Svým psům chce dát co nejlepší život plný her a radostí

Boskovice * Pořídit si čtyřnohého kamaráda přináší řadu povinností. Psi totiž nejsou pouhou okrasou či záminkou chlubení se před známými. Od svých pánů či paniček vyžadují pozornost. A ti správní majitelé moc dobře ví, jak se o své miláčky starat.
Většina z nich také dobře ví, že většina psů vyžaduje pohyb. „Chodíme hodně ven. Zde se totiž psi vyblbnou a doma jsou pak hodní,“ potvrdila patnáctiletá Adéla Luňáčková z Boskovic, která se věnuje se svými dvěma psími slečinkami zajímavému sportu – agility. „Zasportovat si zároveň se psy, to je opravdu výborná kombinace,“ uvedla Adéla.
Už od malička věděla, že dětství bude trávit ve společnosti čtyřnohých stvoření. Ve třetí třídě pak začala chodit do kynologického kroužku. „Jednou jsme se šli podívat na cvičák, tehdy ještě byl na národohospodářské škole. Tam mě to okamžitě chytlo,“ vrací se slečna do minulosti s tím, že pak už to byl jen krůček k agility. „Začala jsem cvičit s babiččinou Betynkou. Jenže se strašně bála. Tak jsem si pořídila Almu, se kterou už rok trénuji. To byl ten největší impuls pro to, abych se agility věnovala pořádně.“
Psí agility se dá přirovnat k parkuru koní. Pes totiž musí zdolat řadu překážek. Přeskočit laťku v určité výšce, zvládnout slalomovou dráhu, zdolat tak zvané áčko nebo proběhnout tunelem. „Jenže zatímco ve světě je o tyto závody velký zájem, u nás se o nich prakticky nic neví,“ smutně pravila majitelka křížence Almy a také Border colie Ariny. „Agility může vlastně dělat jakýkoliv pes. Záleží jen na člověkovi, jak ho to naučí. Třeba to co jsem učila Almu rok, tak Arinka zvládla za dva měsíce. Jenže všeobecně je známo, že bordery jsou opravdu chytří psi,“ upozornila jejich panička.
Zaručený návod, jak své psy správně připravit na závody, prý neexistuje. Každý má svoji metodu. „Hodně lidí spoléhá na povely. Já zase hodně chválím a zabírá to,“ usmívá se Adéla, která už sbírá cenné zkušenosti na soutěžích. „Zatím to jsou začátky. Učíme se. Ale už začínám pozorovat, jakou má pes na závodech náladu. A podle toho už poznám, jak to vše dopadne. Ale rozhodně si nedělám těžkou hlavu z toho, kolikátí skončíme.“
Zvláště kdy záleží i na pánovi. „To je pravda. A třeba i já dělám chyby. Třeba tím, že jdu pomalu. Anebo jednou jsem sama zabalila celý závod, když jsem myslela, že je to hodně špatné. A stejně jsme skončily druhé, protože spousta soupeřů byla diskvalifikovaných,“ poznamenala Adéla.
I když pochází z Boskovic a chodí cvičit za město do kynologického klubu, svůj domovský oddíl má v Blansku. „V Boskovicích je nás asi deset, v Blansku kolem padesáti. Je to tam lepší, hlavně tam jsou pořád nějaké závody.“
Cvičení se psy navíc člověka uklidňuje a přivádí na jiné myšlenky. „Když se s někým pohádám, tak vezmu své miláčky a jdeme si zaběhat přes překážky. Mívám pak mnohem lepší náladu,“ přiznala Adéla, která zároveň udělá i něco pro své tělo. „Už jen dostat se na kopec dá zabrat. A pak, člověk se psy naběhá dost kilometrů. Až kolikrát pořádně bolí nohy,“ usmála se mladá slečna, která od nového školního roku začne studovat na střední škole veterinární obor.
Už na konci července se v Blansku uskuteční soutěž agility, na které se bude chtít předvést i trojice A+A+A. „Zkusíme to, i když nevím, jak dopadneme. Ale vlastně je to jedno. Já chci totiž hlavně dát psům ten nejlepší život plný her a radostí,“ dodala Adéla Luňáčková.