Neděle 8. července 2007: Na pohodlí

Sobota 7. 7. 2007. V toto magické datum se to svatbami jen hemží. Zámky a obřadní síně praskají ve švech a i my jsme přítomni této sedmičkové mánii. Samozřejmě z pozic svatebčanů, což není vůbec špatné. Horší jsou ale pak ta nedělní rána, která bývají často hodně bolavá.
Lubik ještě leží v peřinách a zpytuje svědomí, zatímco já se s nasazením veškerých sil pokouším nasoukat do dresu. Pozdě „bycha“ honiti. Dnes si to budu muset holt nějak odkroutit. To ráno je nějaké krátké. Možná proto, že se dnes trochu víc vyspávalo. Devátá na krku a já teprve čistím řetěz a dopřávám mu olejovou lázeň. Tak to bychom měli. Zatnout zuby a hurá na trať.
Začínáme doubravskou svážnicí. Ruda brble něco, jako že by snad raději na Domanku, ale my děláme mrtvé brouky a oháníme se rozpisem. Nahoře za odpočívadlem odbočujeme doprava a po modré se spouštíme do Melkova. Druhá půle sjezdu je samý šutr, větev, výmol a bláto a je třeba se mít na pozoru. Oči na šťopkách a řízení pevně v rukou. Z Melkova pokračujeme v mírném stoupání lesní cestou až na Kořenec. Aby Ruda nevyšel z formy a taky nás trošku pobavil, opouští sedlo svého biku a předvádí jednu ze svých akrobatických ukázek. No dobrý Rudo. Ale loni jsi mívával i lepší kousky.
Projíždíme přes golfové hřiště, kde působíme jako rušivé elementy a kazíme soustředěnému hráči úder. Ono trefit golfový míček, když na vás zírá tlupa neotesaných cyklistů, to chce trochu cviku. Za hřištěm najíždíme opět na lesní cestu, jež nás vyveze až u pavlovského rybníčku. Napojujeme se na modrou značku, ale během pár desítek metrů ji opět opouštíme a přes louku nabíráme směr Buková. Vjíždíme do lesa, přetínáme svážku a v čele s Rudem pokračujeme neznačenou cestou k dědině. Snad nezakufruje jako minule, kdy nás zavedl do obilného pole. Poučen z předchozího nezdaru si napravuje reputaci a skutečně nás dovede až do Bukové.
Chytáme žlutou vlnu a míříme k Lipové. Odtud stále vedeni žlutou zakrátko najíždíme na úzkou pěšinku vedoucí krajem potůčku. Po této příjemné endurovložce nás čeká nepříjemný výjezd po silnici skrz Seč. Vyprahlí projíždíme kolem restaurace U Zedníků a lákavé posezení na zahrádce nám rve řídítkami a trhá šňupákem. Záchranou je ještě před horizontem žlutá šipka vpravo, kam odbočujeme a tím nám toto lákadlo mizí z očí. V krátké svačinové přestávce doplňujeme tekutiny a spálené kalorie. Následuje dlouhý monotónní sjezd, který končí u rozcestníku Na pohodlí. Zde najíždíme na modrou značku. První metry vypadají docela hrůzostrašně. Cestička zaniká v prostý lesní povrch. Ruda se v domnění, že našel cestu, prodírá vyprahlým korýtkem tamního potůčku a tam roste tmavé kapradí a vůkol voní vřes. Netrvá to ale dlouho a před námi se objevuje regulérní čistokrevná poměrně široká lesní cesta, jež nás dovede až nad Okluky. V posledním sjezdu však nastává obdobná situace a zatímco otrlejší to hrnou ze svahu dolů cestou necestou mezi stromy, choulostivější jedinci si pracně hledají alespoň trošku vyšlapanou cestičku. Až dole se naše cesty opět spojují a můžeme společně pokračovat dále.
Namísto turistické značky volíme kamenitou svážnici, čímž se lišácky vyhneme prudkému stoupání, nutnému slézání z kol a taky závěrečnému vyčerpávajícímu výjezdu sjezdovky pod Malým Hradiskem. Z Malého Hradiska si dovolujeme menší sabotáž rozpisu a abychom se nevraceli po zelené zpět na Bukovou volíme žlutou, která nás dovede přes Protivanov až na Suchý. U rybníka nás u kiosku už netrpělivě vyhlíží ještě pomačkaný Lubik, který neodolal a jel nám alespoň naproti. Kouzelný pohled na suchovský rybník převrší pohled na Rudy, jež labužnicky přežvýkává své oblíbené želatinové housenky a jako správný gurmán je zapíjí čerstvě natočenou desítkou. Tak teď nás opravdu dostal. Chvilku posedíme, poklábosíme a pak prcháme každý svým směrem.
S bikerským pozdravem Kassici