Neděle 30. září 2007: Karolín

Ještě jsme ani nevyrazili na trať a už tu máme hrdinu dne. Stává se jim Egesi, kterému se konečně podařilo vstát, dokonce i s rezervou pro ranní hygienu a dorazil včas na vyjížďku. Dost na tom, že vůbec dorazil. Pln čerstvých zážitků z bořitovského čochu se staví hrdinně do startovního pole. Poznamenán spánkovým deficitem, na kterém nesou mimo jiné zásluhu i děsivé noční můry, o tom jak zaspal a nestihl dnešní vyjížďku, si titul „Hrdina dne“ opravdu zaslouží. Možná bychom mohli zauvažovat, zda nepřesunout vyjížďky do odpoledních hodin a nezajistit tak tomuto mladému jinochovi klidný spánek.
V hojném počtu odjíždíme po desáté hodině na trať a pode zdmi zámeckého parku se dostáváme oborou na svážnici, jež nás svede k Černému mostu. Potřísněni kapkami rosy se vydáváme po silnici na Lhotu Rapotinu, stoupáme na Oboru a záhy klesáme k Huti sv. Antonie. Vedeni zelenou značkou míjíme na lesní pěšince Rolínkovy reliéfy vytesané po našem levoboku do pískovce a zanedlouho se ocitáme v Bořitově. Egesi jen letmo okukuje místo činu a dál nás seznamuje s podrobnostmi svého hrůzostrašného snu.
Před kruhovým objezdem u Černé Hory odbočujeme na polní cestu a po ní se podél státní dostáváme ke svážnici, jež je mimo jiné součástí pivní stezky. Nemilosrdně se zvedá a Jokinen má problém dodržet svůj dnešní závazek, kterým je minimálně se zpotit a navíc nepřekročit hranici 155 tepů za minutu.
Počasí nám stejně jako minulý týden vyšlo a sluníčko se do nás na vymetené obloze řádně opírá. Jokinen se jaksepatří rosí a v potu tváře mizí vniveč jeho závazek číslo jedna. O poměrně teplém dni nás utvrzuje i zimomřivý Zdeněk, který se odhodlává k odvážnému kroku a konečně si sundává zimní čepici.
Překonáváme další a další výškové metry. Naše soužení končí až u odbočky značené žlutou turistickou značkou. Opouštíme pivní stezku a sjíždíme cestičkou lemovanou desítkami muchomůrek s okouzlujícími červenými kloboučky. Ruda, snad otupělý noční šichtou, nás v nestřeženém okamžiku svádí z cesty a snaží se od nás oprostit na příkrém srázu. My se nevzdáváme a vrháme se do jámy lvové za ním. Když vidí, že se nás jen tak nezbaví, zabrousí opět na značenou cestu a vyvede nás z lesa. Nacházíme se na rozlehlé louce, která se svažuje k Rájci-Jestřebí. Odtud je na něj docela působivý pohled. Jokinen si vyrábí z našich biků stativ a na tomto místě nás i sebe, po vleklých procedurách spojených s nezbytnou stabilizací foťáku v sedle, zvěčňuje.
Spouštíme se do Rájce a skrz něj míříme k zámku. Kousek nad ním odbočujeme vpravo a stále po žluté pokračujeme dál. Polní cesta za chvíli přechází v kamenitou lesní a začíná se ostře zvedat.
Dosoptili jsme do Karolína a pokračujeme po cyklostezce do Petrovic. Cestou nás Egesi baví historkou o tom, jak tu kdysi zachraňoval zbloudilou dívčinu, která mu z dálky připadala jako nějaká stará baba, blíže pak jako mladá Ukrajinka a nakonec se z ní vyklubala pěkná Skotka plynně mluvící česky. No, to byste prostě museli znát Egesiho.
Pobaveni míříme po cyklostezce k domovu. Na zánovním koberci, který nafasovala před nedávnem svážnice vedoucí na Domanku, v nás znenadání vybuchují saze a rozjíždíme sprint až na horizont nad rybníčkem. Ve sjezdu se snažíme krotit své vášně, ale nakonec se to opět zvrhává v boj o místo na špici. Končíme až na zahrádce hospůdky u Marka, kde místní štamgasti jen nevěřícně kroutí hlavou, když si téměř celá naše grupa objednává hromadně nealkoholického jantarového plešatce Bernarda. Zkuste ho také. On ten chlapík z etikety pivní lahve, co vypadá jako lehce zmutovaný kříženec Jokinena a Rudy po 40-ti letech, je fakt moc dobrej.
S bikerským pozdravem Kassici