Neděle 7. října 2007: Kunštátsko

To nám ty víkendy pěkně vycházejí. Se zkracujícím se dnem a blížící se zimou jsou už pravda obzvláště rána chladnější, ale i přesto ten dnešní den je jak vymalovaný a stvořený třebas k procházkám podzimní krajinou. My, jakožto zapřísáhlí vyznavači horské cyklistiky, se samozřejmě procházet nehodláme, ale kouzlo dnešního dne si přece jen vychutnáme. A to v sedlech našich jednostopých, hrubosrstě obutých, odpružených a vlastní silou poháněných ořů.
Zatímco v letních dnech nás to táhlo převážně do okolí Moravského krasu a k suchovskému rybníku, na podzim nás barvami hrající listnáče táhnou na opačnou stranu. Pod letním kinem se po spadeném listí sesouváme do Pilského údolí, pokračujeme přes Černý most a navazujeme na červenou značku. Dovede nás až do Skalice, odkud se dále ubíráme po silnici do Svitávky. Asfalt nám šumí, nebo v našem případě možná spíš duní pod koly a jako by ani naše nohy nebyly tou silou, která popohání naše biky vpřed. Ze Svitávky pokračujeme po žluté kolem potůčku do Sebranic. Nějaký dobrák tu vysekl vysokou trávu, a tak nemáme problém držet stopu na úzké hrbolaté pěšince, která dříve splývala s okolím. Ze Sebranic se vydáváme údolím směrem ke Kunštátu. Neuvědomili jsme si, že dnešku předcházel nějaký ten deštíček, a tak to tu párkrát vydatně zamlaská a začvachtá. Vše ale probíhá bez ostřejších slov a dokonce se shodujeme na tom, že tohle nám chybělo. Míjíme rozcestník a zanedlouho si provzdušňujeme plíce na krátkém stoupání, vedeni již zelenou značkou.
Ocitáme se v Kunštátě. Další naše stopy směřují k nedalekému lomu. Ještě před ním potkáváme v lesíku hrdé houbařky, které se pyšní plnými košíky a blokují nám cestu gigantickým pravákem, jež má místo klobouku sombrero.
Za lomem se napojujeme opět na zelenou a hrneme to po ní dolů do Zbraslavce. Odbočujeme vpravo a přes sluncem zalité louky jedeme dál oslňováni stěnou zlatavých listů, jež lemuje údolí až k tábořišti, kde se vnořujeme znovu mezi jehličnany. Jokinen nám chce zpestřit výjezd ke Kunicím a zláká nás na neznámou a neověřenou cestu. Stoupáme se zaťatými zuby, přes něž ve stále vyšší frekvenci cedíme životu nezbytný vzduch. „Já ho zabiju,“ ozývá se někde za mými zády, když se zrovna potýkám nejen se strmějším stoupáním, ale navíc i s výživným bahenním úsekem. Poslední desítky metrů jsou ještě vypečenější a v hlavě se nám honí představa o tom, jak Jokinena nahoře pasírujeme skrz výplet jeho předního kola.
V Kunicích to všechno pěkně rozdýcháme a udělujeme Jokinenovi milost. Po modré ještě jednou vystoupáme kolem šípkových keřů, obsypaných červenými plody a dále kolem pastvin obsypaných stádem lenivých krav nad Kunice, kde si uprostřed nebývale frekventované silnice Jokinen staví svůj oblíbený stativ ze svého a dobrovolníkova biku. Několikráte je nucen ho rozebrat a pustit projíždějící vůz, ale jeho vytrvalost přináší růže, a tak nás tu po několika pokusech opravdu zvěčňuje.
Na hřebeni pastvin s výhledy, které chytnou za srdce, se přímo vznášíme, jako bychom měli křídla. Přistáváme až ve Lhotě u Lysic odkud se pro změnu rychle propadáme skrz lysickou oboru až k zámku. Právě Jokinen to je, kdo nám nedá pokoje a před zámeckými zdmi to strhává doleva do stráně a už nás táhne nad zámkem po krkolomné úzké pěšince plné nástrah a překvapení. Má to tu najeto, a tak nám se svými fanoušky brzy mizí z dohledu. Překonáváme změť kořenů zasukovaných do sebe v délce několika metrů. Připadá mi, že se za mnou sesouvá lavina. Otáčím se a několik metrů pode mnou lokalizuji Smrťáčka, který se asi uprostřed listoví pokouší svou přítomností oživit okrasnou výzdobu zámeckého parku. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Kolem se rozhostilo ticho. Žádný náznak pohybu. Prostě nic. Celé scéně přihlíží vyděšená dvojice turistů. „Seš v pohodě?“ odvažuji se zeptat a přitom trnu, zda se mi dostane odpovědi. „Jo,“ ozve se z houští. Turisté hlasitě oddychují a já zahajuji vyprošťovací akci. Nejprve doluji ze srázu kolo, které Smrťáček láskyplně přidržuje zapřené do svých treter a které mu brání v pohybu. Zbytek už zvládá sám. Jako by se mu to stávalo běžně, naskakuje s naprostou lehkostí a samozřejmostí do svého sedla a postupuje nevyzpytatelnou stezkou dál. Vypadá to, že to naštěstí odnesly jen kraťasy, na nichž se objevilo pár pokrokových větracích otvorů.
Z Lysic už raději neexperimentujeme a s asfaltem pod koly proplouváme až do Krhova, odkud se už jen tak kadla kadla přemísťujeme cyklostezkou do Skalice, po červené do „Piláku“ a podél říčky Bělé ještě pořád ven na zahrádku hospůdky u Marka. Zde už nám hospodský snáší na podnose nealko plešatce Bernarda a z kapsy zástěry vytahuje naše oblíbené sýrové tyčinky. Co my už jich tu do sebe nalámali.
S bikerským pozdravem Kassici