Po stopách Pygmejů - Alena Žákovská a Milan Daněk

Cestování patří k nejoblíbenějším činnostem současnosti. Většina lidí ráda poznává nové kraje, země a jejich zvyky. Seznamuje se s novými lidmi, ochutnává nové speciality, rozšiřuje své obzory. Stejně tak i sympatičtí cestovatelé pocházející z Brna. Cíle jejich cest však bývají mnohem specifičtější. Jejich v pořadí již sedmá expedice vedla po stopách nejmenších lidí světa - Pygmejů.
Před čtrnácti dny se členové blanenského sdružení Horizont vrátili z pětitýdenní expedice s tajemným názvem Ruwenzori – Ituri. Název expedice v sobě zároveň skrýval dva cíle jejich náročné cesty, a to hory Ruwenzori ležící na hranici Ugandy a Konga a největší prales Afriky, Ituri nacházející se v Kongu. Právě sem se vydali „Dany“ se „Žákajdou“ za Pygmeji.
„Již delší dobu se zabýváme izolovanými etniky a místy, které popisoval rakouský horolezec Heinrich Harrer. Díky tomu se nám podařilo doslova objevit dva významné vědce českého původu. Prvním z nich byl znalec Indiánů Vladimír Kozák, rodák z Bystřice pod Hostýnem, druhým neméně významný antropolog Pavel Šebesta. Ten ve třicátých letech minulého století podnikl rozsáhlý výzkum týkající se Pygmejů. Sám dokonce získal přezdívku Otec Pygmejů neboli Baba wa Bambuli. Právě Šebestova kniha Mezi nejmenšími lidmi světa nás inspirovala k cestě do Afriky, kde jsme pátrali po osudech těchto lidí,“ upřesnil prvotní podněty k expedici Ruwenzori – Ituri Milan Daněk.
Setkání s Pygmeji ale předcházel osmidenní pobyt v horách Ruwenzori, které jsou pro svou jedinečnost zařazeny na seznam přírodních památek UNESCO. „Krása těchto hor je opravdu nepopsatelná. Je zde nádherná, ojedinělá příroda a navíc zde nežijí žádní lidé. Nikoho jsme za celých osm dní nepotkali. I když povolení ke vstupu do Ruwenzori je hodně drahé, rozhodně to stálo za to,“ nastínila první část expedice Alena Žákovská.
Působení v Ruwenzori oba sportovci v doprovodu horského vůdce završili horolezeckým výstupem na nejvyšší horu Ugandy a Konga Margherita Peak, měřící 5109 metrů. „Při výstupu nám počasí opravdu přálo. Zpočátku bylo jasno, pak se vystřídal déšť, sníh, mlha, mrzlo...chyběl už jen vítr,“ popsala teď už s úsměvem náročné chvíle výstupu Žákovská.
Z Ugandy se dvojice cestovatelů vydala do Konga, kde už při překročení hranic zažila šok. „Najednou bylo všechno jinak. Zatímco v Ugandě platila alespoň nějaká pravidla, v Kongu už ne. Zde se vše řídilo mocí peněz. Prostě ten, kdo má peníze, má i moc a podle toho se tam lidé chovali a jednali. A protože dva běloši byli více než snadným terčem, místní úředníci, často patřící k bývalým rebelům, nás velmi často připravovali o peníze. A za všechna razítka a vymyšlená povolení chtěli zaplatit. Co si řekli, jsme jim velmi často museli dát, protože nám jednoduše zabavili pasy nebo by nás nepustili dál,“ líčila drsné poměry v Kongu Alena Žákovská.
Bezprostřední ohrožení na životě se naštěstí cestovatelům vyhnulo. „Riziko bylo velké a vlastně nás obklopovalo neustále. Později ale bylo jasné, že místní nechtěli mrtvé bělochy, nýbrž jejich peníze. Největší obavy jsme samozřejmě měli o naše foťáky a kamery. Přijít o ně, přišli bychom o všechno,“ dodal Milan Daněk.
Pátrání po Pygmejích v pralese Ituri tedy mohlo začít. Daněk se Žákovskou navštívili deset vesnic či spíše táborů lidí měřících v průměru jeden metr třicet centimetrů a dokumentovali jejich současný způsob života, také písně a tance. „Setkání s Pygmeji bylo úžasné. Ukázali jsme jim Šebestovu knihu s fotkami Pygmejů. Oni hned začali své předky na fotkách napodobovat, začali zpívat a tančit. Byli velmi bezprostřední a ze začátku samozřejmě velmi překvapení, protože jsme byli často prvními bělochy, které viděli,“ popsala první okamžiky setkání s Pygmeji Alena Žákovská, která měla na starosti komunikaci s Pygmeji, zatímco Milan Daněk filmoval. „Pygmejové kdysi označili Šebestu za Otce Pygmejů. Vysvětlili jsme jim, že Baba wa Bambuti je Čech a že my tedy pocházíme ze stejného kmene jako on. Přijali nás skvěle, a dokonce nás vzali i na lov do sítí, při kterém ženy a děti nadhánějí zvěř a muži čekají u sítí,“ doplnila Žákovská.
Stinnou stránkou nejen lovu byl fakt, že v důsledku nesmírně krutých válečných konfliktů v místní oblasti už tito původní obyvatelé pralesa nemají téměř co lovit. „Za šest hodin lovu jsme ulovili jen jednu poměrně malou antilopu,“ dodali.
Nedostatek potravy v pralese ale není nejhorší následek války. „Setkali jsme se dokonce s jedním Pygmejem, kterému místní rebelové snědli celou rodinu. On se této hrůze naštěstí vyhnul útěkem do lesa. Vojáci z Pygmejů pojídali hlavně mozek, který symbolizuje chytrost a rozum. Také srdce, které představuje statečnost a játra, která pro rebely reprezentovala zdraví. Dozvěděli jsme se, že někteří bohatí občané Konga berou Pygmeje jako zvěř a jezdí je i lovit,“ popsal zvěrstva páchaná na Pygmejích Milan Daněk.
„V pralese jsme potkali i italského misionáře, který vystudoval antropologii. Vysvětlili jsme mu záměr naší cesty a ukázali mu Šebestovu knihu s tím, že jsme také Češi. Na což on překvapivě odvětil, že nevěděl, že Šebesta byl Čech. Myslel, že je z Moravy,“ připojil Daněk neobvyklé úsměvné setkání v daleké Africe.
Dvojici cestovatelů v současné době čeká zpracování materiálu, který za svůj pobyt v Ugandě a Kongu nashromáždili. Mimo to se soustředí na přednáškovou a publikační činnost o jejich pobytu. Kromě těchto „koníčků“ mají oba i svá civilní zaměstnání a v neposlední či první řadě velkou radost v synu Štěpánovi.
Už teď ale přemýšlejí nad jejich další cestou, což znamená obtížnou přípravu v podobě shánění peněz, kontaktů, povolení či studium materiálů. „Chtěli bychom pokračovat ve hledání nejmenších lidí světa v Malajsii, kde žijí Negriti,“ uzavřel naše povídání Milan Daněk.