Neděle 20. května 2007 REPECHY

Rozjíždíme se na doubravské svážnici a u odpočívadla se rozhodujeme, zda sjedeme do Melkova lesem nebo se pokusíme zachovat lesk našich biků a objedeme to po svážnici. Nejsme žádný cítě. Po modré se vrháme vstříc blátu. Necuká se ani Lubik na svém zbrusu novém GT Zaskar a svého miláčka křtí hned na prvních kilometrech. Z Melkova se pouštíme lesní cestou ke Kořenci. Dědinu pak objíždíme polní cestou, takže se objevujeme až na jejím konci přímo před golfovým hřištěm. Skrz něj projíždíme opět na lesní cestu a držíme přímý směr. Trať se zdá být jednoduchá a jezdivá, ale i přesto se nemůžeme zbavit pocitu, že jedeme stále do kopce. Navíc se snaží všichni držet tempo takže vydechujeme jen při čekání na Zaskar, na němž si jeho nový majitel neustále ladí posed.
Cesta nás vyvede až u pavlovského rybníka. Dostáváme se k silnici. Odbočujeme vpravo a po několika málo metrech opět vlevo, kde se napojujeme na modrou. Držíme se jí ale jen krátce.U posledního domu se odpojujeme a najíždíme na louku. Tady Kalina svým zadním kolem, jistě nechtěně, přejíždí užovku, což je doprovázeno výkřikem jezdce za ním, kterému tato drastická scéna způsobila menší psychické trauma. Najíždíme do lesa, po chvíli přejíždíme svážnici a pokračujeme na Bukovou. Odtud navazujeme na zelenou značku a mezi poli pokračujeme dál. Sluníčko se do nás pěkně opírá. Ukryti ve stínu stromů pokračujeme až za rozcestníkem, kde zelená vplouvá opět do lesa. Následuje rychlý přesun po svážnici, prudký sjezd přes louku a ostrý výjezd k Malému Hradisku.
Projíždíme dědinou a nespouštíme zelenou z očí. Další úsek tratě vede přes louky a pole na Repechy. Napravo okraj lesa lemují výstražné cedule označující hranice vojenského prostoru. Na otevřeném prostranství je to docela pěkná grilovačka. Fotíme se na stejném místě jako loni na podzim. Místo stáda krav je ale za námi dnes jen vysoká tráva, která možná teprve čeká na nenasytné kravičky. V dáli pak rotují lopaty protivanovských „větřáků“. Jokinen se nás snaží zachytit s těmito věžemi a nemůže trefit ten správný úhel. Trpělivě pózujeme a v žáru slunce začínáme chytat křupavou kůrčičku. Jokinen stále není spokojený, ale číše naší trpělivosti již přetéká a tak neoblomně nasedáme na biky a pokračujeme dál. Jokinenovi nezbývá než si sbalit nádobíčko a vystačit si s tím, co má.
Dostáváme se k silnici nad Repechami. Opouštíme zelenou a navazujeme na žlutou. Podél pole se dostáváme do lesa a konečně na chvíli vypínáme a oddechujeme v krátkém mírném sjezdu, který zakončujeme na silnici mezi Nivou a Protivanovem. Přetínáme silnici a pouštíme se neznámou lesní cestou, která by měla, když se zadaří, vyústit v Protivanově. Vypadá to docela nadějně, ale za chvíli se začíná cesta ztrácet, až nám zmizí úplně. Nevzdáváme se a s ledovým klidem přijímáme malou enduro vložku. Pár desítek metrů před námi se rýsuje něco, co by s trochou nadsázky mohla být i cesta. A skutečně. Je tu. Ale natolik poznamenaná lesní technikou, že raději pokračujeme podél cesty a kličkujeme mezi stromy. Místy volíme i pěší variantu, ale díky tomu nezůstane bez povšimnutí skupinka mloků, která na rádoby cestě vesele si skotačí ve vyjetém korytě v jedné z louží. Na Zaskar je to napoprvé moc velká divočina a tak se i s majitelem klade mezi chvojky. Lubikovi už trochu tečou nervy a tak si neodpustí komentář, do nějž vkládá pár velice ostrých slov. Současně však jakoby omluvně svůj ukvapený slovní výlev nadlehčuje použitím nadmíru líbivého tónu a proto mu budiž odpuštěno.
Netrvá to tak dlouho a ocitáme se na rozcestí. I přes předchozí zkušenost instinktivně volíme nejzanedbanější cestu a během pár minut nám protivanovské věže naznačují, že jsme udělali dobře. Z Protivanova se přesouváme po žluté na Suchý, kde chvilku svěšujeme nohy u stánku u rybníku. Závěrečná je ale v Boskovicích na zahrádce u Marka. Máme tu totiž u pana hospodského slíbené první vzorky černohorského nealkoholického Formana…... Hmmm. Není to zas tak špatné.

S bikerským pozdravem Kassici