Oživovatelka chladných kamenů - Emílie Vitouchová

Chladný či studený jako kámen. Toto spojení zná řada z nás. Pro někoho ale tato hornina představuje zdroj nekonečné inspirace. A pod jeho rukama se chladný kámen mění v něco nádherného, co potěší oko i duši člověka. Tento talent v sobě objevila Emílie Vitouchová ze Svitávky, která pastelkami dokáže vykouzlit z kamene usmívající se dívku, roztomilého zajíčka, nádherný hrad, nebo zamilovaný královský pár. Co k tomu potřebuje? Samozřejmě um, ale hlavně přehršel vlastní fantazie. A jak známo, fantazii se meze nekladou.
Už jako gymnazistka inklinovala k malování. Proto o dalším studiu měla jasno. „Chtěla jsem jít na učitelství výtvarné výchovy a češtiny. Jenže jsem se na školu nedostala. A pak ve mně uzrál pocit, že kdo se na školu nedostane, tak na ní prostě nemá,“ vrátila se o desítky let zpět dnes osmapadesátiletá svitávecká rodačka.
Možná pak na malování poněkud zanevřela, dvacet let byl pro ni štětec i plátno tabu. Až jednou… „Chodila jsem v roce 1996 po Brně a ve výlohách viděla malované kameny. Moc se mi to líbilo.“
Něco nepoznaného člověka vždy hodně láká. A ty obrázky na kamenech byly opravdu moc hezké. „Já jsem tehdy šila, vyšívala, chodila do kurzů němčiny či počítačů. Až mi jednou dcera řekla, že dělám všechno, ale vlastně nic pořádně. Tím mě navedla k tomu, ať zkusím znovu malování,“ vybavuje si prvotní impuls Emílie Vitouchová.
Začátky bývají těžké, jenže to nebyl případ svitávecké dámy. „Zkusila jsem to a možná i díky tomu, že jsem měla dobrý kámen, se to povedlo. Tak jsem začala malovat znovu a znovu. A za dva roky, tedy v roce 1998, jsem díky své kamarádce mohla uspořádat maličkou výstavu v Letovicích.“
V počátcích byly obavy, zda „oživlé“ kameny budou někoho zajímat. Byly však liché, neboť kresby na kamenech ihned každého nadchly. Lidé nad nimi debatovali. „A já jsem potřebovala slyšet, jak to na ně působí,“ prozradila Emílie Vitouchová s tím, že i dnes je za názory návštěvníků výstav nesmírně vděčná.
O umu svitávecké malířky se začalo šuškat po celém okolí. Což podnítilo její talent k ještě většímu úsilí. „Nikdy jsem si nemyslela, že pak rok co rok budu pořádat další výstavy. Jenže vždy někdo přišel a pobídl mě.“
Ovšem ono to není jen tak uspořádat výstavu. Člověk by na ní měl představit nové věci. V případě malíře to nemusí být zase tak velký problém, ale co umělci tvořící na kameny? Ti se nespokojí s plátnem, pro konečný výsledek potřebují kámen. A ne ledajaký. „Někdo potřebuje co nejrovnější, aby měl co největší plochu. Pak na něj kreslí barvami třeba krajiny. Jenže mě láká tvar kamene a jeho přirozená krása. Musí být příjemný do ruky. Nesmí být ostrý, nesmí mít hrany. Když cítíte jeho tvar, je to příjemné,“ pootevírá dveře do své kuchyňky paní Vitouchová, podle níž je jejím číslem jedna říční kámen. „Třeba křemen není dobrý, protože je hladký a klouže po něm tužka. Vápenec je zase moc měkký. Ovšem kameny omleté vodou jsou naprosto ideální.“
Pro svá „plátna“ si kreslířka jezdí sama. Už dobře ví, který bude ten pravý. „Dívám se a někdy si skutečně říkám: Jé, tady leží kočka a vedle ní slon. Většinou ale kámen obracím a zkouším, kde má plochu a jak může stát. Někdy se vám prostě hned na první pohled vybaví co by na kameni mohlo být, jindy přemýšlíte i několik dnů a pak zjistíte, že zde mohou být čtyři varianty,“ říká Emílie Vitouchová, která celé umění považuje za jedno velké objevování. „Přemýšlím, čím by kámen chtěl být. To prostě musím respektovat. A pak si všimnu rýhy, nějakého vrubu, které mne navedou. Je to vlastně dvojí zábava. Člověka kreslení a objevování nabíjí velkou energií, která se snad poté přenáší z konečných výtvorů na další.“
Ne každý nápad se ukáže s odstupem menšího časového úseku jako ideální. Výhodou kresby pastelkami je ovšem možnost prvotní impuls nasměrovat trošičku jiným směrem. „Někdy maluji do půlnoci a až druhý den na denním světle vidím, že některé rýhy by se daly využít jinak. Naštěstí tužka se dá smazat a obrázek předělat. Ale za celou dobu jsem odložila jen dva kameny. Nedělám totiž nikdy v jednom zátahu, dost o kresbách přemýšlím.“
Doslova raritou mezi výtvory svitávecké kreslířky je nádherný betlém, který mohou zájemci obdivovat v letovické galerii Domino, kde bude vystavený až do února. Práce na něm zabrala několik roků. Spouštěcím impulsem byl velký kámen, který posloužil jako jeskyňka. „Jenže nebylo to nic jednoduchého. Potřebovala jsem sehnat další kameny, aby vytvořily patřičný soubor. Postavičky musely stát, ovečky zase nesměly být větší než sloni. Vše prostě muselo ladit jak celek.“ A výsledné dílo se určitě vydařilo. Slova jako půvabný to nejlépe vystihují.
Jak se ukazuje, talent se nezakutálel daleko. Vnučka paní Vitouchové totiž kreslí a vnuk zase modeluje. „Když se sejdeme, tak vidím, jak je to baví. A také si povídáme příběhy o kresbách, které nanesu na kameny. Třeba o královském páru, to vnučku moc baví,“ usmívá se babička talentovaných dítek, která si navíc splnila svůj vůbec první větší sen – a to stát se učitelkou. „Byla jsem ve škole u nás ve Svitávce i ve Křetíně. Děti si tam připravily kamínky a malovaly na ně. Bavilo je to náramně. Je to jiné, než když si člověk vezme papír a kreslí. Tento způsob je totiž skutečně o objevování a hlavně rozvíjení fantazie.“
Řada lidí se po úspěchu výstavy obrací na paní Vitouchovou s žádostí o vytvoření obrázku na přání. Nejčastěji se objevují prosby o sovičky pro štěstí. „Jenže málokdy se podaří sehnat požadované kameny, aby stály a měly potřebný tvar. Proto na přání maluji jen výjimečně.“
A zcela výjimečně se na výtvorech kreslířky objeví i historické domy, nebo hrady. „Je to totiž moc pracné. Navíc se bojím, aby se z toho nestal kýč,“ upozornila Emílie Vitouchová.
Malbě na kameny se věnuje více malířů. V našem regionu třeba Mirka Burýšková z Borotína. „Používáme stejnou techniku, ovšem vždycky jsme překvapené, že každá z nás má jiné věci, jiný pohled na kámen. Ona by na stejný kámen namalovala naprosto něco jiného. A o tom to právě je, o vlastním pohledu, úsudku, inspiraci,“ potvrzuje svitávecká malířka.
Slovo malířka je zcela na místě. Zvláště když člověk má možnost prohlédnout si v jejím bytě několik obrázků nakreslených olejovým pastelem. „Byla jsem překvapená tím, že by se někomu mohly líbit. Takže snad jich ještě pár namaluji a představím je pak na další výstavě. Navíc bych ještě chtěla dělat koláže, ale o tom zatím radši nic prozrazovat nebudu,“ s úsměvem a trochu tajemně dodává Emílie Vitouchová, která se už těší na blížící se vánoční svátky. „Vánoce mám moc ráda. I proto, že příroda přechází do klidu. Potkáváme se s lidmi, navštěvujeme se, působí to na mne opravdu svátečně a hlavně uklidňujícím dojmem.“
I když oku lahodící tvorba zaměstnává svitáveckou malířku, svůj čas věnuje především svým vnoučatům. „To je v současnosti moje největší potěšení.“