Ohlédnutí za čtrnácti hradními léty

Boskovice *Boskovický hrad každoročně navštíví téměř dvacet tisíc návštěvníků. Velkou a hlavní zásluhu na tom má Jiří Mazal, který na hradě před šestadvaceti lety začínal jako údržbář. Z doslova ruiny totiž vytvořil místo, které je dominantou regionu. Dokonce se dá s čistým svědomím mluvit či psát o záchraně jedné z nejstarších památek na Boskovicku. Hradní pán zažil na hradě totalitní režim, převrat i období restitucí. I tato období se vepsala do tváře hradu. Nyní je hrad v majetku rodiny Mensdorff-Pouilly a podle Jiřího Mazala jde o nejlepšího majitele.„Jsme rádi, že pan Mazal na hradě je, protože za ty roky si k objektu vybudoval vztah, který je potřebný pro péči, kterou tomuto objektu věnuje,“ uvedl Božek a doplnil, že o novém správci či nájemci ani nepřemýšlí. „Řešit změny v pronájmu hradu jsou předčasné, jelikož pan Mazal má s naší společností stále platnou smlouvu a to ještě na delší dobu. V současné době neřešíme a ani nemáme důvod řešit změny ve smlouvě,“ ukončil Božek.
Jaké majitele jste jako správce či kastelán zažil?
Na hradě jsem zhruba šestadvacet let, původně jsem nastoupil jako údržbář Okresního muzea Blansko a na začátku devadesátých let objekt převzalo město Boskovice. Boskovičtí se o hrad starali dva roky a poté byl objekt navrácen v restituci rodině Mensdorff-Pouilly. Majitelé objekt převzali v žalostném stavu. Tehdy se město Boskovice pokusilo zrekonstruovat vstupní trakt, ale poté, co jsme vybourali okna, dveře a obouchali omítky, došly peníze. Tuším, že k restituci došlo v roce 1993 a hned po převzetí Mensdorffové investovali do rekonstrukce vstupního traktu. K záchraně objektu ale přispěli začátkem devadesátých let také dobrovolníci.
Jaké dobrovolníky máte na mysli?
No byla to taková euforie, kdy hrad byl dlouho uzavřen a najednou se začalo něco dít, takže k nám zamířili dobrovolníci na výpomoc. Tehdy pár nadšenců založilo Asociaci mladých ochránců historických památek pod vedením Jana Celty a Jaroslava Colberta a pomáhali nejen u nás, ale zamířili i na židovský hřbitov, zámek v Kunštátu a zříceninu hradu v Doubravici. Po čase se přidala organizace Brontosaurus, kdy jejich členové jezdili po různých památkách a naprosto nezištně nabízeli svou pomoc. Opravdu nám velmi pomohli, protože původně hrad vůbec nebyl přístupný kvůli havarijnímu stavu. Ale po čase jsme zpřístupnili hlavní část a to až ke studni. Postupem času se nám podařilo hradby a areál dostat do stavu přístupnosti. No ale to jsou doby minulé, ta původní euforie opadla a práce je převážně na nás.
Napadlo Vás tehdy, že tady strávíte minimálně šestadvacet let života?
Tehdy jsem to tak vůbec nevnímal, ale určitě toho nelituji. Zažil jsem tady krásné časy, ale i ty horší. Těch horších bylo naštěstí méně.
A nepřipadalo vám, že se v okamžiku, kdy budete bydlet na hradě, stanete terčem kritiky?
Myslíte? (s úsměvem) No když se ohlédnu za sebe, tak pár takových pohledů jsem cítil. Dokonce jsem ve schránce na dopisy našel pár anonymů.
Jak se Vám daří shánět jistě značné peníze na opravu hradu?
V dnešní době je to těžké, protože finanční zdroje se nám nedaří sehnat, ale drobná výpomoc se dá zajistit i jinou formou. Samozřejmě by byly lepší finance, ale dnešní doba tomu nepřeje.
Naším současným fenoménem je hradní věž, kterou řešíme už minimálně dva roky. Tehdy do ní začalo zatíkat a nyní se začínají objevovat praskliny. Jenže okolo je tolik byrokracie, že netušíme, kdy se do oprav pustíme. Kromě toho každým deštěm a mrazem se škody prohlubují. Pokud dojde k opravě, tak to určitě bude nákladné.
Na co se návštěvníci můžou letos těšit?
Od srpna jsme otevřeli novou pokladnu, která je mnohem prostornější. Návštěvník si zde koupí na jednom místě jak vstupenku na hrad, tak i suvenýry či něco na občerstvení. Předtím jsme to měli na dvou místech a bylo to nepraktické a nepřehledné. Dokonce té nepřehlednosti někteří turisté i využívali a chodili na hrad bez vstupenky, ale tomu je už konec.