RODINA KWASNÍK-RABINOWICZOVA Z BOSKOVIC

2. díl
V československém i světovém sionistickém hnutí zaujímal významné postavení Oskar Kwasník, uvedený v Encyclopaedia Judaica (Jerusalem 1971) pod heslem „Rabinowicz (Kwasnik).
Jak už řečeno, Oskar K. Rabinowicz se narodil 13. října 1902 v Aspern (Vídeň), kde jeho otec Julius Kwasnik působil jako kantor a učitel náboženství. Pod jménem „Rabinowicz“ chodil od října 1908 do německo-židovské školy v Boskovicích, osm tříd gymnázia v Boskovicích ukončil maturitou 23. června 1922 (pod jménem Kwasník). Jeho vysokoškolské vzdělání dokládají dokumenty uložené v Archivu Masarykovy univerzity v Brně. Oskar Kwasník (tak se vlastnoručně podepsal a tak je i všude uváděn) studoval zimní semestr 1922/23 a letní semestr 1922/23 na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze; v letním semestru 1923/24 studoval na Filozofické fakultě KU; počínajíc zimním semestrem 1924/25 až do konce letního semestru 1926/27, tedy šest semestrů, studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně převážně historii, filozofii, sociologii a pedagogiku. Absolutorium obdržel 14. června 1927. Proto nemohl dosáhnout doktorátu filozofie už roku 1924, jak tvrdí jeho děti v otcově biografii. Domnělá disertační práce „Spinozův Bůh ve světle židovských nábožensko-filosofických pramenů“ je patrně seminární prací. Podle sdělení Archivu Masarykovy univerzity v Brně Oskar Kwasník není mezi doktory filozofie uveden vůbec. Podle vlastnoručně vyplněného „Nationale“ z února 1926 bydlel tehdy na Křenové č. 30, uvádí otce jako „Julius Kwasník, úředník v.v., Boskovice“. Nevyplnil rubriku domovská příslušnost, zapsal se jako izraelita bez vlasti, v závorce poznamenal národnost ruskou. Podle dopisu jeho bratra Aharona (Kurta) působil Oskar jako učitel na Židovském reformním reálném gymnáziu v Brně, ale ani to není pravda, protože v seznamu učitelů tohoto ústavu se jeho jméno nevyskytuje.
Více než vysokoškolskému studiu se věnoval činnosti v sionistickém hnutí, se kterým se seznámil už roku 1921 jako účastník 12. sionistického kongresu v Karlových Varech. Práce pro toto hnutí se stala celoživotní Rabinowiczovou prioritou. Proto také jeho první zaměstnání byla práce korespondenta sionistických brněnských německo-židovských novin „Jüdische Volksstimme“ Jeho články zde vycházely až do zrušení novin roku 1932. Mezi lety 1921 až 1935 se jeho články objevovaly v řadě německých i českých sionisticky laděných novin např. Selbstwehr (Praha), Židovské zprávy, Tagesbote, Zeitschrift für die Geschichte der Juden in der Tschechoslowakei. Rabinowicz se stal přívržencem Wladimira Jabotinského a členem jeho nové strany (Unie sionistických revizionistů). Dokonce od roku 1929 do 1931 pracoval v Londýně v ústředním vedení této strany. Za tohoto pobytu rovněž pracoval v zájmu obchodních aktivit svého otce.
Už tehdy byl autorem několika historických prací s židovskou tematikou. Kromě zmíněné práce (seminární?) „Spinozův Bůh ve světle židovských nábožensko-filozofických pramenů“ jmenujme: „Die Geschichte der Juden in Aussee“ (Dějiny Židů v Úsově, 1927) nebo stať „Wolf Eibenschitz“, která vyšla roku 1931 v brněnském Zeitschrift für die Geschichte der Juden in der Tschechoslowakei. Na přání svého otce studoval dva roky v Berlíně na „Hochschule für die Wissenschaft des Judentums“ a v lednu dosáhl rabínské ordinace. Poté se přihlásil do čs. armády, kde sloužil jako vojenský kaplan. Ale ještě téhož roku 1933 z armády odešel a pokračoval ve své horlivé činnosti v sionistickém hnutí. Od 1935 do 1938 byl prezidentem (předsedou) československé větve Jabotinského New Zionist Organisation, v jejíž exekutivě stál. Roku 1932 vydal sbírku esejů různých autorů k 15. výročí založení židovské legie za 1. světové války. Roku 1934 vyšla jeho kniha „When Nations Awake“ (Když se národy probouzejí), třetí kniha vyšla roku 1937 s názvem „Einleitung in die Probleme des rituellen Schlachtens“ (Úvod do problémů rituálního porážení zvířat), kterou zasáhl do sporů v čs. parlamentě, zda tento způsob zabíjení je, či není humánní.
Jeho hlavní činností v té době bylo však novinářství. Roku 1934 založil vlastní týdeník „Der Judenstaat-Medina Iwrit“ (později bez německé části názvu), který vycházel v letech 1936-1939 v Praze. Roku 1933 se stal předsedou Čs. výboru pro bojkot nacistického Německa a připravoval podmínky pro emigraci Židů před nacismem.
Uprostřed horlivé žurnalistické a přednáškové činnosti se roku 1934 oženil s tehdy šestnáctiletou Rosou Olinerovou, kterou poznal v Teplicích-Šanově.
Za mobilizace 1938 vstoupil Rabinowicz do čs. armády, ale byl v únoru 1939 demobilizován. Na radu dr. Františka Chvalovského, tajemníka ministra zahraničí ČSR, uprchl 15. března při vpádu nacistů do okleštěného československého státu. Po dobrodružné cestě vlakem, ale i pěšky a na povoze se dostal do Belgie, pak do Paříže a konečně do Londýna. Jeho manželka, které se podařilo odeslat část rodinného majetku do Anglie, a syn obdrželi v květnu azyl v Anglii, takže se celá rodina opět setkala.
Za svého pobytu v Londýně se Rabinowicz věnoval finančnictví. Koupil společnost Clements Trading Company, pak v letech 1946 až 1956 působil jako ředitel „Anglo-Federal Banking Corporation“ (Anglo-federální bankovní společnosti), která do té doby skomírala. V letech 1939 až 1941 žila rodina v Oxfordu, kde navázala mnoho přátelských kontaktů s významnými osobnostmi. V té době vznikl Rabinowiczův zájem o napsání monografie o Winstonu Churchillovi.
Po narození dcery Judith (1943) se R. s rodinou přestěhoval do Harrogate (Yorkshire), kde jej dokonce navštívil papežský nuncius při své cestě do Yorku.
Rabinowicz byl činný i ve veřejném životě, působil např. jako člen rady Jews ' College (Židovské univerzity) a Jewish Historical Society (Židovské historické společnosti). Od roku 1945 až do odjezdu do USA žila rodina opět v Londýně, kde R. vybudoval obrovskou knihovnu o cca 16 000 především sionistických knih. Po roce 1945 organizoval Rabinowicz hledání židovských hmotných památek v evropských zemích. V Anglii publikoval práci „Wladimir Jabotinsky ' s Conception of a Nation“ (Vladimíra Žabotinského koncepce národa), 1946; v práci „Fifty Years of Zionism“ (50 let sionismu, 1950) podrobil kritice autobiografii Chaima Weizmanna. Jeho veřejných funkcí v židovských organizacích stále přibývalo. Nejvýznamnější bylo jeho zvolení spolupokladníkem (společně s lordem Rothschildem) oslav třístého výročí návratu Židů do Anglie. Pokračovala jeho činnost novinářská a spisovatelská. Dále pracoval na biografii W. Churchilla, zpracovával téma o siru Salomonovi de Medina, prvním Židu, který byl pasován na anglického šlechtice. Roku 1950 napsal knihu „Fifty Years of Zionism. A Historical Analysis of Dr. Wezmann ' s Trial and Error“, v níž hájil Theodora Herzla proti dr. Weizmannovi. Roku 1951 vydal knihu „Herzl and England“ a roku 1956 „Winston Churchill on Jewish Problems: A Half-Century Survey“. Druhý svazek této monografie čeká dosud na vydání.
Roku 1956 přesídlil O. K. do USA, kde se uplatnil zejména v Jewish Theological Seminary v New Yorku a v Jewish Publication Society of America (Židovská publikační společnost Ameriky). Byl spoluzakladatelem Společnosti pro dějiny československých Židů, byl volen za člena rad řady vědeckých a univerzitních institucí. Pokračoval ve své vědecké práci a za posledních 15 let života vydal jedenáct knih a odborných pojednání. Jako zakladatele a vůdce sionistického hnutí obdivně vylíčil Theodora Herzla (1860-1904) v knize „Herzl, a Architect of the Balfour Declaration“ (Herzl, strůjce Balfourské deklarace, 1958). Roku 1962 vyšla jeho kniha „A Jewish Cyprus Project“, ve které analyzoval plán Davida Trietsche na vytvoření židovského státu na Kypru.
Roku 1963 si koupil byt v Jeruzalémě a každoročně v něm trávil tři nebo čtyři měsíce. Tak získal pocit uspokojení a sounáležitosti se svým lidem. I zde se horlivě zúčastnil veřejného dění zejména na hebrejské univerzitě a jako člen the Jewish Historical Society of Israel. Obdržel Landauovu cenu udělovanou židovským autorům, kteří vynikli ve svém oboru.
Byl jedním z iniciátorů „Society for the History of Czechoslovak Jews“ a spolueditorem „The Jews of Czechoslovakia“ (vol. I, 1968). Byl jedním z editorů „Encyclopaedia Judaica“ (Jerusalem 1971), pro niž zpracoval hesla týkající se českých a moravských Židů. Do sborníku k poctě Cecila Rotha napsal článek „Jacob Frank in Brno“. Publikoval dvě pojednání „Zionist-British Negotiations“ (1967 a 1970). Zabýval se dílem britského filozofa, historika a filozofa dějin Arnolda Toynbeea (1889-1975) v práci s názvem „Arnold Toynbee and the Jews“. Jeho posledním veřejným projevem byla řeč v listopadu 1969 v City Hall v New Yorku při oslavě Milénia židovské kultury v Československu.
V posledních letech svého života se Rabinowicz věnoval malování. Jeho oleje zobrazují nejprve motivy z boskovického ghetta a okolní přírody, později se inspiroval Svatou zemí a jejími obyvateli.
Národní a univerzitní knihovně v Jeruzalémě odkázal svou knihovnu. Jewish Theological Seminary v New Yorku věnoval rukopis modlitební knihy z 18. století „Pinkas Boskowitz“. Zemřel 13. října 1969 ve White Plains, New York.