A přidám dva kameny…

Bez hodinek jsem jako bez ruky.Bez ubíhající ručičky, která mi neustále ukazuje, co zas nezvládnu, si život neumím představit.
Ty první jsem dostala od dědečka při nástupu do školy, byly maličké, kulaté, s velkými čísly.
Když se milovaný dědečkův dárek zastavil natrvalo, šla jsem k renomovanému hodináři. Prohlédl stroječek, pokýval šedivou hlavou a pravil:“Jistě, stačí přidat dva kameny.“
Měla jsem oči jako tenisáky: “Prosím???“
Mistr hodinářský se usmál: „Stačí přidat jeden pod ně a druhým do nich takhle hezky bacit, děvenko!“
Sojuzky mám dodnes doma v hrnečku, citové pouto, které nás svazuje bylo a je dodnes silné.
V následujících letech se na mých prstech, krku a rukou vystřídaly desítky nejrůznějších měřičů času.
Když jsem před pár lety při eskapádě s cirkulárkou přišla naštěstí jen o hodinky a ne o ruku, rozhodla se moje robátka, že taktak bude pro maminku sqwělým dárkem. Vzhledem ke svým finančním možnostem se vypravila na jednu z místních tržnic, kde jim byly prodány cibule vskutku honosné. Poděkovala jsem, pod přísnými zraky usadila hodinky na zápěstí a pochválila potomky, jak jsou báječní. Dík ciferníku velikosti orloje se vskutku nemusím bát, že někam přijdu pozdě.
No, přišla jsem hned druhý den. Orloj stávkoval a tak jsem zamířila na tržnici, kde robátka dárek koupila. Prodavače jsem požádala o výměnu baterky, čemuž ochotně vyhověl. Jenže orloj ani ťuk, ručičky stály na místě.
„Prosím vás, co s tím je, dejte tam jinou baterku, to je dárek,“ žadonila jsem. Bylo mi vyhověno, jenže orloj zase nic.
„Co s tím může být, propána,“ směřovala moje další otázka k obchodníkovi.
Široce se usmál a pravil: “Hodiny mrtvá, pani. Chceš jiny? Mám dost!“
A mě se vybavil krámek na náměstí a dva kameny. Jenže poctivá ruská práce mi sloužila dvacet let….