Pálení čarodějnic - původ a historie

Každoroční pálení čarodějnic patří k doposud velmi živým zvykům, který snad najdete v každém městě či vesnici nejen v našem regionu. I letos zaplane na mnoha místech vatra o Filipojakubské noci z 30. dubna na 1.května. Už po staletí se traduje, že je tato noc jako jedna z magických nocí rejdištěm čarodějnic, kdy mají zlé síly větší moc než kdy jindy. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy podle legend zlé síly lidem škodily, otevíraly se bájné poklady. Účinnou obranou proti zlu byl údajně květ kapradí, svěcená křída a další magické předměty. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říká "noc čarodějnic".
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly létat na košťatech. Taková košťata bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci „čarodějnickému kolu", které se tančilo pozpátku. Pochoutkou na hostině byl kotel plný žab, hadů a jedu. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit.
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem. Před uhranutím se venkované bránili rozmanitými praktikami. Například před vrata domu i chléva se pokládaly čerstvé drny. Dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do ranního kuropění, kdy její moc pominula. Dalším z údajných praktik bylo, že se stavení kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drn se dávalo vejce. Na ochranu dobytka a úrody kladli hospodáři na hnojiště zelené větévky nebo osypávali chlévy pískem. Existovala řada triků, které měly čarodějnici odhalit, případně potrestat. Lidé věřili, že ji lze zahlédnout v noci na křižovatce nebo opuštěném místě. Proto také zapalovala mládež na vyvýšených místech velké ohně, aby si na čarodějnice létající v povětří pořádně posvítili..
Když se podíváme dnešníma očima, tak lidská fantazie v dávných dobách byla nekonečná. Postupem doby se z výročních ohňů stalo „pálení čarodějnic" a zachovalo se až do dnešních dnů.
Čarodějnice však nebyly jen zlé. Ty, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny. Těch se lidé sice báli, ale vážili si jich. V některých jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo „moudrá žena". Bylinkářky - vědmy se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní. Jejich poznatky, někdy zdánlivě nesmyslné, přispěly mnohdy k užitečným vědeckým objevům. A tak stará „přírodní magie" ovlivnila lékařství, chemii, biologii a fyziku. Kromě bab bylinkářek působili jako léčitelé i kováři a jejich manželky. Když kovářovy kleště vytáhly bolavý zub, hned přispěchala kovářka s hojivým obkladem. Ani tyto hodné "čarodějnice" to ale neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí „honu na čarodějnice". Miliony nevinných lidí byly odsouzeny a upáleny na hranicích po celé Evropě, ale i v Americe, jak o tom vypráví poutavé příběhy knížek a filmů.
Rozhlédněme se kolem sebe! Vždyť spousta lidí má tak zvané nadpřirozené schopnosti. Patří k nim například kartářky, vědmy, vykladačky horoskopů. Dále to jsou třeba léčitelé, kteří pracují s energiemi, které nejsou vidět. Jen už před nimi nedáváme drny před práh.