Muzeum má svou jasnou a pevnou pozici - Rozhovor s odstupujícím ředitelem Ondřejem Dostálem

Boskovice * Šanci stát se ředitelem prestižního vědeckého Mendelova muzea nemá člověk každý den. Mladý ředitel Muzea Boskovicka Ondřej Dostál však uspěl. Neváhal a bere tuto nevšední šanci jako výzvu. Přesto se mu z „malého“ regionálního muzea v Boskovicích neodchází lehce...
Co vás vedlo ke změně svého působiště?
Vedlo mě k tomu to, že jsem se stal ředitelem Muzea Johana Gregora Mendela v Brně, které nedávno přešlo pod Masarykovu univerzitu. Velmi mě láká vrátit se opět na půdu „alma mater“ a působit trochu na akademické půdě a trochu v muzejnictví. Myslím, že tam je obrovský potenciál rozvoje, proto mě ta příležitost zaujala. Jsem člověk, který jde rád do věcí, kde může uplatnit své schopnosti. Když ta šance je, tak neváhám a šáhnu po ní. Budu spolupracovat s přírodovědeckou fakultou a dalšími fakultami. Má vize směřuje k tomu, aby se z Mendelova muzea stalo první celouniverzitní muzeum v republice. Zatím je to úzkoprofilové muzeum, které je známé po celém světě, pravidelně ho navštěvují genetické špičky. Pro mě bude úkol udělat tu druhou část, zajistit otevření muzea místním a zájemcům o Masarykovy univerzitu.
Vraťme se k vašemu působení v Boskovicích. Jaký byl začátek?
Do Muzea Boskovicka jsem nastoupil 1. dubna 2006 a budu odcházet k poslednímu červnu tohoto roku. Když jsem do muzea přišel, situace byla taková prapodivná. Místo ředitele nebylo obsazeno už od podzimu 2004, probíhalo už třetí výběrové řízení, vše bylo nejisté. V té době už se také začínalo poměrně nahlas mluvit o tom, že pokud se nenajde ředitel, který by muzeum bez větších změn vedl dál, že by byla možnost sloučit muzeum s Kulturními zařízeními města Boskovice. Nakonec jsem byl v tom posledním řízení vybrán já. Ta situace uvnitř muzea byla ale poměrně dobrá, i když se samozřejmě trochu projevoval ten stav, kdy zaměstnanci delší dobu žili v nejistotě, zda bude ředitel. To se časem stabilizovalo.
Rok a tři měsíce v křesle ředitele však není příliš dlouhá doba...
Když jsem přišel, šel jsem do toho odpočátku hodně zpříma. Měl jsem vizi, kam muzeum chci směřovat. Nějaký měsíc mi trvalo, než jsem zpracoval agendu, aktualizoval a obnovil vnitřní řády a směrnice k vlastnímu chodu muzea. Pak jsem začal uplatňovat svou vizi. Každý z předchozích ředitelů měl svou vizi, svou představu. Já jsem to postavil na výstavnictví a otevření se veřejnosti. Aby muzeum bylo institucí, která nenabízí jen výstavy, ale i další program. Institucí, která reaguje na moderní trendy, na to, co se děje ve společnosti nebo alespoň ve městě.
Myslíte, že se to podařilo? Co jste chtěl ještě doladit?
Myslím, že muzeum má jasnou a pevnou pozici v rámci města i regionu. Kdybych zůstal, vrhl bych spoustu energie do vlastních expozic. Myslím, že je třeba upravit to, co muzeum nabízí běžně - čili aktualizovat stávající expozice a vyřešit prostorové uspořádání muzea. Zdá se mi, že zatím to není úplně nejlépe vyřešené. Další věcí by bylo znovu obnovit komunikaci se školami a začít vytvářet programy i projekty, které by je mohly zaujmout, jak to dělal můj předchůdce Přemysl Reibl. On šel odpočátku cestou komunitní spolupráce, kdežto já jsem šel ke komunitě oklikou přes výstavy, přes otevření muzea veřejnosti. Ale jednoznačně to vše směřovalo zpět k aktivnímu zapojení komunit.
Hodně se hovořilo také o tom, že statut městského muzea je nejistý a že by Boskovice rády předaly břemeno zřizování kraji. Pociťoval jste to nějak při své práci?
Ne. Já jsem to bral tak, že pokud muzeum bude vidět, že si jej město nechá. Navíc Jihomoravský kraj má toto volební období nastavenou jistou rétoriku a pokud se tam něco významně nezmění, tak přes to, jak se říká, vlak nepojede. Myslím, že převod na kraj byl a do konce volebního období bude boj s větrnými mlýny. Musím ale město pochválit, o muzeum se stará dobře. V zásadních věcech mi vždy vyšli vstříc, nikdy neřekli, že nám nepomůžou, že by to nešlo. Zejména při organizaci výstavy v Praze se to ukázalo. I když tam byly ty hlasy, ať si nás vezme kraj, pořád se o nás starají.
Pro mě bylo nejdůležitější, aby o nás věděly Boskovice. I to, že se mi podařily sehnat peníze na mimořádnou výstavu o Boskovicku v Národním muzeu v Praze, znamenalo, že město má o muzeum zájem. Jeho funkce je nezastupitelná a má svou roli v kultuře regionu od roku 1905. Myslím, že kdyby byla jen snaha mít místo muzea něco jiného, že se ozve velké množství Boskováků i lidí z regionu.
S jakými pocity tedy odcházíte z Muzea Boskovicka?
Těším se na novou práci, i když je mi líto, že kvůli tomu musím opustit tu současnou, protože už jsem tak trochu přišel na to, jak to dělat. Zvykli jsme si na sebe se zaměstnanci, věděli jsme, co od sebe můžeme očekávat. To prostředí mi bude chybět a bude mi líto, že jdu z rozjeté instituce, která nyní funguje a má svou jasnou a pevnou pozici.
Jaké „dluhy“ a „povinnosti“ přenecháváte vašemu nástupci? Co bude muset doladit?
Rozhodně to bude přesun depozitáře archeologie do prostorů školičky u lázní. To bude veliký záběr a dost práce. Nový ředitel bude muset vyřešit využití výstavy o Boskovicku z Prahy na novou stálou expozici, bude muset najít využití prostor uvolněného archeologického depozitáře, a bude muset doladit přesuny v rámci budovy muzea. Pak jej čeká udržení image otevřeného městského muzea, chystání programů a výstav, co zaujmou návštěvníky. Nebude to lehké, protože pokud přijde někdo, kdo nemá zkušenosti s vedením muzea, jako jsem je neměl já, tak se s tím bude první měsíce prát. Vyžaduje to maximální nasazení a zapojení všech sil. Samozřejmě ale platí, že když se chce, tak to jde.
Bude podle vás těžké najít nového ředitele? Jak vidíte další směřování muzea?
Tak to nedovedu odhadnout. Doufám, že se do výběrového řízení přihlásí kvalitní zájemci. Nemyslím si, že to musí nutně být přímo někdo z regionu. Tady je nejdůležitější to, že funkce ředitele je o řízení. Já jsem se na svá geologické témata, které bych samozřejmě chtěl dělat, skoro nedostal. Na to prostě není čas, náplň je jinačí. Člověk musí řídit a připravovat koncepci muzea a představovat ho společnosti. Nebo taky ne. Samozřejmě záleží to zase na směřování. Kdybych chtěl dělat vědu, uzavřu muzeum, připraví se jen pár výstav a vevnitř to bude skvěle spolupracovat na vědě a výzkumech, i když o tom nebude nikdo vědět. To si momentálně myslím, že je špatná cesta. Muzeum nebylo v takové situaci, aby mohlo dělat samo na sebe. Musí jít vstříc lidem, musí být vidět. Nechci se také nikoho z nás dotknout, ale přece jen nemáme takové vědecké kvality, abychom psali výzkumné záměry za miliony. Asi by to šlo, kdyby se spolupracovalo s dalšími subjekty, ale my jsme přece jen regionální muzeum, které má svou vizi.
Co všechno se pro vás změní prvním červencem?
Protože zůstávám v Boskovicích, tak to bude hlavně dojíždění do Brna. Náplň práce bude obnášet sledování vědy a výzkumu na Masarykově univerzitě, hledání témat pro výstavy. A hlavně převádět řeč vědeckou do řeči lidí. Jeden z mých úkolů bude nejen udržovat stálou expozici genetiky, ale i připravovat větší tématické celky pro prezentaci Masarykovy univerzity, což také nebude při počtu devíti fakult a více než dvou set pracovišť zrovna jednoduché.
Je možná spolupráce s muzeem v budoucnu?
Já bych byl rád, kdybychom spolupracovali. Chtěl bych využít kontaktů, co jsem za tu dobu nasbíral. Mám také určité typy na výstavy, které jsem měl naplánované pro příští období. Ty bych rád poskytnul a podělil se o ně. Spolupráce na úrovni muzeí, to opravdu nevím. S vedením univerzity se teprve musí definovat, co bude prioritou. Brněnské muzeum nemá zatím ani žádný sbírkový fond, pokud by něco vznikalo, tak bych to musel iniciovat já.