Válka a osvobození ve městě Boskovice - Ze vzpomínek odbojáře Karla Klemsy

Minulý týden jsme si připomenuli výročí konce druhé světové války. Také lidé z Boskovicka se nebáli s nasazením vlastního života postavit fašistickému režimu. Riskovali a řada z nich přišla i o život. Ti, kteří tuto dobu přežili do dnešních dnů, nechtějí, aby se na tyto události nikdy zapomnělo. Je nesmírně důležité, aby památka na zabité zůstala správná a nebyla zlehčovaná... Celé období kolem druhé světové války si můžete na stránkách našeho týdeníku přiblížit díky laskavé ochotě třiadevadesátiletého Karla Klemsy z Boskovic, který se s námi podělil o svůj příběh jen několik dní před tím, než jeho život poklidně uhasnul navždy. Toto je poslední svědectví, které Karel Klemsa poskytnul.

... dokončení z minulého čísla

Vítězstvím však válka pro nikoho nekončila. Velitelství a sklady ukořistěného materiálu bylo ustanoveno na Zelené škole. „Němci ustoupili ještě před příchodem Rusů. Zůstala po nich ale hromada materiálu, spousta koní. Všechny ty věci bylo potřeba hlídat, aby to lidé nerozkradli. Dostali jsme úkol hlídat nádraží, ale to se nám stejně nepovedlo. Hlídali jsme jednu stranu a lidi to, co bylo uloženo v nákladních vozech, vybrali z druhé strany,“ přiblížil situaci Karel Klemsa.
Lidé v těchto dnech ale neměli hlad. Toužili mít z těchto dní něco na památku. A tak jednou v noci například zmizel i protiraketový kanon, co stál opuštěný před podnikem Minerva. „Já mám doma taky na tu dobu památku, je to vojenský rýč.“
Po 9. květnu přišli do Boskovic také čeští vojáci ze Svobodovy armády vedení generálem Klapálkem. „Já jsem se dostal do skupiny, která zajišťovala materiál pro naši armádu. Zajišťovali jsme vše, co se týkalo elektroniky, telefonů a podobně. O to byla tehdy bída. Munice a flint těch bylo dost, ty nebyly potřeba,“ zmínil své poslední zapojení na samém konci druhé světové války.

… po válce

Z jednotlivých odbojových skupin začal hned po válce vznikat Svaz českých protifašistických bojovníků. Do něj však Karel Klemsa vstoupil až v důchodu. A osud tomu chtěl, aby to bylo opět za přispění Karla Boháčka. „Toho Němci v roce 1943 zavřeli, ale jako jeden z mála se vrátil. V osmačtyřicátém pak dělal tajemníka národních socialistů, ale ve spojení byl se všemi. Tehdy došlo ke střetu, doba přitvrdila. A on měl na sekretariátě nějaké letáky. I když je nerozšiřoval, měl strach, že ho za to komunisté zavřou. Tak se prostě ztratil a schovával se deset let. Přitom dříve sloužil na vojně jako národní socialista společně s pozdějším komunistickým prezidentem Novotným. Když Novotný po válce poprvé přijel do Boskovic, tak první, na koho se ptal, byl Boháček. Boháček už byl ale za hranicemi, protože mu pomohli přátelé z evangelické církve,“ vylíčil pamětník více než desetiletou epizodu z Boháčkova života. Ten se po mnoha letech vrátil zpět do Boskovic. Vstoupil do svazu protifašistických bojovníků a jednoho dne potkal Karla Klemsu. „Co je s tebou? Jaktože nejsi u nás? Ptal se mě. A já jsem tak do svazu vstoupil až když jsem byl v důchodu,“ usmál se.
Jedním z důvodů, proč se Karel Klemsa rozhodl k aktivnímu zapojení se do svazu protifašistických bojovníků byl i pocit toho, že společnost si odkaz odboje vykládá stejně jako celé dějiny po svém. Tradice odboje, včetně legionářů z první světové války, je podle něj dosud nedořešená a nedotažená věc. „Všechno to jsou pozůstatky našeho vývoje od roku 1945. Ale ta historie byla jasná. Po mnichovské zradě spojenců jsme o Anglii a Francii ztratili zájem. Jediné, co nám zbylo, byla víra v Sovětský svaz a ubezpečování našich politiků, zejména Beneše, že se to všechno narovná. Já jsem říkal, kdyby Beneš neudělal to, co udělal, tak se tehdy nemohl vrátit zpět do republiky, protože ten domácí odboj byl tak silný, že by to byl nepřipustil. Ale Beneš šel v duchu toho odboje,“ vrátil se ke složité válečné situaci pamětník.
Pro Čechy to bylo nesmírně složité období, zvláště když začaly sovětské armády v Rusku prohrávat a Němci se dostali až k Volze, Leningradu, Moskvě a na Kavkaz. „To byly nejhorší doby, které jsme ve válce prožívali. To bylo až do roku 1943, kdy u Stalingradu došlo k obratu, nástupu sovětských vojsk a postupnému osvobozování a postupu vítězné armády. Tehdy se utvořila naše jednotka v Sovětském svazu a postupovala společně se Sověty. A to jsme věděli, kdo jediný nás může zachránit.“
Osvobození a další politický vývoj sehrál zásadní roli v životě celé společnosti. „Dneska se zejména mladí diví, jak jsme mohli po válce volit komunisty. Nám nic jiného nezbývalo. Já sám jsem byl přesvědčen o tom, že kdyby nebyl Beneš neuzavřel smlouvu se Sovětským svazem, že kdyby neměl víru v to, že nám to pomůže, tak by šel proti všeobecnému přesvědčení lidí. Divit se tomu může jenom ten, kdo to nezažil a nepoznal. Monarchisti třeba řeknou, proč jsme vůbec bourali Rakousko, že jsme moli být velká spokojená říše a tak dál. To jsou ale složité věci, o kterých se dnes lehce mluví, ale tehdy nebyla jiná cesta. V podstatě to nebylo nic jiného, než souhra evropské šlechty, která nás nechala na suchu,“ vyjádřil své přesvědčení Karel Klemsa.
Únor 1948 však přinesl další zásadní změny. „Přišla nová vláda s novým programem. Košický vládní program, ten je živý do dneška. Starat se o to, aby národní důchod byl spravedlivě rozdělován, to je aktuální dnes mnohem víc než kdy jindy. To byl program, realita ale byla jiná, komunisté si to používali, jak se jim hodilo. Odboj se sice uznával jako celek, ale zásluhy těch konkrétních lidí, ty zůstaly v pozadí,“ popsal další vývoj s tím, že se rychle objevili mocní funkcionáři komunistické strany, kteří razantně odmítli zásluhy vojáků, co bojovali na západě. „O tom se mluvit nesmělo. To dala doba, my jsme žili v jednom světě a každý, kdo byl nebo přišel ze západu, byl podezřelý. To stejné bylo, když kdokoliv od nás utekl, protože nechtěl být členem komunistické strany. Hned to byl konfident. Zkrátka a dobře, té situace komunisté zneužívali.“
S tímto dluhem se nepodařilo důstojně vypořádat doposud. Zbylí odbojáři toto nesou velmi těžce. „Jde o to, že památka po těch lidech musí zůstat naprosto správná a nesmí být zlehčovaná. To, co si myslí dnešní lidé, kteří neprožili to co my, se mění těžko. Oni si nedovedou představit, co to znamenalo vůbec si poslechnout zahraniční rozhlas. Když to někdo oznámil, tak ten člověk byl ztracený, popravili by ho. Němcům nešlo o nic jiného, než co nejvíc českých lidí zničit. Po tom atentátu v Letovicích se nikomu nic nestalo, já jsem to viděl, akorát ta vstupní hala byla trochu poškozená... a kolik našich lidí to zaplatilo životem! Tak co to je? To byla jasná genocida, o tom se nesmí mlčet,“ podal své poslední svědectví Karel Klemsa.

U památné lípy na Rovné
Karel Boháček

Na Rovné stojím, hledím po okolí
na lesy krásné, družstevní lány polí
v nichž traktorista rovné brázdy ryje
a na mysli mi tane kus české historie

Rodný můj kraji – Boskovice milé
vzrostly jste v šíři, nové stavby bílé
radostí vlají, jak svátek, když se světí
Kdepak jsou chatrče, hladové děti?

Jaká to změna. Všichni mají práci,
oči všech září. V paměť se však vrací
ne tak dávné děje. Těžko se v nich žilo
a mnohému z nás často úzko bylo.

Ten hrůzný březen! Černé tanky chrastí -
národe drahý, jak z této strašné pasti?
Nacistů rozkročila se bota kovaná
stiskli nám hrdlo, chystají zvonit hrana.

V noci ve dne řádí gestapáci
nelepší lidé v Kouničkách se ztrácí,
však město s celou okolní vrchovinou
bojuje. Ne, všichni nezahynou!

Padesát dva poprav občanů Boskovic -
myslíte málo je – nebo snad vůbec nic?
Kytička vděku snad patří těm statečným
nebo jsme opravdu národem nevděčným?

Když bota nacistů nás surově drtila
stranická různost se v lidu ztratila
v jednotě soudruh i bratr bojovali
mučeni bývali, týráni a posleze život dali

Dnes těmto chrabrým z Boskovic i Vysočiny
vzdejme čest, co členům své rodiny
hrst květů mrtvým a vrátivším se úcta
za to, že trpěli a nezradila ústa.

Tis pevným charakterem ať jsou stále v čele
co zatím dneska mnohem slušelo by v cele
Budiž všem odbojářům Boskovicka čest
vždyť více než kde jinde jich u nás jest!


Odbojáři na Boskovicku:
Karel Boháček, nar. 1896, v odboji od 1939, politický vězeň 1943, zakladatel skupiny
Josef Havelka, nar. 1911, v odboji do 1941, popraven na Pankráci 1944
Jan Hladký, nar. 1909, v odboji od 1941, umučen 10. 2. 1942
Gabriel Horák, nar. 1908, odboji od 1940, uvězněn 1943, umučen 23.3. 1944
Josef Horák, nar. 1906, v odboji od 1939, vězněn 1943-45, zemřel jako 60% invalida 1992
Karel Horák, nar. 1922, v odboji od 1940, uvězněn 1943, popraven 2. 11. 1944, Vratislav
František Kříž, nar. 1921, František Lepka, nar. 1902, Jan Veselý, nar. 1920 – společně popraveni 13. 7. 1944 ve Vratislavi za velezrádné činy, páchané od jara 1941 do léta 1943 v Boskovicích a okolí (rozšiřování letáků, příprava sabotáží, třaskavinový útok na DD v Letovicích, také činnost partyzánské skupiny, krádeže a sabotáže).
František Kurdík, nar. 1901, v odboji od 1940, uvězněn 1943, popraven 13.7. 1944 ve Vratislavi
František Sláma, nar. 1898, v odboji od 1939, uvězněn 1943, popraven 13.7. 1944 ve Vratislavi
František Nečas, nar. 1907, v odboji od 1940, uvězněn 1943, popraven 13.7. 1944 ve Vratislavi
Bedřich Kršňák, nar. 1908, v odboji od 1939, uvězněn 1943, umučen 25. 10. 1944 v Golnově
František Ptáček, nar. 1901, v odboji od 1940, uvězněn 1943, po výsleších spáchal 1944 v Brně sebevraždu
Rudolf Tefelner, nar. 1894, v odboji od 1940, uvězněn 1943, popraven 18.8. v Praze
Alois Kubín, nar. 1909, v odboji KSČ od 1939, uvězněn 1943, popraven 13.7. ve Vratislavi
Václav Veselý, nar. 1920, v odboji od 1939, skrýval se do roku 1945, jako jediný nedopaden