Představujeme: Energií překypující sbormistr Miloslav Krejsa

V Letovicích, jeho rodném městě, ho zná skoro každý. Ovšem svým umem překročil hranice města a prakticky celého regionu. Není moc výstav, kdy by při úvodní vernisáži nedoprovázel hrou na klavír některého z interpretů při kulturním programu. Hlavně však proslul jako muž, který s neuvěřitelnou bravurou dokáže řídit pěvecký sbor. A považte, i ve věku který se blíží osmdesátce. Přitom při pohledu na vitálního bělovlasého pána byste podobný věk jen stěží tipovali. Miloslav Krejsa, pan dirigent s velkým D, je velkou osobností, na kterou může být náš region po právu hrdý. „V Letovicích mě znají, a dá se říct, že i po celém okrese jsem známý. Vždyť jsem řídil roky pěvecký sbor Janáček v Boskovicích, působil jsem v Brně, Březové nad Svitavou a Vanovicích, spolupracuji se Svitávkou. Možná jsem jak se v dnešní době říká workoholik, ale nedovedu být nečinný. Práce s lidmi ve sborech mi přináší radost, jsem šťastný, když s nimi mohu navázat přátelství. O to víc mě ta práce pak těší,“ říká Miloslav Krejsa.
Váš život je spjatý s hudbou. Už od malička jste toužil být muzikantem?
Na tom má velikou zásluhu můj otec, lidový hudebník, který hrál na několik nástrojů. Měl zájem na tom, abych se hudebně vzdělával. Začal mě učit hrát na housle, později mi dokonce koupil klavír. A toho si do dneška cením. Byl obyčejný dělník a tehdy klavír panečku něco stál. Na jeho koupi padlo několik výplat. Začal jsem pak chodit do soukromé hudební školy Ladislava Nováka, ředitele kúru a především vynikajícího učitele. Zatímco houslové lekce jsem bral od samouků, tak klavírní vzdělání jsem dostal skutečně řádné. Pan učitel mě skvěle připravil na pozdější studium. Vzpomínám na něho vždy jen v dobrém, za vše mu vděčím.
Hudbě jste tedy propadl a proto jste zamířil na konzervatoř?
Bylo to přání mého tatínka, abych měl hudební vzdělání. Tím že jsem se dostal ve čtrnácti na brněnskou konzervatoř jsem je vyplnil. Díky hodinám na varhany u Ladislava Nováka jsem studoval varhanní oddělení. Kvůli válce to ale nebyla příznivá doba. Rok byla konzervatoř zavřená, to jsem byl totálně nasazený. Pokračoval jsem až po válce, jenže jsem neměl štěstí, protože jsem dostal tuberkulózu. Na dva roky jsem tak školu musel přerušit. Ale nevzdal jsem to a dokončil ji v roce 1951. A s láskou vzpomínám na všechny profesory, byli vynikající. A vlastně od té doby jsem zůstal hudbě naprosto věrný.
Kam poté vedly vaše kroky?
Na první místo jsem nastoupil do Březové nad Svitavou a to se mi stalo osudným (úsměv). Zde jsem se totiž seznámil se svojí budoucí ženou, s níž stále žijeme v krásném manželství. Máme čtyři děti a sedmnáct vnoučat. A vlastně příští rok nás čeká výročí zlaté svatby.
Vy jste se vlastně už v době konzervatoře chopil dirigentské taktovky, kterou jste už poté neodložil.
Sbormistrem jsem byl od roku 1950, kdy jsem vedl pionýrský soubor v Brně. Tam spadají mé dirigentské začátky. Ale předtím jsem ještě jako student vypomáhal třeba v chrámovém sboru kostela sv. Prokopa v Letovicích.
Je nějaký sbor, který vám utkvěl v paměti? Nebo třeba talentovaní zpěváci?
Rád vzpomínám na dětský sbor chrámu sv. Jakuba v Brně. Kde jsem byl kvůli své nemoci bohužel jen rok. Tehdy tam se mnou začínala Eva Pilarová. Když byla jednou v Letovicích, tak jsme na to vzpomínali. Anebo Jan Hladík, sólista brněnské opery, který už tenkrát jako kluk měl krásný hlas. Na tento sbor opravdu velmi rád vzpomínám. Ale doprovázel jsem také hodně zpěvaček, namátkou třeba Naďu Blahovou, která má kořeny ve Vanovicích.
Litoval jste třeba někdy toho, že jste v Brně nebyl déle?
Je pravda, že nebýt té mé nemoci, tak jsem zůstal v Brně asi dodnes. Ale ne, nelituji toho, zvláště když mi zůstala řada nádherných vzpomínek. Víte, moje heslo zní: Všechno zlé je vždycky k něčemu dobré. Nyní jsem v Letovicích spokojený.
Díky tomu, že jste se usadil ve svém rodném městě, jste pak mohl vést zase pěvecké sbory v okolí. A nebylo jich zrovna málo.
To máte pravdu. Vedl jsem nebo stále ještě vedu pět dětských sborů, dva mládežnické a dva studentské. A pak také tři ženské a tři mužské sbory a konečně deset smíšených. Je jich opravdu dost, ale ta práce mě stále baví. Vždycky mě pak potěší, když mě pozvou na setkání, jako tomu bylo nedávno u boskovického sboru Janáček, kde jsem si zase po letech zadirigoval. Hodně příjemné je ale také vidět nastupující generaci, kterou máme ve sboru Sluníčko. Děti zpívají s chutí, sbor se navíc rozšiřuje. To potěší u srdíčka.
Jak jsou na tom sbory v okolí, nestárnou?
Obecně se dá říct, že sbory u nás jsou v dobrém stavu. Akorát Boskovice mají věkově starší, jinak jsou to spíše sbory střední generace. Třeba s mým zetěm Karlem Pecháčkem jsme dali opět dohromady komorní sbor Bohuslava Martinů a ten se zase začíná ukazovat v dobrém světle. Ale kvalitní je i ve Svitávce a nesmím zapomenout ani na vanovický pěvecký sbor Vlastimil.
Ten už v neděli oslaví úctyhodné 120. výročí založení a s ním čeká i pěkné jubileum také vás. Vy totiž působíte u sboru už pětadvacet let.
Vidíte, to jsem si ani neuvědomil. To jsem překvapený. Opravdu už je to čtvrt století, co jezdím do Vanovic. Už je to taky pěkná řádka let, za kterou se zde vystřídalo pár zpěváků. Ale přitom jsou zde stále lidé, kteří se mnou začínali. Už se těším na slavnostní vystoupení, které jsme dávali dohromady s Kamilem Vystavělem.
A co nástupníci za dirigentským pultíkem? Slova chvály padají na adresu především Tomáše Pléhy…
Toho si velice cením. Sám jsem mu nabídl, aby si v rámci své disertační práce s námi zadirigoval na koncertě Tří generací. Tomáš má před sebou velkou budoucnost, fandím mu.
Nevidíte v něm třeba sám sebe, když jste začínal?
Víte že ano. Vidím v něm to svoje tehdejší nadšení. Z Tomáše přímo vyzařuje. Já už jsem přeci jen starší, takže nemám už tu erudici jako on, ale nadšení pro sbory prostě ve vás musí být.
Ve vás rozhodně bylo a stále je. Dokladem toho je nejvyšší vyznamenání, kterého se vám dostalo.
Dostal jsem čestné uznání za činnost ve sborovém hnutí, a pak především Zlatý odznak s granáty. Ten neustále hrdě nosím na klopě na našich vystoupeních. Je to ocenění od Unie českých pěveckých sborů, kterého si nesmírně vážím.