Psaní z cesty - Italské povyražení - díl 3

Nedaleko výpadovky na Slovinsko vyasfaltovali v Grazu ohromné parkoviště mezi nákupáky. Neony v kalužích se tam chvějí. Chčije a chčije. Patron všech poutníků mi právě ukázal svý záda. Snad to byl právě ten černě vymóděnej stařík, ostrej a hořkej bluesman vydrnkávající cosi na kytaru na rohu ulice stoupající na hrad. Nic jsem mu nedal. Až cestou zpátky jsem mu chtěl hodit ňáký drobný, ale on už balil. Za pět minut na to začlo pršet.
Na tý autobusový zastávce, ztracený mezi všema těma škatulema, si ke mě přisedla holka. Skutečná hypermarketová kráska. Čokoládová, štíhlá, v upnutým oblečení, černovlasá, elegantně kouřící královna na plesu marnosti. Přezouval jsem se zrovna ze sandálů do polobotek. Měl jsem sto chutí se jí zeptat, jak se má, jak se jmenuje, jestli studuje, nebo už pracuje, kde bydlí, a jestli bych u ní nemoh´ přespat.„Jenom dneska. Zejtra se totiž chystám do Itálie, víš.“
Pak jsem si zavázal tkaničky, mrkl na ni (právě dělala, že se na mě nedívá) a šel. Někde jsem slyšel, že život je sbírkou promarněných příležitostí.
Teď se schovávám na vlakový zastávce Graz Webling. Pro mě spíš vyblink. Má to dvakrát tři metry, MAD Club po zdech polepil svý znaky, píšou tu: „Fuck you,“ smrdí to močí, ale hlavně je to zastřešený a vede sem jen jedna kolej. Takže celkem klidná, před deštěm chránící ubytovna. První ranní vlak mě vzbudí v 5:08.
Cestou necestou – den čtvrtý v Padově
V subsaharské Africe bych byl dozajista považován za šamana, svatého muže. Všude kam přijedu, tam začne pršet. Tentokrát v Padově. Útulek poskytla zavřená čerpací stanice Esso. Naproti mám Giotto Centrum, monstrózní obchoďák pojmenovaný po známém malíři a františkánském mnichu. Nevím, co by tomu hltajícímu mumraji tam uvnitř řekl dávný asketa. Asi by to s ním seklo.
Jakmile v noci přestalo pršet, přišli: MAD Club. Nikoliv však parta boxujících satanistů, ale něco snad ještě horšího. Puberťáci. Pravděpodobně jejich kultovní místo, kam se slézaj´ od máminy večeře. Tak dvacet holek a kluků, kterým už pomalu lezou krkem dětský motivy na tapetách jejich pokojíčků. Ochytávali se, pištěli u toho, kecali a divili se, kdože se jim to nastěhoval do budky.
Když se mě na to dva odvážlivci přišli zeptat, spustil jsem na ně hezky česky. Pak už postávali na nástupišti v uctivé vzdálenosti, mrmlali něco o houmlesáckejch cizincích a dost se mě báli. V zamlženém ránu mě na stopu pomohl mladej kluk ze silničního úklidu; hodil mě až k výpadovce na Itálii. Ani ne pět minut a za zády mně troubí šedivej Fiat Tipo. Alessandro: bývalej rumunskej policajt, nynější italskej "automobilista" nemluvil ani anglicky ani německy. Cosi jsme spolu občas zahatmatili, používal jsem polozapomenutých cárů španělštiny, přesvědčen, že se tato dosti podobá italštině. Snad jo, ale ta moje rozhodně ne. Tak jsem radši koukal na hřebeny Alp, kouřil nebo spal. Probudila mě až zácpa. Samozřejmě dopravní. Alessandro to šmiknul na vedlejší cesty a tam se projevoval jako skutečněj silniční pirát. Na semaforu třeba stojí dlouhá řada na rovný směr, on ji objíždí, jakože odbočíme vpravo. To však nikdy neměl ani v nejmenším úmyslu a jakmile vedle blikne zelená, šlápne na to a už letíme daleko přede všema. A když pak na benzínce odháněl vosu z předního skla, předved takovou kulometnou palbu ostrých výkřiků a nadávek, že jsem si konečně mohl říct: jsem v Itálii.
Cestou necestou – den pátý ve Ferraře
Po ferrarským nebi někdo rozlil roztavenej pluk cínovejch vojáčků. Zdejší déšť, skrápějící krásné románské stavby na náměstí, se vyznačuje ani ne tak prudkostí jako setrvalostí, ani ne tak zasněným smutkem jako spíše poklidnou ležérností. Je to déšť flegmatik. Podobně existuje i déšť cholerik: průtrž mračen s poryvy větru, dále pak sangvinik: svěží přeháňka, do které už svítí slunce a tvoří se duha a samozřejmě i déšť melancholik: to víte, mlha, tlející listí a bubliny v černých kalužích.
Můžete mi věřit. Vždyť jak to vypadá, z této cesty se vrátím jako vysoce erudovaný dešťolog.
Do Ferrary mě přivezl vlak. Stalo se tak shodou okolností. Autobus od Giottova nákupáku si to hasil padovskými ulicemi. Najednou začali všichni vystupovat. Á, to bude centrum. Vylez´ jsem taky a koukám: vlakový nádraží. Do Ferrary to jelo za pět minut, lístek stál 4, 30 eura, vykašlal jsem se na Padovu a tradá rovnou sem.
V kostce princip mého rozhodování během cesty. Plán skoro žádnej, pozorně však naslouchám všemu kolem a jakmile se sejde několik hlasů lákajících mě jedním směrem, skočím po tom. Až teprve pak se divím, kam že jsem se to zase dostal. Ale ne. Jestli jsem za něčím do Itálie jel, tak už tady ve Ferraře jsem toho našel víc než dost. A nejde teď tak úplně o tu dřevěnou dětskou skluzavku v parku, pod kterou jsem v noci ulehl, velebíc to neposkvrněné, suché místo.
Spíš se jedná o ty rovné uličky, tvořené neomítnutými domy s kusem něčeho zeleného, kde se jen dá; o platanové aleje, zastiňující zdejší kavárenská korza; o absenci sevřených turistických šiků, mašírujících od jedné pamětihodnosti k druhé; o barevné okenice; o románský sloh prostého a opravdového křesťanství. Tady tak bydlet!

Martin Zaoral