Čtení na pokračování – Italské povyražení díl 10

Den třináctý – stále ještě Řím

Dnes jsem si pro změnou prošel drobným konfliktem s opačnou stranou zákona. Italským karabiníkům se nelíbilo, jak jsem si v kašně před prezidentským palácem Quirinalle máchal tričko. Vyháněli mě odtamtáď. „Okey, no problemo, una momente,“ povídám a přitom ždímám ten svůj vandráckej kus hadru na jejich bezbranný boty. „Excusa, yo camino.“ Sorry, odcházím. Nezmohli se na nic.
V každém případě navlíknout si mokrý, chladivý tričko, to je ta nejbáječnější a nejtrvalejší sebeobrana proti nesnesitelnému vedru, jakou znám. Taky jsem se vypravil do San Pietro in Vincoli. Cestou jsem potkal spoustu pouličních hodin. Pro člověka bez hodinek a s vybitým mobilem moc užitečná záležitost. Pokud by aspoň jedny z nich ukazovaly správně. Jé, to už je pět, divíte se, po deseti metrech však zjistíte, že uběhla teprve jedna hodina z poledne. Aritmetickým průměrem tedy usoudíte, že musí být něco kolem třetí. A další ciferník vám to po chvilce jenom potvrdí. Kolik je však ve skutečnosti, neví nikdo. Ale co, nač se starat?
V tom San Pietru in Vincoli maj´ něco jako poklad. Michelangelova Mojžíše- nejpříznačnější práci vášnivého misantropa. Chlápek s dlouhým, divoce zvlněným plnovousem ponuře rozzlobenej na nedokonalost lidskýho světa, od kterýho, stejně jako od sebe, žádá příliš mnoho. Michelangelo sobě. Práce zaťatá, buldočí, do posledního zvrásnění na krku, do posledního nehtu u nohy, do posledního nečekanýho záhybu pláště dokonale propracovaná. Když tohle sochal, tak si ten Florenťan dozajista nehvízdal. Spíš nadával. Na sebe, na lidi, na všecko kolem. Chtěl tady cosi překonat a bál se, že na to nestačí. Ale povedlo se. V těchto chvílích odjíždím z Říma. Prý věčné město. Nevím. Pro mě je spíš dnešní Roma dekadentní herečka s plastikovým kelímkem v ruce. Stojí před výlohou s kýčovitě historizujícími lustry, všude se míhá spousta aut a ona neví, kam dál. Okna mýho vlaku jsou pocákaný deštěm. Co chvíli stojíme. Průvodčí se sice párkrát ukázal, ale dosud po mně nic nechtěl. Zatím dobrý...
Sinalunga
Válím se ve stínu vrby a celkem nic se mi nechce. Okolo mě dobrá stovka mladých topolů, lány kukuřice, a pak támhle ten zasviněnej palác, nebo kravín s cimbuřím, těžko říct, co z toho by ta stavba mohla bejt. Pohltila mě toskánská krajina v celé své parádě. Záplava kopců, vršků, kopečků, pahorků, hrbolků, pahrbků, žbrďolků a jiných vyboulenin, na nich pak olivy, víno, cypřiše a zdi nedobytných vesnic a zemědělských statků.
V Orvietu přistoupil akční průvodčí a tak jsem mu odevzdal svůj kouzla zbavený ravennský lístek, doplatil přes pět euro, vystoupil si v Arrezu a zařek´ se, že odteď dál už jenom stopem. Kluk, co mě sem odvez´, vypadal jako pátý mušketýr. „Řízení je můj život,“ svěřil se a ukázal mi nabitej diář. Každý dvě hodiny jedno jméno. Pracoval jako instruktor autoškoly. Při divokém předjíždění na klikatících se silničkách jsme plnou čáru přejeli nejvýše pětkrát. Aspoň, co vím. Jinak před chvílí jsem posnídal a svým starým, dobrým, švýcarským nožíkem si okrájel nehty na rukou. Šlo to ztuha, ale šlo to. Kde je vůle, je i cesta. Hned se cítím o poznání kultivovaněji.

Den čtrnáctý - Siena
Piazza della Campo v Sieně se ve tvaru půlkruhovitého amfiteátru mírně svažuje ke starobylé radnici gotického slohu s vysokou, ale opravdu vysokanánskou věží.
Kdo má špatný odhad na to, kolik schodů ho čeká, a přesto dostatečně silná lýtka, aby je nakonec všechny zdolal, musí tam nahoře být odměněn úžasným výhledem. S mým batohem by to byla výzva i pro takového Rainholda Messnera, ne však pro mě, a tak se raděj´ rozvaluju tady dole, na holé zemi. Nikde vůkol ani jedna lavečka, a tak i ostatní posedávaj, polehávaj, popíjej kolu, lížou zmrzlinu, hrají karty, telefonují nebo spí přímo na cihlové zkosené dlažbě. Snad sem městská rada nedala nic k sezení proto, aby podtrhla celkovou roztomilost tohohle místa. Piazza della Campo totiž znamená roztomilé náměstí. Teda aspoň v mým překladu. A to hlavně kvůli té spoustě děcek, který tady honěj mičudy nejrůznějších velikostí. Jak je to celý z kopce, furt jim utíkaj samy od sebe a oni je pak stíhaj se soustředným výrazem ohařů dohánějících svého zajíce. Nebo: to se předkopne půllitrová petka a takovej mrňous, stěží ve svém životě se vším všudy ušel sto metrů, ze všech sil táhne svou mamku za tím pokladem, za tím svatým grálem z plastu. Ona jej samozřejmě přidržuje, jinak by se mu dozajista zašmodrchaly nohy a mladej Indiana Jones by sebou plác´ na zem, jak úzkej, tak krátkej. Nekonečná zábava.
Co mě se týče, tak jsem se dneska rozhodl pro pěší turistiku. Nevím, v tom pětatřicetistupňovém vedru na sice totálně prázdné, přesto však řádně rozpálené asfaltce, to možná nebyl ten nejlepší nápad. Aspoň ještě tak před třema hodinkama jsem si to myslel; sůl mě pálila v očích. Teď už spíš vzpomínám na skvělou toskánskou krajinu nebo na toho biblického pastýře, co mě tak kilometr svezl než odbočil na kamenitou polňačku mezi vinicemi. Uvandroval jsem tak deset kilometrů, pak jsem to vzdal, netečně prošel kolem značky No autostop a už stál na silnici podstatně rušnější. Zanedlouho mi stál Andreas: kříženec Němce a Italky, narozený v Římě, šlachovitej zedník, v transitu naloženém cementem, opravující si jeden z těch domků ztracených v zeleni toskánských kopců kdesi u Arezza. Chystal se na Ukrajinu, aby si tam pořídil okna. „Itálie, Německo, Rakousko, Slovinsko,“ všude maj´ okna strašně drahý.
Pak ještě dlouhá pouť do Sieny, kde jsem našel, co jsem hledal. Stranou vedlejší ulice, pod obloukem, taková jeskyňka plná vody. Ledové, průzračně čisté a neskonale osvěžující vody. Vlez´ jsem do toho komplet celej. I v kraťasech. Od té doby se válím tady. Na roztomilém náměstí.

Martin Zaoral