Alice Nikitinová a Jan Turner - Banán naskle

„ Věci mají výraz“, poznamenala Lenka Vítková k malbám obuvi od Alice Nikitinové, když o ní psala profil do časopisu Umělec.
Tři roky poté můžeme stejnými slovy obejmout její současné obrazy. A jako vytahanou gumu je přetáhnout i přes objekty Jana Turnera.
Alice Nikitinová si za náměty obrazů vybírá předměty postrádající prestiž. Takové, které nemusíme spatřit, ani když je máme přímo před nosem. Koště, žebřík, banánové bedny, tepláky. Kolikrát vytáhneme koště z kumbálu, abychom se pokochali se jeho účelným designem, u nějž je vzhled pouze nutným obchodním dodatkem.
Jan Turner sleduje v objektech podobně neurčitou, periferní oblast. Používá prefabrikáty a všední předměty obdobně nicotné hodnoty. Někdy paradoxně „aranžuje ready-made“. Od Duchampova pisoáru totiž uběhlo dost času na to, aby hranice ready-made začaly být více než nezřetelné. A Turner jako by se snažil setrvat na pomezí ne-zřetelnosti.
Obrazy Alice Nikitinová na obrazech uplatňuje formální z modernistické geometrické malby. Koště, žebřík a banánové bedny usazuje do obrazů jako jejich základní kompoziční elementy, monumentalizuje je a činí z nich konkrétní věci „s výrazem“. Zároveň si dobírá samotnou podstatu modernistické abstrakce. Ironie, s níž dříve do kánonu levicově orientované ruské avantgardy zasazovala bezejmenné, uniformované představitele současné pracující třídy, je ovšem ta tam. Dnes jsou její obrazy víceznačnější. Obrovské tepláky na jednom z jejích obrazů proto nezarážejí pouze nadsazením jejich „prestiže“, ale také autorčiným zaujatým malířským přednesem. A nebo soubor banánových přepravek. Ani ten není pouze vtipným přenosem banality do matrice minimal artu, ale také lapidárním malířským vyjádřením vnitřního prostoru věcí.
V rozhovoru Tomášem Vaňkem, korespondenčně vedeném rovněž kvůli časopisu Umělec, Turner mnohokrát zdůrazňuje vlastní bezprostřední zkušenosti s věcmi. Když pak gumicukem sepne dvě protilehlé strany plechu, nevytváří neosobní „fyzikální situaci“. Naopak, dotýká se našeho vlastního vědomí plechu a gumicuku. Zkušenostního vědomí zasutého v zadních přihrádkách paměti, neboť většina z nás opravdu nemá zapotřebí každý den vzpomínat na plech a gumicuk. Nebo když po lištu těsně nad podlahou zasune
Jak on, tak Nikitinová svými díly poutají pozornost k věcem. V gumákách, které po příchodu z lesa necháváme na zápraží, gumicuku, který hodíme do kufru do auta, nebo zadních stranách dopravních značek (těchto rubech symbolů) nacházejí materiál ke hře nevýznamným a významným, osobními, kolektivní, intelektuálními i tělesnými vrstvami paměti, s nízkým a vysokým v umění i s hranicemi, které si pro sebe umění v každý okamžik vytváří. Cílem výstavy Banán naskle je vystavět prostředí, z nějž bude intuitivně zřejmé, s jakou lehkostí a přesností to činí.

Jiří Ptáček, kurátor výstavy