SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 19

(pokračování z minulého čísla)

"Kluci," to volá Minka. "Jdeme do bazénu."
A tam už slyšíme: "Rychle do sprch..."
Stoupnu si na blok, Patrik na druhý a krásným skokem jsem až u dna bazénu. Já celou pětadvacítku přeplavu pod vodou, asi mám dobré plíce.
"Napněte dráhy," slyším dobře i přes čepice. Minka nás dělí na pět skupin, má ještě dva pomocné trenéry.
Plaveme znakové nohy s korkovou destičkou pod hlavou.
"Nejvíc musí zabírat nohy," volá Minka. Musíme správně odrážet vodu. Až mi to někdy připadá otrocké, když slyším neustále - znakové nohy, kraulové nohy. A stále s korkem. Když plavu celý styl, to se mi líbí víc. A když dělám otáčky s kotoulem, to si lebedím. Lehce se odrazím a jsem hned v polovině bazénu.
"Ke konci hodiny budou štafetové závody v dráhách," volá Minka. To mám rád. Zde si musíme zamakat všichni. Ale stačíme se i chvíli utrhnout a dát si závody s Markem.
Co dovolí Minka na závěr? Skoky ze skokanského můstku. Aby někdo někomu nepíchl ve vodě na hlavu, tak pískne, a každý musí vyčkat, až je pod prknem volno.
Za měsíc si to rozdáme, jsou krajské závody. To bude hezká cesta v autobuse, Minka se nezapře. Zpíváme, hrajeme slovní kopanou i jiné bezva hry. Když s námi jede príma řidič a vymýšlí i písničky, které mu zpíváme, tak to si jen pohvizduje s námi. Ale to musí být mladý, mít radost ze života a oheň v krvi. Když s námi jede "někdo", tak je to otrava, protože nás Minka musí jen krotit. A na závodech nikdy nesmíme podvádět. Minka ta naše mateřská znaménka musí vidět na správných ramenech i když máme stejné plavky a koupací čepičky a jsme pro ostatní rozhodčí k nerozeznání.
Jednou jsme jeli s takovým zvláštním, asi byl nevrlý nebo starý?
Přijeli jsme před koleje a signální světla nefungovala. Řidič klidně zastavil a čekal. Minka je trpělivá, stále se dívala doleva a doprava. Nic nejelo, rozhled byl dobrý, a tak se po dlouhé době odvážila říct řidiči:
"Pane řidiči, měli bychom koleje přejet, jinak nestihneme závody."
"Když mi nesvítí světlo, nesmím kolej přejet, na to je předpis," dostala odpověď.
"Jenže ono je to asi polámané," hlesla mamka.
"Já vezu autobusem děti a jsem za ně odpovědný."
Naše Minka má smysl pro humor...
"Řekla: "Někdo může vyběhnout z autobusu a položit ucho na koleje jestli neuslyší v dálce vlak. Když bude všechno v pořádku, dá znamení a my bychom mohli koleje přejet."
Řidič se na to nechal dobře nachytat...
Já seděl na prvním sedadle, tak jsem ochotně vyskočil z autobusu a lehl si na kolej - mám s tím zkušenosti. Strašně mě to zastudilo a proto jsem hned pohotově křikl:
"Nic není slyšet!" a mával řidiči, že může přejet.
Ten se ještě rozhlédl po rozsáhlé rovině, zda se mu snad nevyřítí odněkud divočák a opatrně přejel. No a my jsme závody tak tak stihli.
Zpět si na koleje lehl pro jistotu Marek a Minka, když uviděla po návratu naše oblečení, hořekovala, že jsem měl vyběhnout já raději dvakrát.
M a r e k
V neděli k nám přijely děti a s nimi plno krámů a oblečení.
"Patriku, kde vlastně budeme spát?"
"Prcci prý budou v našem pokoji na válendách a my s nimi, ale ve spacáku," dozvěděl jsem se od brášky. To tedy vítám.
Malí začali vyvádět, až jsem myslel, že se zboří dům. Ale Minka je usměrnila. Klidně nás zavolala do kuchyně a řekla, abychom udělali s Patrikem bramboráky, děti nám budou pomáhat v kuchyni. Společně vařit, společně hlídat. Ona prý ušije všem lehké bundičky. Minka je prostě obdivuhodná. Zaměstná nás přípravou oběda a sama všem dětem za chvíli něco spíchne. Aby prý i malí měli něco od nás. Ona nám šije úplně všechno, i plete. Říká: "Když nevydělávám, musím vás alespoň všechny oblékat zadarmo." Naučila i nás šít rovné švy. Ptám se: "K čemu nám to bude?"
A co ona? "Co když si vezmeš za ženu, nechci ti to přát, ale někoho, kdo to nebude umět. Ať tedy umíš alespoň ty a Patrik."
Na toto jsme už nemohli nic říct. My se stejně za nějaké Voráčkové nebo Králové vdávat nechceme a jiné bychom si přece nehledali. V naší třídě nám učitelé říkají jménem a to kvůli nám dvěma, ale jinde frčí jen příjmení a to i na chodbách. Z vedlejší třídy je slyšet hlas: "Ty jsi teda Nováková tele," nebo "Sychra je hovězí muž." A to tam padají ještě horší názvy zvířat. My jsme naučeni mluvit slušně a vůbec si na ta jména "zvířecí" nepotrpíme.
P a t r i k
"Andrejko, podívej se, jak dokáži obrátit bramborák."
Pefektně nadhazuji pánev, bramborák vyletí do výšky a já ho mám na opačné straně.
"Kdo umí, ten umí," chválí mě děvčátko, "to ani naše mamka nedokáže." Ale nikomu neříkám, že než jsem se zdokonalil, tak se mi jednou bramborák přilepil na strop. Vzal jsem si hned trochu hlinky a než přišli naši, tak jsem skvrnu zatřel štětečkem na barvy.
Uf, udělali jsme toho velký kopec. Polévka mléčná, ta je rychlá, malé děti prostřely a my mohli zavolat Minku k obědu.
Ta řekla: "Vy jste šikovní kuchtíci."
Všichni jsme na sobě měli místo zástěr stejné utěrky, a tak jsme dobře vynikali.
"Ještě, že jste mě zavolali, už vám to poměřím, dvě bundy jsou zhruba hotové." pronesla Minka.
"Jak umyjete nádobí, půjdeme do bazénu..."
S dětmi byla legrace. Byly poprve v bazéně.
"Ája se mě zeptala: "Ty jsi dobrý, kdo to kdy slyšel, aby se v zimě plavalo? Vždyť mám na sobě bundu."
"No jo, ale v bazéně je teplo," klidně jsem se na ni zasmál. Pak se bály sprch, všechno viděly prvně, jsou prostě malí a ze samoty.
Minka je ponořila do bazénu, u nás samozřejmě menší děti nedostoupnou na dno. Projektovali ho asi ti, kterým hlavy vyrostly jenom proto, aby jim nepršelo do krku... Děti vřeštěly a jen se maminky držely kolem krku. Ale ona to s nimi uměla. Pomalu je zvykla na vodu a pak se tak moc nebály. Dokonce si i lokly a Jirka mi řekl: "Mně to neva, aspoň až do večera nebudu muset pít," je to celkem správný mrňous.
Ajka mi pošeptala: "Zde na vaší ulici nejsou děti, jenom vidím mimina v kočárcích."
Ale já na to: "Teď jsou všichni na prázdninách, příští týden zde zase bude plno."
V polovině týdne se ozval zvonek. To dědeček se přijel podívat, jak jsme se všichni směstnali v našich malých prostorách.
"Kodrnáči, dáváte na maly pozor?" hned ve dveřích se na nás směje. Říká nám kudrnáči, protože máme tak kudrnaté vlasy, že se nám při česání lámou i hřebeny. Má to i výhodu, když se nám česat nechce, tak to neuděláme a stejně to nikdo, ovšem až na Minku nepozná.
"Dědi, malí se už nebojí vody a Ája udělala tři tempa!" volám na něho.
"To je dobře. Je vidět, že skotečně máte hlavo na pravym mistě. Zrovna dnes sem poslóchal v rádio ve ledech, kteři dopostile, abe se freone vepóštěle do vzducho a tím se stále vic poškozoje ozónové vobal naši planete. Kdebe to slešela nebožka babička, tak be řekla, že je dobře, že je stará..."
"Dědi, celý svět se už spojuje v dobré věci, aby se zachránila příroda a život na celé planetě. Náš tříďa nám o tom vyprávěl."
"To vim, to všecko vim, deť so ve svym vesokym věko pořád optimista. A řidim se tóto větó - Slovama naděje a čestó radosťó se muže přespět k temo, abe se prozářel ževot drohéch."
Dědeček se u nás jen otočil, že musí hned zase jet a štípat dříví. Minka mu řekla: "Dědečku, už musíte víc odpočívat."
"Ale děvče," řekl dědi, "celé ževot hodně dělám. A take se chco ještě dožet nejakyho roko, hlavně až se kodrnáči vosamostatnijó, a proto nemužo začit sedět," se smíchem řekl dědeček. "Já ož so zveklé na svuj klid a ho vás je teď velké provoz."

(dokončení v příštím čísle)