Představujeme: Josef Janků

Arboretum Šmelcovna. To je devítihektarový prostor protkaný třemi kilometry chodníčků a cestiček mezi sto pěti záhony různých tvarů a velikostí, v nichž jsou citlivě kombinovány listnaté a jehličnaté dřeviny, cibuloviny a rozličné trvalky. A to tak, aby si každý návštěvník udělal obrázek, co v našich podmínkách zaručeně poroste. Šmelcovna, to jsou také desítky let práce v oblasti ovocnářství dvou generací zkušených zahradníků. „Jsem rodák z Boskovic, pocházím z Bělé, ale nikdo mi ani nechce věřit, že nejsem zahradník,“ říká s úsměvem Josef Janků, který od roku 1983 bydlí přímo v areálu boskovické Šmelcovny.
Opravdu nejste zahradníkem?
Vždycky jsem hleděl do hlíny, do země, blbnul jsem na zahradě a děsně mě to bavilo. Zahradník ale nejsem, jsem zemědělský technik. Táta měl sad a 1,8 hektarů polí, zahradníkem jsem být nemohl, bylo to dáno i dobou. I když se pak dalo přejít na obor zahradnictví vyučovaný jistým panem Vávrou na nově dodělané zemědělské škole, táta řekl, že když jsem školu začal, musím ji dodělat.
Jak jste to vnímal?
V zemědělství jsem vlastně nikdy nedělal. Rok jsem měl umístěnku do jedovnického družstva na polotovary pro léčiva, konkrétně námelové žito a heřmánek. Pak jsem šel na vojnu hlídat hranice a když jsem se vrátil v roce 1968, byla zase jiná doba. Odešel jsem z družstva, rok jsem se věnoval ovocnářství u pana Bárty ve zkušebním ústavu v Lysicích a hned poté jsem nastoupil jako městský zahradník pod vedením zakladatele arboreta pana Vlka, v roce 1972 jsem to po něm přebral a dodělal si dodatkové zahradnické zkoušky. Lidé tomu dnes nevěří, ale už tehdy jsem měl živnostenský list, na který jsem dodával komodity. Nebyla to otázka režimu, šlo to.
Kdo byl váš předchůdce, pan Vlk?
Na svou dobu to byl skutečný profesionál. Vlk byl spolužák pana Vávry, po střední škole pracoval se zakladatelem parku v Průhonicích hrabětem Silva Tarokou, který ho dostal na praxi do Beneluxu. Ve Francii pak poznal Machalu, později správce největší školky ve střední Evropě v Ževušicích, a budoucího šéfa komunálních školek v Litomyšli Peňáze, se kterými vytvořil trojlístek opravdových mistrů. Vlk z toho spolku na čas pak vypadl tím, že si vzal za manželku vdovu po nábytkářském továrníkovi Horákovi z Dukelské ulice. V devětačtyřicátém ho z politických důvodů zavřeli a pustili ho až při amnestii v roce 1960. Po vězení měl ještě nařízeno pět let práce v dolech a kamenolomu. Ve dvaašedesátém roce pak na dluh koupil zahradu na Šmelcovně a usadil se tady.
Kdy jste se vy dva setkali?
Seznámili jsme se v kamenolomu. Chodil jsem tam jako študák na brigády. Od roku 1969 jsem s ním pracoval u města a když jsem se pak v roce 1983 rozvedl, přistěhoval jsem se za ním na Šmelcovnu, kde jsem doteď. On pak po třech letech zemřel.
Jaké byly vaše začátky na Šmelcovně?
Původní zahrada měla 4 tisíce metrů čtverečních, spodní část tvořila sbírková zahrada s převahou tújí, tisů, azalek a rododendronů. Horní půlku tvořil původní sad, který jsem následně zrušil, abych rozšířil sbírkovou zahradu. Zahrada mně byla malá, a když to po devadesátém roce bylo možné, koupil jsem sousední pozemky včetně historického sadu, který byl vyhlášen významným krajinným prvkem. Zavázal jsem se, že sad zachovám, případně obnovím.
Stalo se tak?
Ano, ze sadu, který byl obnovován naposledy po válce, zůstaly stromy, které jsou natolik životné, aby dál rostly. Kácet by se neměly. Nesou v sobě kus historie, jablka mají stále chutná, ale je nutné se o ně starat: představují semeniště chorob. Je tam sudetská reneta, kožená kanadská reneta, parmena zlatá zimní, podzimní odrůdy Groncerský, Kráštýnský, Kardinál žíhaný, Bojkovo, Jadernička a další.
Tím ale úpravy nekončily...
Původní švestkový sad vyhynul. Už když jsme sem přišli, tak toho moc nebylo. Švestky však byly sázené na podnoži mirobalánu (pozn.: Předchůdci vyšlechtěných mirabelek.). Těch tu je přes dvacet různých kultivarů - drobných, velkých, žlutých, červených, černých, zelených, kyselých, sladkých i hořkých. Vytvořili jsme z nich dočasné stromové patro, které když rozkvete, tak svou masou barevných květů nádherně kontrastuje se zeleným lesem v pozadí. Stojí za to je tady držet, i když v našich podmínkách kvetou jen 3 až 5 dnů. V celé Evropě takový porost nenajdete. Z plodů pak pálíme takzvaný „MiroŠmel“, jeho medové variantě říkám „MedoŠmel“.
Je obnovených i pět teras s ovocnými odrůdami. Kromě jablíček a švestek je tu 40 soret angreštu, 10 soret malin, dáváme dohromady kanadské borůvky. Spodní část areálu jsme obnovovali loni, tam stromy nebyly. Vytvořili jsme zahradu sakur. Už letos začnou kvést, je jich tam 45 druhů. Sakury jsou botanickým zařazením prunus stejně jako mirobalán. Pod nimi je vysazených patnáct nových rezistentních odrůd jabloní, které se nemusí stříkat na padlí a strupovitost.
Jaké ještě máte plány se Šmelcovnou?
Jednoznačně udržet. První předpoklad je najít stejného blázna, který bude pokračovat, bude mít odborné znalosti, aby to zvládl, a ekonomickou zdatnost, aby to ustál. V blízké době bychom chtěli v lese zřídit naučnou stezku středoevropského ptactva, ale odmítám ptáky v klecích, proto sháním materiály na budky, krmítka a odpočívadla. Ještě letos bych chtěl doladit takzvaný „dvorek naší babičky“, kde máme už teď ustájené zakrslé horské kozy, kamerunské kozy, skudofrancouzské zakrslé ovečky a šest plemen zakrslých liliputek, letos přibudou zakrsláprasátka.
Jaká je vlastně vaše filosofie?
Je třeba respektovat okolní krajinu. Vycházím z lokality, vodních a klimatických podmínek. Respektujeme významný krajinný prvek historického sadu, respektujeme biodiversitu, která tu je, včetně významných květnatých luk. Do toho je snaha vnést sortiment okrasných rostlin a dřevin, o kterých se ví, že v tomto regionu zaručeně porostou.
Co máte v zahradě nejraději?
Fandím rododendronům, které nám velmi dobře rostou. Je jich tu skoro 200 kultivarů. Mám rád vilín (hamamelis), opadavý polokeř, jehož původní virginská sorta kvete v listopadu, původní japonská sorta a její hybridy kvetou nyní a v předjaří. Když lidé přijdou v květnu a červnu, nejsou vilíny vůbec zajímavé, v létě se ale podobá lísce a na podzim krásně barví listy. Těším se na sakury.
Jak vypadá váš běžný den?
Dělám to proto, že mě to baví. Jinak by to ani nešlo. Každý, kdo dělá podobné věci, je blázen. Ten, kdo celý život sbírá a lepí známky, je na tom stejně. Já se zbláznil do kytek a dřevin. Není to osm nebo deset hodin denně. Celý den buď řídím firmu, která na arboretum musí vydělat, nebo dělám zahradnické práce. Samozřejmě jezdím na výstavy, obchodní jednání a sháním nové odrůdy.
Kam byste vyjel na dovolenou?
Věci jsou v mých rukou natolik, že bych mohl jet. Ale je tolik starostí, že dovolené jdou bokem. Kdyby to letos šlo, seberu se a pojedu na Srní do Šumavy. Do klidu, od lidí, jen se kochat krajinou. Určitě by to bylo zajímavé na nějakém ostrově v Atlantiku, kde jsou cizí botanické sorty, ale po tom zase tak neprahnu. Už teď se těším na výstavu Rododendronů, co bude v Německu v roce 2010.
Co vůbec říkáte na experimenty s exotickými rostlinami?
Dnes máme k dispozici velmi dobrou literaturu, bohužel to jsou často publikace z přímoří a jihu. Lidé zalistují a chtějí rostliny, které zde jistou dobu porostou, ale po jedné silné vnitrozemské zimě, která může přijít třeba až za 15 let, přijde veškerá jejich práce vniveč. Momentálně je móda palmátních a japonských javorů. I u nás mohou růst, ale musí vyzrát do podzimu, nesmí mít vlhké stanoviště, průvan a v zimě prudké jižní oslunění. Já takovou lokalitu v arboretu mám, proto vysadím zahradu japonských javorů. Lidé ale musí vědět, že na sídlišti nebo na jižní straně před domem tento javor neporoste. Stejně tak hortenzie i rododendrony musí mít své podmínky.
A městská zeleň versus nákupní komplexy?
Já to vnímám špatně. Ale je to celoevropský vývoj, který nezastavíme. Je nastaven trend spotřeby, člověk žije v domnění, že si přilepšuje, a ono to není vždy pravda. Jeden z prvních normativních pasportů na zeleň v tehdejším Československu byl v Boskovicích. Profesionálové z Brna se tehdy divili. Boskovice z toho žijí doteď, stromy se sází na 50 let. Na to se dnes nehledí. Je potřeba vědět, že vždy se ale kácelo, jen jde o to, aby se nekácelo plošně.
Kde vidíte bolavá místa zeleně v Boskovicích?
Jsou to menší bodové plochy, město jako celek je řešené solidně. Radikální kroky měly přijít už před třiceti lety v zámeckém parku. Vadí mi, že se vykácela nahodilá alej bříz na Hybešově ulici kvůli tomu, že lidé podle mě byli líní vyhrabat listí z rýny. Sázet by se mělo hustěji, aby bylo co probírat. O kácení by měl rozhodovat ten, kdo sází. A ten kdo sází, by zase měl vědět, co tu poroste. Město není arboretum ani sbírková zahrada a já mám dojem, že dnešní projektanti mají snahu zviditelňovat své dílo i tím, že rádi vkládají netypické a cizokrajné věci včetně dřevin. Takový názor já nezastávám. Například bylo jasné, že sakury před gymnáziem nemají životnost buku. Jejich obměna musela přijít, zvláště poté, co byly zadlážděny a jejich kořeny přesekány při zavádění inženýrských sítí. Proto ať ve městě jsou habry, duby, buky, ty sem patří!