Představujeme: Nakladatel František Šalé

Boskovice * Vždy měl ke knihám a jazyku velmi blízko. František Šalé začínal jako kantor češtiny a dějepisu na základní škole. „Po pěti letech jsem přešel na boskovickou zemědělskou školu a protože jsem si nerozuměl s ředitelem, šel jsem opět po pěti letech do muzea v Blansku. Tam jsem zase měl tu smůlu, že po výborném řediteli nastoupil nový, mladý, snaživý, pilný, ale blbý. A tak jsem znovu po pěti letech opět odcházel,“ líčí s nadhledem sobě vlastním cestu do brněnského Ústavu literatury pro mládež při Masarykově univerzitě letošní šedesátník, kterého však většina Boskovických zná jako vydavatele knih z nakladatelství Albert. A kdo tušil, že bude mít pan Šalé po dvaceti letech práce na svém kontě více než tři stovky vydaných titulů?
Vaše předchozí povolání vás k vydavatelství doslova dovedly...
V muzeu jsem měl na starosti vydávání sborníků. Někdy se mi něco nelíbilo, a tak mi říkali, že když se mi to nezdá, ať si obleču plášť a jdu do tiskárny. Tam jsem se vyučil tiskařině. Tenkrát se dělala ještě takzvaná horká sazba, dělaly se štočky, ty se skládaly do kasy, prostě věci, o kterých dnes nikdo nic neví. Když jsem šel v roce 1985 na fakultu, měl jsem tu obrovskou výhodu, že jsem věděl, jak se po technické a řemeslné stránce dělají knihy. Tím pádem jsem mohl vydávat sborníky, skrypta. Vzal jsem texty a vše jsem připravil k vydání sám.
Kdy jste začal vydávat knihy sám?
Pod nakladatelstvím Albert jsme s ženou vydávali už od roku 1991. Naplno se tomu věnuji od roku 1994. Bylo to období, kdy se na fakultě měnily poměry a také nároky v nakladatelství se zvyšovaly. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat naplno. Zvítězilo nakladelování, což byl krok do neznáma.
Proč jste si zvolili název Albert?
Původcem je náš Ondra. Kdysi dávno dostal k narozeninám želvu. A když jsme tenkrát vymýšleli, jak se budeme jmenovat, lámali jsme si hlavu nad tím, aby se název kvůli tehdejšímu počítačovému vybavení vešel do osmi písmen a neměl háčky a čárky. A v tom Ondra přišel s tím, aby se nakladatelství jmenovalo jako želva, tedy Albert. Jedna blanenská výtvarnice nám k tomu namalovala náš symbol želvičky, který máme dodnes.
Jaký byl prvotní záměr vydavatelství?
Původně jsme chtěli vydávat jen knížky pro děti. To bylo v době, kdy se u nás začaly objevovat zkrácené a ořezané verze různých pohádek, spousta komixů, které podle mě byly ve srovnání s klasickou českou pohádkou nekvalitní. První naše knížka byla Ohýbej se jazýčku. A pak nás napadlo, že přijdeme s malýma knížečkama pohádek, které budou pěkné, naše a levné, aby stály pětikorunu, aby si ji koupila každá maminka. Upravili jsme Zlatovlásku, Princeznu se zlatou hvězdou na čele a další dvě pohádky. Mysleli jsme si, že jich uděláme tak padesát, potom k tomu doděláme kazetku, do níž si je budou děti dávat.
Se zlou jsme se ale potázali, protože jsme netušili, jaké jsou hlavní zásady kapitalismu, jehož hlavním nábojem je vydělávat peníze. Záhy jsme zjistili, že se to sice knihkupcům líbilo, ale nikdo si pohádky do prodeje nevzal, protože s rabatem korunu za knížku to prakticky nikoho nezajímalo. Natiskli jsme jich asi deset tisíc.
„Dítě je perfektní kritik, když se mu kniha nelíbí, hodí ji do kouta. Dospělým můžete dát paměti paní prezidentové svázané s prominutím na toaletním papíře a můžou se po tom utlouct.“
Nakonec je záběr vydávaných titulů široký, co musí texty splňovat?
Vybíráme si zejména společenské vědy. To znamená literaturu, literární dějiny, psychologii, sociologii atd. Nezabíháme do kuchařek a do věcí, které, s prominutím, smrdí bulvárem. Jsem jakýsi cenzor nebo kritik, který si řekne, jestli se mu to líbí nebo ne. Prostě vydávám knihy, které se mi líbí.
Ne vše, co se nám líbí, je ale prodejné. Myslíte na to?
To je věc ošemetná. Je to sázka do loterie. Každá knížka je svým způsobem zvláštní. Stalo se mi, že přišel známý, řekl mi, že má nápad: vydáš knížku, na té vyděláš, to bude hit. Několikrát jsem zjistil, že to hit nebyl. A naopak. Třeba příručka pro myslivce, kterou chtěl jiný známý pro tátu, a já ji ani vydat nechtěl. Té jsme dělali dotisk čtyřikrát.
V letech 91/92 jsem byl půl roku v Mnichově v mezinárodní knihovně pro mládež, a pak jsem se toulal ještě po Německu a Rakousku. Přivezl jsem si několik zdejších úspěšných knih. Přeložili jsme dvě knihy profesora Rosendorfera, autora jako náš Viewegh. V Německu jeho knížku Dopisy do čínské minulosti vydali v milionovém nákladu. Je opravdu dobrá, ale dodnes mám dva balíky ve sklepě a nevím, proč se u nás neprodává. Stejně tak se dnes nebudou tolik prodávat ani kvalitní autoři jako Vaculík nebo Kundera, kteří se v devadesátých letech prodávali až neskutečně. Lidé prostě po čase zjistili, že i toho Kunderu dostanou v antikvariátu za pětikorunu.
„Živit se tím, co má člověk jako koníčka, je přepych, který si nemůže dovolit ani pan prezident.“
Zaměřujete se i na regionální tvorbu. Jste takový patriot?
Věci z okolí je třeba vydávat, aby se dostaly do širšího povědomí. Nerad ale slyším ten termín regionální literatura, protože to dílo nemusí být regionální. Například s panem doktorem Bránským jsme už udělali snad deset knížek. Jedna z prvních, dějiny židovského města Židé v Boskovicích a Osud Židů za 2. světové války, je dodnes uznávaná a ceněná v celé republice, protože popisuje model, který byl i v jinde. Nebo když pan doktor objevil cestopis do Jeruzaléma a Svaté země, to je věc takřka neskutečná. A pak jsou samozřejmě věci místního významu, jako třeba povídka v Rájci Ferdinanda von Saara.
A jiní Boskovičtí autoři?
Mimo Bránského, který je opravdový solitér, mě teď napadá třeba Marie Ženatová. Té jsme vydali dvě knížky povídek, jsou to nádherné věci. Našlo by se jich asi více. V Boskovicích se píše.
Další srdeční záležitost je Slovácko.
Pocházím odtud. Nikdy jsem k folklóru netíhnul, ale ani jsem ho nezatracoval. Prostě jsem v tom žil. Na studiích v Brně se sešla parta lidí, kteří etnografii dělali jako obor. Chodili jsme tam do Slováckého krůžku, zpívat, bavit se a popíjet. S rodinou to opadlo, ale posledních patnáct let se na slavnosti vracím a potkávám tam staré známé. A tak došlo na vydávání knih například ředitele Muzea Komenského v Uherském Brodě, mého spolužáka doktora Pavla Popelky a dalších. Začalo se to nabalovat, a tak je velká část naší produkce o folklóru. Jsou to věci buď současné, nebo dlouho nevydané, protože jsou potřeba. Třeba zpěvníky.
Poslední knihou jsou chystané překlady Guillama Apollinaira.
Je to opět práce doktora Bránského. Vždy, když děláme nějakou knížku, tak říká, že už je poslední, že už to dělat nebude, že na to kašle. A pak volá, jestli se nemůžu na chvíli zastavit, že má nějaký nápad... A naposledy přišel s tím, že uplyne sto let od vydání Apollinairova Bestiáře, který si už kdysi sám překládal. A přitom u nás Bestiář ještě nevyšel v celém rozsahu od jednoho překladatele, takže je to opět u. Problémem byly ilustrace - na dřevořezy z nejslavnějšího vydání se vztahuje autorský zákon. A protože jsme dělali k pětašedesátým narozeninám knihu Adolfovi Bornovi, kterého oba známe, vypravili jsme se za ním. Toho to zaujalo a namaloval nám 35 originálních obrázků přímo k textu.
Jak dlouho to trvá, než vyjde kniha?
Je to různé, vydali jsme celkem přes tři sta titulů, které mají označení ISBN, ostatní věci jako brožury a podobně nepočítaje. Někdy se autor neustále hrabe v korekturách a opravuje tak, až to skoro celé přepracuje, protože pochybuje o tom, co napsal. To pak zabere třeba i rok a půl a je nutné mu text vzít, protože by to nikdy neskončilo. A pak třeba přišel známý, že potřebuje vydat knížku za tři týdny na výstavu v Brně. Tak jsem sedl a díky známostem v tiskárně jsme to zvládli za deset dní.
Jste sám literárně činný?
Ano, jsou to věci o folklóru. Je to hlavně pocta lidem, kteří toho hodně udělali. Třeba kniha k sedmdesátinám primáše Martina Hrbáče, kterého znám léta. Nebo loni měl devadestát let pan řídící František Okénka, tak jsem napsal zase knihu o něm.
Co nyní čtete?
Vždy mám rozečteno více knížek. Teď jsem si moc rád vzal druhý díl ze Skácelovy kompletní tvorby z brněnského nakladatelství Blok. Pak čtu něco na pobavení, satiru, teď třeba Havlíčka. A ještě čtu knihu o dějinách bývalé Jugoslávie, ta je také velmi zajímavá.
Jak se díváte na současnou úroveň jazyka?
Když to řeknu nadneseně, pláču, kudy chodím. Praxe je děsivá a velkou vinu přičítám hromadným sdělovacím prostředkům. V každé rozhlasové a televizní stanici bývával takzvaný jazykový korektor, který dbal na způsob mluvy. To dnes neexistuje. Stačí si pustit televizi. Jazyk novin je taky špatný. Nedají se s prominutím číst. Informace, o kterou by mělo jít, zanikne, protože se vypíchne jen nějaká senzace. V gramatice bych byl dost tolerantní. Fakt je, že u rozhlasu to není až tak strašné. Stále existují redaktoři, které člověk poslouchá s radostí. Například Josef Veselý.
Nemáte strach o budoucnost knihy?
To, že existuje internet, je otázka pokroku, ale nemyslím, že to ovlivní knížku. Knížka je fenomén, který je spojený s vývojem civilizace na celém světě. Čte se i dnes. V devadesátých letech říkali lidé, že není možné, aby vycházelo víc a víc knížek, protože trh se naplní a nebude možné vydávat víc. K vrcholu došlo tak před třemi roky, kdy u nás vyšlo za rok téměř devatenáct tisíc titulů. To je denně včetně sobot a nedělí skoro padesát titulů denně. Teď se to dva roky drží asi na šestnácti tisících titulech a potvrzuje to, že kniha své místo má. Módě elektronických knížek já nefandím. Kniha má více. Vezmu ji do ruky, zalistuji si v ní, vrátím se zpět, obrátím ji, a pak mi spadne třeba na hlavu, když u ní usnu (usmívá se).
A nakladatelství Albert?
Na zbohatnutí to není. Člověka to nějakým způsobem uživí, a pokud nepotřebujete doma zlaté kohoutky a auto za tři čtvrtě milionu, tak vám to přináší pohodu z toho, že můžete dělat věci, za které se nemusíte stydět. Doufám, že nějakou dobu ještě vydávat budu. Jediná věc, která mě mrzí, je, že nevím, kdo to převezme. Až budu starý, slepý a nemohoucí, tak to možná zanikne. Ten náš pacholek k tomu netíhne. I když, kdo ví?