NA VYHLÍDKOVÉ PLÁNI ANEB JAK JSME SE SEM VLASTNĚ DOSTALI…

Tak tu stojím, na vyhlídkové skalce na naší pastvině a rozhlížím se kolem sebe. Přede mnou v dáli se rýsují hřbety hor a o něco blíž se chundelaté zalesněné kopečky svažují svými pásy lesů a polí do nížiny, aby nakonec postupně sklouzávaly do hlubokého údolí pod námi. Občas jejich jednotvárnost naruší pár světlých teček, usedlostí které jsou zde roztroušené jako rozsypané korálky v trávě.
Vpravo i vlevo ode mě se táhnou mírně zvlněná pole až k horizontu, s dalšími vyhlídkovými místy a přímo za mými zády je zorané pole, řada topolů a za nimi je to doma. Tam je naše farma kde máme stáje, krmení a naše lidi, kteří se o nás starají.
Nebydlíme tu ale odjakživa. Já sám se narodil v nájemní stáji na okraji města, kde byla spousta koní a naši lidi tam za námi jen jezdili.
Ale jednoho dne si zřejmě řekli dost a rozhodli se, že s námi chtějí trávit více času a že se odstěhují na venkov. Nebylo to ale vůbec jednoduché, než našli vhodné místo, protože nejdůležitější bylo, aby zde byla hezká krajina, lesy a veliké pastviny a aby se zde dalo trávit mnoho pěkných chvil a to nejen na našem koňském hřbetu. Vím, že když chtěli po realitní kanceláři, aby jim něco vhodného našla, místo pastvin jim nabídla rybník nebo místo usedlosti s pozemky stranou od lidí dům přímo na návsi.
Ale jsme konečně tady, máme zde daleko víc volnosti a prostoru a taky mi přibyla kupa nových kamarádů. Jen ti naši lidi s námi už tak často nejezdí na výlety a místo toho se stále vrtí kolem našich stájí, budov a výběhů a pořád něco opravují a vylepšují a budují.
Když jsme se sem stěhovali, přijel jsem sem se svojí mámou, dalšími dvěma kobylkami a se svým chlupatým psím kamarádem Báďou. S tím vyrůstám od malička, protože když jsem se narodil, on byl malé štěňátko, a protože tam, kde jsem vyrůstal, jsem neměl žádné vrstevníky, rozuměl jsem si nejlépe s ním. Naše kamarádství trvá až dodnes. Každý večer mě přijde olíznout nos, já ho občas zubama lehce zatahám za chlupy na krku.
A protože je zde hodně místa a naši lidi mají zvířátka opravdu moc rádi, začali jsme se postupně rozrůstat. Když se zde narodilo koňské hříbátko, hned jsem si vzpomněl, že to není tak dlouho co jsem byl hříbátko i já. Milerád jsem se zapojil do společných lumpáren - přetrhávání ohradníkové pásky, bourání ohrad. Pak se nám zde objevilo podivné zvíře. A najednou z jednoho jsou dvě, to druhé miniaturní, ale taky samý puntík a my se dovídáme, že to jsou daňci, máma a její malá holčička.
A jednoho dne sem přivezli zvíře ještě podivnější. Bylo docela veliké a dost divoké. Když běží, hrozně se klátí ze strany na stranu a ještě si u toho pohupuje dlouhým krkem. Umí stočit hlavu úplně dozadu, je ke mně otočeno zadečkem a přitom mi kouká z očí do očí. Je to lama.
A aby toho nebylo málo, přibylo k němu další podobné zvíře, jen o trochu menší a o trošku víc chlupatější. Ale to už není tak divoké, ale je docela milé a mazlivé a za lidmi chodí skoro jako pejsek. No prostě je to lamí slečna. Ta má z nás koní patřičný respekt, což se o tom větším lamákovi říct nedá.
A tak zde máme lamí páreček, protože naši lidé se rozhodli, že zde tyto lamičky budou chovat.

Monty
velký černý kůň