Zranění mě posílilo, hlásí pardubický navrátilec Jan Kolář

Boskovice * Vítej doma, Honzo. Potěšujícím transparentem přivítali pardubičtí hokejoví fanoušci návrat boskovického odchovance Jana Koláře. Ten podepsal teprve před pár dny v Pardubicích víceletý kontrakt a uzavřel tak roční období nejistoty. Poslední dobou byla totiž jeho kariéra jako na houpačce.

Hodně jste se těšil na zahraniční angažmá a v minulém roce tato šance přišla v ruském Nižněkamsku. Vysněnou šanci ale rychle zhatilo zranění ramene, které Vám po pár zápasech ukončilo sezónu. Jak moc to bylo psychicky náročné?
Zranění bylo opravdu velmi vážné a hlavně v prvních týdnech dost bolestivé a vyčerpávající. Nikomu bych to nepřál a už vůbec ne sportovcům, protože ve vzduchu visel i konec kariéry. Na druhou stranu to byla pro mě obrovská motivace se vrátit zpět. Věděl jsem, že je to běh na dlouho trať a že mi to zabere přinejmenším rok. Teď, když se ohlédnu zpět, si mohu říct, že jsem prožil úžasný rok, který mě posílil po všech stránkách a věřím, že na tom můžu stavět do budoucna.

Jste již zdravotně zcela v pořádku?
Pro hokej už jsem stoprocentně fit. Ale nějaké následky si samozřejmě ponesu dál, to je normální.

Na začátku letošní sezóny jste se objevil na zkoušku v Pardubicích. Jaké pro Vás bylo mít krátkodobou smlouvu v klubu, ve kterém jste tolik dokázal?
Situaci v Pardubicích na začátku roku jsem chápal. Měli už hotový tým a neměli prostředky, aby mi nabídli smlouvu. Proto jsme se dohodli, že nastoupím bez smlouvy, a když budu mít nabídku, tak mě pustí. Potom se ozvala Slavia a dohodli jsme se na měsíčním hostování.

Ve Slavii jste byl krátce, ale o to bylo angažmá úspěšnější.
Pro mě to byla skvělá zkušenost. Dostal jsem dost prostoru a odehrál pět slušných zápasů. Bylo zajímavé nahlédnout do slávistické kabiny, vidět při práci kouče Růžičku, který má obrovský respekt a patří k nejúspěšnějším českým trenérům vůbec. Celkově na mě zapůsobila atmosféra v týmu. Taková uvolněná a pohodová, ale přitom v zápase všichni makají na sto procent a hlavně s pokorou.

V listopadu jste však znovu zamířil do Nižněkamsku.
Bylo to trochu nečekané, ale takovou možnost jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Dostat se zpět do KHL byla obrovská výzva. Šel jsem tam na měsíční zkoušku a věřil, že uspěju a řeknu si svým výkonem i o smlouvu na příští rok. Ale nevyšlo to. Tým měl zájem o jiné hráče, a protože v týmu může být jen pět cizinců, musel jsem odejít.

Nakonec jste vrátil znovu domů do Padubic.
Po návratu jsem hned řešil co dál a nakonec jsem zvolil návrat do Pardubic, které přišly s kvalitní nabídkou do konce sezóny plus na další dva roky. Jsem rád, že je to smlouva dlouhodobá, že cítím důvěru a můžu se soustředit jen na hokej. Navíc v prostředí, kde jsem se vždy cítil výborně.

Během dlouhého zranění jste se dostal i do Boskovic. Jaký byl pocit besedovat se zdejšími studenty a setkat se s přáteli?
Zažil jsem již spoustu akcí pro fanoušky nebo děti. Nejsem člověk, který by takové situace zrovna vyhledával, dělal rozhovory a byl středem pozornosti. Ale vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, v Boskovicích jsem prakticky nemohl zahlédnout profi hokejistu. Když jsme se pak s hokejem podívali jinam, doslova jsme hltali, když jsme někoho zahlédli v Olomouci nebo Pardubicích. Řekl jsem si, že to zkrátka někomu může vážně udělat radost, hlavně těm nejmenším.

Jak jiné Vánoce má profesionální hokejista, který nemá sváteční přestávku?
Užívám si je jako každý jiný člověk s tím rozdílem, že volna je méně. Ale na kapra, salát, dárky a posezení s rodinou se čas vždy najde.

Foto: zdroj HC Pardubice