Ach ten sníh ....

Zaslechla jsem zprávu, že v Praze je asi 100 sypačů, řízených počítači, které v jeden den, kdy tam byla kalamita - napadlo "několik cm" sněhu vyjely všechny. Nedá mi to abych v tuto zimu, která není právě u nás bohatá na sníh ani na tuhý mráz napsala příhodu, jak se odstraňoval sníh v mém dětství dřevěným pluhem...
V mém dětství jsme vždy před nadcházející zimou dávali mezi okna vyplněné našité pytlíky drobným senem a ještě obalovali úhledným papírem, aby zima tak moc nešla do obytných místností škvírami v oknech...
K nepoužívaným dveřím nebo ke dveřím od chlévů se dávala sláma, aby i byla více chráněna před velikými mrazy...
V roce 1952-1953 byla dlouhá tuhá zima i s velkou sněhovou nadílkou. V té době v mé rodné vesnici neměl nikdo ani osobní auto, autobus jezdil do města jen velmi zřídka.Pod lípou na malém náměstíčku byl velký sněhový pluh - byl to pro mne v mém věku 6 let obrovský kolos z tvrdého dubového dřeva. V té době bylo ve vesnici jen něco málo před 30 tažných koní, ti nejzdatnější pomáhali i přes zimu udržovat pomocí tohoto kolosu sjízdnost silnice.
Moji rodiče měli koně dva - hřebce Šemíka a klisnu Adu, takže nepatřili k těm nejsilnějším, ale přesto občas vyšla povinnost aby tatínek také silnici protáhl.Vzal mne s sebou jedno odpoledne, abych mu něco přidržela, kdyby se pluh musel na jedné nebo obou stranách rozevírat...
Přes vesnici jsme jeli se staženým pluhem, cesty byly užší a já si sedla vzadu na široké břevno pluhu. Za vesnicí se pluh z obou stran rozevřel, protože silnice byla širší a koně museli už vynakládat více síly. Tatínek mne pobídl, abych se šla ohřát domů, že to zvládne sám - ale zítra za tmy, že mne vzbudí a projedeme to spolu - byla jsem nejstarší dítě...
Brzy ráno za úplně tmy jsem na sebe dala co nejvíce oblečení a už stála ve dveřích maštale, z které dýchalo teplo koní. Nabalený tatínek měl na sobě kabát podšitý králičími kožkami, koně přehodil houněmi a z obou stran zavěsil rolničky. Já jsem měla menší podložky z kozí kůže, která se vešla vpředu na špičku pluhu, byla malá podložka, kam jsem se dobře vešla stočená do klubíčka...
Pluh byl přimrzlý, povel "Vijóó" se musel opakovat dvakrát. Kolos se rozjel a tatínek v rukách otěže šel rozvážným krokem vedle roztaženého pluhu. Všechno kolem nás bylo panensky bílé, místo rybníčku bíla pláń. Koně našlapovali tiše, sníh občas zavrzal po těžkými botami - filcáky tatínka... Padaly drobné sněhové vločky a občas mi nějaká spadla až do oka. Krajina kolem byla úplně jiná v bílém světle měsíce a když jsme přijeli do lesa už jsem se začínala i bát...
"Prrr" tatínek zastavil a řekl: "Mosiš slizt z ploho, zmzla bes... Mosiš jit pěške jako já, ale za plohem..."
Poslušně jsem slezla a skutečně cítila celé tělo ztuhlé... Tatínek dal každému z koní skývu chleba a po chvíli povel\. "Vijóó, zaber Šemiko a Ado..." Občas jsme stáhli jednu stranu, druhou, ale pak už zase roztáhli těžká břevna...
Teď přišlo místo, kde byly hromádky škváry, aby si někteří řidiči sami, kdyby nemohli projet a klouzalo jim to, mohli posypat cestu...
Uslyšela jsem zavolání: "Kdebe to koně do kopečka nehotahle a ploh začal cófat, hotiké pryč a skoč doprava..." Nestalo se tak, koně to vytáhli, ale oči byly stále na stopkách, aby koně někde nesjeli do patníku u cesty a já se začínala už víc bát sama vzadu a vyděšeně se v duchu modlila - Andělíčku, můj strážníčku... Už jsem nemohla, cítila jsem, že už se potřebuji položit na sníh a zavřít oči... Tatínek se naštěstí otočil a uviděl mne jak už sotva jdu. Zastavil koně, vzal mne do náruče a znovu položil na malou podložku u špičky pluhu a zabalil do kozí kůže... Už jsem viděla vršky dřevěných zábran proti sněhu, pak po obou stranách vršky vzrostlých stromů třešní a to už jsem viděla, že se blížím k vesnici. A stromy jakoby mi šeptali - zavři oči, teď už můžeš...
Doma mne tatínek ani nesvlékl, jen zul boty, položil do duchen abych rozmrzla a jen tiše řekl: "Vodpočni si a ať se tě něco pěkného zdá, autobus ož bode muct projet..."
Věděla jsem, že Šemík a Ada dostanou za tu dřinu oves, seno a vodu a už jsem nevěděla o světě...

Marie Ženatová