JÁ VIKTORKA …. . . aneb z deníku lamičky 3. díl

Den 4. – 17.9. ..... MY LAMY

Ráno zažívám zase něco nového. Yvka v boxu nejprve hladí moji mámu a dává jí něco přes čumáček na hlavu (prý je to ohlávka, to abychom venku neběhali celí nahatí) a pak se něco pokouší nasadit přes uši i mě. To se mi ale vůbec nelíbí a snažím se bránit. Najednou mám něco kolem krku, ale nic to nedělá. Otevřou se dveře boxu, dnes mě Yvka nebere do náruče, jen přidržuje rukou kolem krku a současně táhne za ten provázek, který mě drží. Chci uskočit zpátky, ale nejde to. Provázek nepovolí. Asi budu muset dopředu za ním. Trochu se střapčím, ale nakonec jdu za mámou.
Venku ve výběhu jsme zase sami. Já s mámou, tetou danielkou a za chvíli za námi přichází i táta. Je příjemný slunný den, s mámou si leháme na trávu, já se přitulím a máma mi povídá:
„Víš Viktorko nechci abys byla malá nevzdělaná lamička a tak tě o nás, o lamách musím trochu poučit.
My lamy jsme vlastně příbuzné velbloudů a jsme taky tak skromné a nenáročné na pastvu a vodu. Pocházíme z jihoamerických And, a protože jsme zde žili na pláních ve výšce kolem 4.000m n. m. jsme i velice otužilé. Jen se podívej jaký máme hustý kožíšek.
Staří Inkové byli na naše předky hodní a trpěliví a tak s nimi naše prapraprababičky a praprapradědečci začali žít jako jejich společníci a pomáhali jim s nošením nákladů. Ale to byli hlavně lamy jako jsem já, ty nebo náš táta. Nám se totiž říká „lama krotká“, asi proto, že jsme tak milé a přítulné. Jsou i jiné druhy lam a některé dodnes žijí divoce. Další ochočenou lamou je „alpaka“, která se chová spíš ve stádech, a to hlavně pro svoji bohatou vlnu. No a mezi ty divoké lamy patří „vikuňa“, ta je z lamiček nejmenší a má nejjemnější srst a poslední je „guanako“.“
Máma ještě chvíli povídala o zemi Peru, o poušti Atakama, o horských pláních a indiánech, ale sluníčko tak krásně hřálo a mě se tak zavírala očička, že jsem z toho všeho nakonec usnula.
Viktorka dnes poprvé dostává kolem krku vazák se smyčkou, vedení se jí moc nelíbí, smyčka se moc stahuje. Musím vyrobit malou lamí ohlávku, to pro ni bude příjemnější.

Den 5. – 18.9. ..... NÁVŠTĚVA

A zase to blesklo. Tohle už přece odněkud znám! Jen si musím vzpomenout. Už to mám! Hned od prvního okamžiku co jsem se tu objevila na mě mířila ta stříbrná krabička a stále se z ní blýskalo. Trochu mě to nejdřív oslňovalo, ale máma nic neříkala a tak nám to asi neublíží.
A dnes zase. Nejprve v boxu, ale teď to nedrží naše chovatelka Yvka, ale nějací cizí lidé co tu jsou s ní. Všichni společně jdeme do výběhu a stále na mě míří těmi krabičkami. Dnes to není jen ta stříbrná ale i nějaká černá. Jsem na to strašně zvědavá, musím se podívat blíž! . A už vím co to je, je to foťák. Prostě jednou zůstanu tady ve výběhu a podruhé mě to namačká do té malé krabičky. A vejde se tam i máma, táta nebo i teta danielka i celý výběh okolo.
Táta je dnes nějaký jiný. Neběhá s námi na volno jako jindy, ale k ohlávce má připnutý vazák a navíc má ohlávku ozdobenou černými střapci. Vypadá to, že se někam chystá. Yvka i s těmi lidmi jdou s tátou k brance a pokračují dál za ni, mimo náš výběh a mizí někde na obzoru. Táta po návratu povídal, že byli na moc pěkné vycházce, až někde u rozhledny a že si i zaběhal. Prý až budu poslušná lamička a naučím se hezky chodit s ohlávkou a vazákem, tak že mě s mámou taky někam vezme. Už teď se těším.
Viktorka dnes pózuje na foťák, je jím zcela zaujata. S přáteli bereme Vilíka na delší procházku (trek), kterou proložíme i kouskem terénního běhu (krosu). To se Vilíkovi moc líbí. Ještě že máme dobré boty a rukavice, lamáček je to silný, tak abychom ho udrželi.

Yvona Okáčová
Farma U Lamáka
www.farmaulamaka.webnode.cz