SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 20

(pokračování z minulého čísla)

Maminka věděla, že nemá cenu ho zdržovat. Vždy říká Mince: "Co dáš dětem te, to nikdo drohé. Jenom beď s něma doma, v jeslich be bele pořád nemocni a neměle be žádné Domov. Bodeš je mět takovy, jak si je sama vechováš. A kdež se tě podaři vložet do nich lásko k domovo, vlasti, bodó mět v sobě ten névětši poklad. A až je jednó ževot zavane na různy mista, zvostane jim krásná vzpominka na dětstvi a bodó se sem všeci rádi vracet..."
To je celý náš dědeček. Pronese vždy pár vět a my už víme všechno. Má už téměř osm křížků v zádech, ale každý mu hádá tak nanejvýš šedesát.

M a r e k
A my jsme moc rádi, že máme Minku doma. Že máme Domov. Každý pátek chodíme s maminkou odpoledne do Klubu křesťanské mládeže. Je nás tam početná skupina. Scházíme se v místnostech fary už dlouhá léta. Učíme se písně ze zpěvníku Cantate při kytarách, sledujeme video s křesťanskou tématikou, čteme si různé příběhy, pořádají se hry a soutěže ze znalosti křesťanství. Pomůžeme s různou prací i těm, kteří to potřebují.
Napřed jsme tam chodili všichni ministranti a děvčata, která zpívají v pěveckém sboru. Bylo nás hodně a všem se to líbilo. Jezdíme zpívat do okolí, letos jsme se zúčastnili okresní soutěže Cantate Domino v mariánské svatyni ve Křtinách, jezdíme i jinde a zpíváme při slavnostních bohoslužbách. Vždy se najdou ochotní řidiči z řad rodičů, kteří nás naloží a zavezou - někdy maminka objedná i autobus. Dříve to bylo horší, nikdo nám ho nechtěl půjčit; ale teď, co je u nás svoboda a demokracie, to jde lehce. A maminka má stále víc práce, dětí do našeho Klubu přibývá a tak už jí začaly pomáhat i další maminky a rozdělily si nás do několika skupin. A naše Minka je ráda, říká: "Ať se nám jich hlásí čím dál víc, bude víc dětí vychováno křesťansky."
Některé maminky začaly učit náboženství ve školách, jsou to katechetky. Založil se i u nás oddíl Junáka. Také jsme tam začali chodit i s Patrikem. Je to teď v naší zemi daleko lepší.

Ale nejvíc se těším na prázdniny. To jezdíme už moc let vždy na čtrnáct dní na "chaloupky". Tam s námi maminka nejezdí, tam máme svoje vedoucí a instruktory. Ti to s námi také umí. Je to křesťanské společenství dětí různých skupin. Letos pojedeme do Vizovic. Teď už to mohu napsat, není to tajné jako minulá léta.
A náš program? Ranná společná modlitba, snídaně, dopoledne nějaká pomoc na chaloupce. Někdy i na faře nebo v kostele. Po obědě hry, koupání, soutěže, branné vycházky, prostě naplněný den. A jak ho končíme? Zpěvem, modlitbou, povídáním. Pomáháme i při vaření a umývání nádobí. A v neděli za námi obvykle přijde nějaký mladý kněz a to je zase bezva...
"Patriku, víš, na co se já nejvíc těším?"
"Na co?"
"Až mi bude šestnáct let a bude ze mě také instruktor."
"Já se těším také," dodává vesele Patrik.
Tak toto všechno je náš svět. A nám se moc líbí.
Donedávna jsme vlastně byli ze třídy jediní, s kterými zůstala maminka doma. Ostatní nám toho záviděli. Oni zase mají tuzexové věci, drahé hračky a auta. Nám stačí ušité věci od maminky a hry, které vymyslí taťka. A na cestování máme starou škodovku.
Jenže oni mají ještě něco, co nemáme my. Takovou zátěž...
Od první třídy klíček od domu na krku. A místnosti, zařízené nábytkem, které jsou často celý den prázdné.
To u nás je stále plno i jiných kamarádů, prostě jsme veselá, ale že by ojediněle zvláštní rodinka?
Dědeček říká: Teď ož ne, teď ož takovéch rodin bode přebévat. Vic maminek bode zvostávat s maléma dětma doma a vetvoři jim DOMOVE, skotečny D O M O V E ."

KONEC !!!!