SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 6

(pokračování z minulého čísla)

Na louce se už míhají hrábě tetičky Sedlákové. Ondra je zde také s hráběmi a jen si těžce uvědomuje, jak špatně se jim seno sklízí. Jetel bude už hračkou. Má koňskou sekačku, obracečku i shrnovačku. Co však je mu to platné teď, když louky jsou zamokřené a on na ně nemůže vyjet. Ví, jak by bylo silně potřeba provést na lukách melioraci; ví, že by to dokázal sám. Už si s tchánem plánovali, že koupí trubky, vykopou ručně kanály a začnou odvodňovat. Ale zůstal na všechno sám, musí Hance doma pomoci, takže k tomu zase nedojde. Práce je na něj neustále mnoho. I sousedé mají louky zamokřené, nikdo nemůže využít malé mechanizace. A mají koňské potahy, které jsou jim v tomto období také k ničemu. Ondra už měl nápad, spojit síly a provést odvodnění společně. Jenže zde si každý hledí svého a ti "sedláci" ho stále mezi sebe ještě pořádně nepřijali, je pro ně stále jen "domkař" z města. A tak se musí spoléhat jen na vlastní sílu. Má sice malý vozík se svým koněm - ten se pase na okraji louky - večer na něj naloží čerstvou trávu.
Senoseč provází pěkné počasí. Mísí se zde vůně čerstvých květů a travin s vůní už sušeného sena. Ondra začíná první seno svážet. Sestrojil na půdu výfuk a fůru za fůrou Hanka shrnuje do "žraloku". Ondra je teď na půdě a odhazuje od vikýře seno po celé délce půdy. Musí mít na očích ochranné tmavé brýle, tak se zde práší a padá seno. Starší děti jsou dole u Jarečka. Na louce zůstala pomocnice, která připravuje seno k dalšímu odvozu. Už celý týden má Ondra s Hankou pilno. Oba se dívají starostlivě na oblohu. Není bez mráčků a začíná sílit vítr.
Večer se všichni sešli v prostorné kuchyni. Hanka má napečeny obrovské koláče s tvarohem a k pití čerstvé mléko.
"Berte si podle choti!" pobízí všechny u stolu.
"To viš, že si vezmeme, dnes ani nebela přes deň choť do jidla, belo úmorny vedro," nechává se slyšet tetička. A ještě si půjčuje od Hanky utěrku a váže tři velké koláče do uzlíku. Vezme je dětem, budou mít radost.
"Jenom berte, berte, napekla sem teho dost," usmívá se Hanka.
"Zétra nám zase pomužete?" ptá se Hanka tetičky.
"Ale vždyť jsou tam poslední tři kopky, to už odvezem sami," říká s úsměvem Ondra.
"Také si už ráda odpočnete, že?"
"Máš pravdo."
"Můžeme se dnes spolu hned vyrovnat," vytahuje Ondra peníze.
"Já penize nechco," ozývá se tetička, "bodo potřebovat navozet dřevo z lesa, vepomužeš mně radši s koněm."
"Moc rád vám to udělám. Kdypak to budete chtít?"
"No, já se zařidim podle tebe, zatim to v lese nachestáme a jak bodeš mět volno, tak mně mužeš vzkázat."
"Dobře, dobře, já vozím dříví rád. Ale letos bez tchána to už tak lehce nepůjde..."
V noci se Hanka probudila. Silný vítr se vtíravě dostával až do komína. Jen si pomyslela: "To jistě neco přende." A vtom uslyšela první velké nárazy vody. Vzápětí na to blesk a ohlušující rachot hromu.
"Ondro, je bóřka. A me sme seno nestihle dovist dom," zděšeně budí Hanka muže. Probral se rychle...
"Musíme být rádi, že nám na louce zůstal jen zbytek. Podívej se a poslouchej - už padají kroupy. Po skle oken v ložnici se valí hrudky ledu..."
"To bode všecko zničeny," vzdychá Hanka.
"Nepomůže naříkat, musíme být trpěliví a snáze to přečkáme. Nebudeme přece poškozeni jen my, ale celá vesnice i okolí, Hani," říká Ondra a bere něžně její ruku do své.
 "Ty moje kamarádko, tak jsme na všechno sami, ale máme se rádi a to nám pomůže v neštěstí. Vem si, že mnozí spolu žijí jen ze zvyku, třeba i v nepohodě a také musí všechnu práci udělat."
"Já si meslim, Ondro, že nekterém ledem ževot v manželstvi zevšedni, nemaji si spolo ve čem povidat, a pak žeje každé na svó."
"Máš pravdu, Hani, nejdůležitější mezi manželi je nejen láska, ale i porozumění ve všech směrech. Ale láska, ať ta velká milenecká nebo tišší a ukázněnější manželská, by se neměla a nesmí nikdy ztratit. Když totiž lidé nemají mezi sebou lásku, tak hádej, co mezi nimi může vzniknout?"
"Lhostejnost."
"To také Hani, ale může se stát ještě něco horšího. Když skončí láska mezi dvěma lidmi může dojít ke vzniku pravého opaku."
"A co to je, Ondro?"
"Přece nenávist, Hani. Je to ta nejhorší lidská vlastnost."
"Ach, to já vlastně vůbec neznám."
"Však já vím, a proto tě mám tak rád, že jsi lidumilka, Ty bys přece neublížila nikomu. Láska se musí neustále opatrovat a chránit, aby nezevšedněla."
"Ondro, nám dvěma se neztrati a schováme si jo před celém světem."
Muž ji vzal za milá slova do náruče a něžně přiklání tvář k jejím vlasům. Objímá ji a líbá a oba zapomínají na hrůzu otevřených nebes, kroupy, blesky a hrom. Nic nezmohou proti přírodnímu živlu a ten je právě oba víc spojuje.
Ráno se probudil Ondra velice brzy a jeho první kroky tentokrát nevedly do stáje ke koni, ale na dvůr, aby se na vlastní oči přesvědčil, co noční hrůza napáchala na polích. Už z dálky viděl polehlé a ubité obilí, vymleté nové strouhy mezi bramborami, zničený len, prostě všechno, kam se podíval, leželo buď v blátě nebo bylo silně polámáno. Nejsou to jen jeho pole, vidí, že na sousedových pozemcích je to samé, ne-li ještě horší. A také není sám, kdo obhlíží noční spoušť. Vrací se nejistým krokem zpět do stavení. Je sám zničený a ví, že Hanku nemůže zranit víc. Musí být silný a věřit, že Bůh snad bude dobrotivý a všechno se alespoň trochu zvedne, aby byla nějaká sklizeň. Hanka má tolik starostí s hospodářstvím, s dětmi, nemůže jí říct, že na první pohled z letošní úrody vlastně nic nebude. Nemůže jí přece říct něco, čemu nechce věřit ani sám. Vidí zpustošená pole, ale ví, že to není poprve, co si krutý živel zařádil tak hrozivě. Ovšem bylo to v pozdějším období, kdy vegetace nebyla v plném růstu.
"Zbylé kopky sena nám asi uplavaly," myslí si a vidí před sebou zamokřenou louku u lesa, která je mokrá i v suchém období a co teprve po takovém lijáku.
"Třeba můžeme seno odnosit na sušší místo a ještě znovu usušit," končí s úvahami Ondra a přichází do stáje ke koni, aby při práci nepodléhal depresivním myšlenkám. Dnes jsou vtíravé, neprozpěvuje si při práci, cítí v sobě neovyklou tíseň. Hanka se v chlévě hbitě otáčí kolem krav a jak jde muž kolem, zastaví ho otázkou: "Jak to vepadá venko?"
"Všichni jsme postiženi stejně, musíme zase dělat dál," odpovídá vyhýbavě Ondra.
"Je to meslim moc špatny, zdá se mně, že po tobě nic néni."
"Přibylo nám práce, Hani, a úroda bude slabší. Musíme se s tím smířit. A jak trochu obeschne, půjdu se podívat na poslední seno..."
Začaly žňové práce. Několik hospodářů má "lopaťáky," které jsou tažené koňským potahem. S jejich pomocí se dá síct obilí do rovných řádků. Ovšem polehlé obilí se tak sklízet nedá. Letošní žně budou těžší a pracovním nástrojem obyčejná kosa. Ondra ji večer vyklepal a ráno se dává do obsíkání žita. Jeden kousek pole je lepší, přece jen použije lopaťák. Hanka odebírá posečené obilí a dává na úplný okraj pole, spíš až na louku, aby bylo místo pro koně. Odpoledne je posečeno. Bylo skutečně jediné, kde se dala použít "mechanizace." Jinak se všechno seče kosou. A tak je to všude, někdo má políčko menší, jiný větší a všichni se snaží, aby ztráty byly co nejmenší. Každý chce vyzískat z polehlého obilí nějaký užitek.
Ve stodole jsou nachystána povřísla. V zimě je Ondra s tchánem vyráběl ze žitné slámy a má i koupené "provázky" s dřevěnou úchytkou.
"Děti, dnes bodete prostirat," říká Hanka.
"Dobře mami, moc rádi..."
Na poli jsou všichni. Malý Jareček leží na plachetce a starší mají povřísla. Pepík dává na zem žitná a Janička má celé klubko provázkových, vytahuje na zem jedno po druhém. Na poli jsou i pomocníci, dnes jde práce rychle od ruky. Hanka je na poli chvíli, pak vezme Jarečka a jde uvařit oběd. Odpoledne zase přijde, to až uklidí po všech nádobí v kuchyni a nakrmí dobytek. Je teď stále v jednom kole. Ví, že žňové práce jsou z celého roku nejdůležitější, je to buď plná nebo prázdná sýpka. A letos mohla být tak nádherná úroda. Jenže si musí říct spolu s ostatními - Bohu díky za to, že na polích zůstalo alespoň něco.
Ze snopů se odpoledne staví mandele, aby hezky proschly, snopky ovsa, který je daleko menší, budou pokládat proti sobě.
Ondra zapřahá koně do hrabačky a shrnuje klásky, které dává po skončení práce nahoru na mandele. Nechce jet naprázdno, vezme dnes domů pár proschlých snopů a vespod dá píci pro dobytek. Bere travní kosu a seče jetelinu.
"Janičko, Pepo, dnes vás svezu!"
"To sme rádi, tati!" volají děti a nedočkavě pobíhají kolem otce. Ondra je bere do náruče a pokládá nahoru na vůz.
"Tak jedeme!" volá na koně a ten se zvolna rozjíždí. Chce se vyhnout zamokřené louce a prudce velí Šemíkovi: "Čehý!" Vůz prudkou otáčku nesnese a celý se převrací. Kůň se zastavil a Ondra utíká k vyvrácenému vozu. Mezi snopky a trávou nahmatává děti, vytahuje je a staví na louku. Oba jsou vylekaní, mají v očích slzy.
"Nic se vám nestalo?" snaží se ovládat Ondra.
"To belo strašny, jak to spadlo, já vubec nevim, jak sem se dostala na zem," přiznává Janička. Chlapec je úplně zamlklý.
"Dobře to dopadlo, hlavně, že jste celí. Ještě se mi nestalo, aby se mi vyvrátil vůz. Kůň za to nemůže."
Staví lehký vozík do správné polohy, nabírá trávu a snopy.
"Tak co, děti, chcete vysadit?"
"Radši pudeme s tebó pěške."
Ondra ví, že pro děti to byl silný otřes, vždyť on sám byl úplně vyděšen. A mohlo dojít ještě k většímu neštěstí. "Mamince to raději neříkejte, ať nemá další starost!" přikazuje Ondra.
Počasí žním přeje. Je sucho, všichni sváží ze svých políček. Někdo mlátí na své mlátičce, někdo na obecní. Ti, co mají polí víc, většinou sváží do stodol a na dokončení mlácení zbude čas až v zimě.
Tak je to i u Markových. Stodůlka se plní. Na jednu stranu se dává žito, na druhou oves a ječmen. Pšenice moc není, zde se jí nedaří. Mlátí se jen to nejpotřebnější, co se bude odevzdávat do výkupu a co je potřeba na podzimní setbu. Všechno ostatní počká.

(pokračování v příštím čísle)