Můj život je náš kraj, rodina a běh

Pane hejtmane, je čas dovolených a prázdnin, pojďme si popovídat trošku odlehčeně, nejen o vašem pracovním, ale také o osobním životě.
Rád souhlasím, i když oddělit můj pracovní a osobní život je dost náročný úkol.

Tak to alespoň zkusme. Řekněte, co děláte, když nejste hejtmanem?
Tak, na toto téma jsem něco málo psal zrovna nedávno na mých nových webových stránkách (pozn. redakce www.juranek.cz ), takže se možná budu trošku opakovat. Ale nazpět k vaší otázce – když nejsem hejtmanem, či přesněji řečeno, když zrovna bezprostředně neplním hejtmanské pracovní povinnosti, jsem nejraději se svojí rodinou. Někdy se mi totiž stává, že mě má žena a naši synové vidí častěji v televizi než doma.

Ale máte přece nějaké zájmy, koníčky, něco, čím se rád bavíte, či rád odreagujete ve svém volném čase?
Pokud vyšetřím trochu času, věnuji ho především běhání. Když už mám všeho „nad hlavu“, pomůže mi nejvíc jít si zaběhat. Lehká atletika byla vždycky mým velkým koníčkem, ale moje současné běhání je pro mě něco víc než jen koníček – poskytuje mi čas a prostor promyslet si různé věci a problémy, uvolnit napětí, zbavit se každodenního stresu a udělat něco pro své zdraví. Běhám co nejčastěji a přátelé běžci mě potkávají např. na pravidelných běžeckých závodech, zejména na Brněnsku a Hodonínsku.

A kde běháte nejraději?
Moc rád běhám v okolí Kanic, Babic a Bílovic nad Svitavou, kde jsou krásné lesní cesty a čistý vzduch. Místem mého srdce je také Doubravník a jeho okolí – odsud pochází moje žena a tam – v blízkosti hradu Pernštejn, jsem s ní prožil ty nejkrásnější chvíle.

Když jste začal mluvit o své ženě, prozraďte nám o ní a o své rodině něco víc.
Především chci říct, že letos budeme s mojí ženou slavit 25. výročí svatby a já musím přiznat, že ji mám ještě víc rád, než když jsme se brali. V současné době se stará o svoji 86letou maminku, která žije s námi doma – doma znamená v cihlovém třípokojovém bytě v Brně-Židenicích. Jinak máme 3 syny, z nichž nejstarší letos ukončil bakalářské studium v oboru analytika, informatika, prostřední studuje Lékařskou fakultu v Olomouci a nejmladší, dnes už téměř 18letý, osmileté gymnázium v Brně.

Takže synové už s Vámi asi na dovolenou nejezdí, ale se ženou se někam chystáte?
Ano, rád bych jí alespoň trochu vynahradil mou častou nepřítomnost. Takže si letos vyrazíme na týden na „stříbrnou svatební cestu“.

Prozradíte nám kam?
Tak to bych si rád nechal pro sebe, abychom si mohli užít trochu soukromí, ale můžu prozradit, že to bude na území České republiky a docela jistě nebude daleko les. Protože být v lese, je pro mě ten nejlepší způsob relaxace. Jsem původním povoláním lesák a les je pro mě tím nejkrásnějším místem k odpočinku a dovolené. Vůbec netoužím po exotických dálkách. To, co potřebuji k životu a opravdové pohodě je smůlou vonící a ptačím zpěvem naplněný zelený les… Mé ženě to naštěstí nevadí a nemá s tím problém. Naopak často říká, zvláště v souvislosti s mými „hejtmanskými povinnostmi“, že si nebrala hejtmana, ale lesáka.

Ne každý den ale můžete běhat, nebo se procházet po lese. Jak relaxujete, když je málo času, nebo procházkám, či běhu v lese nepřeje počasí?
V takových dnech si rád sednu a přečtu některou ze sbírek mých oblíbených básníků Václava Renče, Jana Zahradníčka, či některou z knih Gilberta KeithaChestertona nebo Antoine de Saint-Exupéryho. Rád také poslouchám hudbu – z té vážné např. skladby Bohuslava Martinů, Wolfganga Amadea Mozarta, nebo Josepha Haydna, z jiných hudebních žánrů mám rád např. písně táborových ohňů, což jistě souvisí s tím, že jsem dříve vedl 21 táborů pro děti a mládež. Stejně rád si však zazpívám s přáteli u cimbálky.

Musím říct, že mi k Vám básně a lesní samota příliš „nesedí“, nepůsobíte na mě jako introvert a samotář, ale spíše jako člověk velmi otevřený a společenský.
Máte pravdu, přesto, že mám tolik rád lesní samotu, nedokážu být dlouho bez lidí. Proto mě můžete potkávat při nejrůznějších příležitostech a událostech, na těch nejrozmanitějších místech – ve školách, v domovech důchodců a sociálních ústavech, mezi hasiči, sportovci, stárky na hodech, prostě na nejrůznějších kulturních, sportovních, charitativních a dalších akcích – to už jsem však zase většinou vnímán nejen jako Stanislav Juránek, ale také jako hejtman našeho krásného kraje.

O Jihomoravském kraji mluvíte často. Když se na Vás člověk podívá, vidí, že máte k našemu kraji skutečně silný citový vztah a náklonnost. Je to tak?
Na tuto otázku mohu říct jen ano, je to tak. Víte, cítím se tak trochu jako rodič, když „vypiplá“ dítě a vede ho za ruku při jeho prvních krůčcích. Vedl jsem kraj od jeho samého začátku a to je něco, co se nedá vymazat a zapomenout. A navíc, já mám náš kraj projetý doslova a do písmene „křížem krážem“. Znám problémy doslova „z první ruky“, znám také lidi, kteří v něm žijí. Tvrdím, že jsou nesmírně dobří, přátelští, pohodoví, pracovití a laskaví, jako celý náš kraj. A když např. stojíte, jako se mi to stalo nedávno při návštěvě obce Kobylí a díváte se, jak zapadá slunce nad vinohrady pod Pálavou, tak vás to prostě vezme za srdce a vy si uvědomíte, že byste tento kraj nikdy a za nic nevyměnil.

Pane hejtmane, to jsou krásná slova na konec našeho rozhovoru, lepší ani nemohla zaznít. Děkuji za ně i za váš čas.
Rádo se stalo. Jen bych ještě rád všem lidem v našem krásném kraji popřál radost a opravdovou pohodu.