Milovník květů a motýlích křídel - Jan Dvořák

Do Rájce se Jan Dvořák, absolvent jedné z nejlepších zahradnických škol v republice, přistěhoval před osmatřiceti lety, když na zámku hledali zahradníka. A ačkoliv by si dnes měl užívat zaslouženého důchodu, je stále na roztrhání. Nejen, že celou tu dobu zůstal u pěstování hlavně svých oblíbených kamélií a kaktusů, ale díky fascinaci celou přírodou se postupně začal zajímat o další a další tajemství celé přírodní říše. Jen zevrubný výčet a popis jeho zájmů by vydal na samostatnou rubriku. V následujícím rozhovoru se tedy dotkneme dvou největších lásek pana Dvořáka – kamélií a motýlů.
Kde jste se vyučil zahradníkem?
Pocházím od Moravských Budějovic. V té době u nás existovaly pouze dvě zahradnické školy – v Mělníku a Děčíně. Já jsem se dostal na školu v Mělníku, která byla od nás vzdálenostně blíže, ale i její úroveň byla vyšší. Dodnes se díky své pověsti pokládá za jednu z nejlepších u nás.
A jak jste se dostal do Rájce?
Celkem jednoduše, byla to šťastná náhoda. Pracoval jsem jako praktický zahradník v prodejním zahradnictví, pak jsem se oženil a nemohli jsme všichni bydlet doma. Sháněli jsme zaměstnání s bytem, no a ten jsme v Rájci dostali. V domku na zahradě jsme strávili spokojených deset let.
V čem se lišila práce v zámeckém parku?
Naprosto ve všem. V praktickém zahradnictví musíte pořád myslet na peníze, kdežto v parku řešíte proporce, skladbu, kdy, kde a kolik toho vysadit, jestli se něco neudělalo špatně, jestli to nebude potřeba za dva roky zredukovat a přesázet, prostě jen samé praktické věci. Když jsem přišel, park se předělával, a to byla vysoce tvůrčí práce. Musel jsem se orientovat, dělat závěry. Samozřejmě jsem to nedělal sám, bylo více garantů, ale celé tvůrčí ztvárnění bylo na mně.
Ale nebyl to jen park...
V roce 1973 přibyly kamélie, které nahradily původní skleníkové rostliny. Začal jsem se o ně starat ještě za starého pana Bártů, po pár letech jsem je úplně přebral. Kamélie, to je můj druhý život v Rájci. Netušili jsme, jak s nimi zacházet, jestli je můžeme odřezávat, zmlazovat a množit. Moc se o tom tenkrát nevědělo, byla to kultura pro nás nezvyklá. Nějaký rok jsme tápali, než se podařilo vytvořit optimální postupy a podmínky, aby se jim dařilo.
Můžete kamélie popsat blíže?
Jsou to rostliny ze subtropického pásma, nemusí být úplně skleníkové, ale ve skleníku přezimují nejlépe, protože jim vyhovuje vrchní osvětlení. Přezimovat mohou v místnostech, kde není tolik světla. Pro růst však světlo potřebují, rájecké kamélie jsou nejméně polovinu roku venku na volném vzduchu. Květy mají jednoduché, zvonkovité, šlechtěním se zvyšuje počet plátků a jejich plnost. Některé kamélie mají tolik plátků, že vypadají jako pivoňky nebo karafiáty, jiné vypadají zase jako zvonečky. Barvy mají všechny mimo modré, zelené a žloutkově žluté.
Lze pestrost kamélií srovnat například s rododendrony?
Ano, dokonce si myslím, že kamélie mohou být ještě plastičtější. Mají veliká semena, která docela dobře klíčí a díky tomu se dají celkem snadno a rychle vypěstovat nové a nové rostliny ze semen s úplně jinými vlastnostmi. Tvrdí se, že v polovině 19. století už měli například v zimní zahradě a sklenících na zámku Sychrově šest set odrůd kamélií. To rododendron má drobounká semena, pěstování trvá déle, a proto to není tak jednoduché.
Má každá kamélie své jméno?
Dnes je registrováno kolem 20 tisíc odrůd kamélií, každý rok další přibývají. Je otázka, zda je potřeba pojmenovat každou, která vyklíčí ze semen.
Vy sám jste jako šlechtitel do toho počtu nějak přispěl?
Vypěstovali jsme množství kamélií ze semen. Vybral jsem asi šest druhů, které si zaslouží, aby se rozšiřovaly. Jsou tak zvláštní a krásné, že jména dostanou. Vybíráme zásadně ženská jména po význačných ženách ze zahradnictví. Přesně však nevím, jestli jsou natolik odlišné - kniha, kterou mám k dispozici, obsahuje tisíc zdokumentovaných odrůd, tedy desetinu toho, co je patentováno.
Jaké chyby dělají laičtí pěstitelé kamélií nejvíce?
Především je v letním období nechávají přeschnout. Další chybou je, že je jako jiné pokojové květiny dávají v předjaří, když kvetou, do teplého pokoje. To je omyl, teplo na ně v tu dobu působí nepříznivě. Jsou typické rostliny zimních zahrad a hal, kde se teplota pohybuje do 15 stupňů. Kamélie byly hojně rozšířeny v době, kdy se doma topilo v normálních kamnech: vytopil se pokoj asi na 19 stupňů a ráno tam bylo 9 stupňů Celsia.
Kam se datuje vaše výstavnická činnost?
Výstavy začaly daleko dříve, než se to všeobecně ví. Kamélie tady byly známé, ale pěstovaly se jen dvě nebo tři tržní odrůdy. Odpočátku jsme si s ženou říkali, že bychom mohli odkvétající keře ukázat lidem, protože ne každý našel odvahu přijít do skleníků. A tak začaly v osmdesátých letech drobné výstavy na městském úřadě, v Blansku, v Předklášteří u Tišnova nebo Horáckém muzeu. Po roce 1989 náš odborný garant, pracovník památkového ústavu inženýr Novák, přišel s tím, že by se ta výstava mohla udělat ve velkém v Brně, v hotelu Voroněž. Následně se dohodlo, že jeden rok bude výstava v Brně a jeden rok v Rájci. Teprve až jsme začali ukazovat tu rozmanitost, zdvihla se vlna zájmu. Myslím, že i díky nám jsou kamélie hodně rozšířené.
A která je vaše nejoblíbenější rostlina?
V mládí jsem měl oblíbené kaktusy. Zajímají mě dřeviny, hlavně zakrslé jehličnany, skalničky, zkoušel jsem všechny možné rostliny od masožravek po orchideje. Teď se s pokorou zase vracím ke kaktusům. Mají tu výhodu, že od nich můžete odejít. Dnes mám něco přes pět stovek kaktusů, především jihoamerické rebucie a lobívie.
Je tu i další vášeň… třeba motýli.
Začalo to náhodou asi v pětasedmdesátém roce. Synové donesli mrtvého motýla ze silnice, tak jsem řekl, víte co, schováme ho a zkusíme ho uchovat. Pokusili jsme se ho vypreparovat, ale moc jsem toho o tom nevěděl. Jenže pokud se zajímáte o přírodu, těžko to můžete oddělovat. Začnou vás zajímat někteří brouci, akvarijní rybičky a rostliny nebo ploštice.
Ten motýl však nebyl první ani poslední... jak velká je vaše sbírka?
Moje sbírka je čistě pro mé studijní potřeby, rozsáhlost není až tak velká. Mám přes deset tisíc exemplářů v motýlářských krabicích normálně v obývacím pokoji. Míval jsem samostatný pokoj, ale když se rodina rozrostla, musel jsem jej vyklidit. Krabice čas od času vytáhnu, prohlížím a přebírám.
K motýlům se dá dostat různým způsobem...
Motýli se loví jednoduše, stačí síť na motýly a skleničky s vatou nebo polystyrenem, ve kterých je budete usmrcovat. Bohužel studovat se dají jen, když jsou mrtví. Zásadně nesouhlasím s tím, že motýli se mají napichovat živí. Hodně motýlů jsem vyměnil, ale také jsem si velké množství těch exotických sám vypěstoval z vajíček. Když jsem v jednom časopise četl, jak se pěstují obrovští dvaceticentimetroví motýli, okamžitě jsem psal autorovi, a nakonec se podařilo získat vajíčka z Rakouska a Švýcarska, což za minulého režimu nebylo jednoduché. Okamžitě jsem měl veliký úspěch, protože ze dvanácti vajíček jsme najednou měli doma po první generaci asi 300 housenek a nevěděli, komu je rozdat. Pěstování jsem musel opustit, protože i když jsou motýli krásní, zabírají hodně prostoru, no a desítky housenek toho sežerou jako koza.
Na lovu jste zažil určitě řadu dobrodružství...
Rád pozoruji noční motýly u světla. Je to zvláštní způsob, je potřeba konstrukce s plátnem, zdroj energie a žárovka. Čeká se celou noc a čím je krajina méně osvětlená, tím je to lepší. Když jsem ještě neměl auto, jezdil jsem vlakem. Taková elektrocentrála váží asi deset kilo i s benzínem, k tomu batoh plný potřeb, sotva jsem ho vlekl. Jednou někde u Pouzdřan jsem byl tak utahaný a vyprahlý, že jsem vypil všechnu vodu ještě před večerem. Do rána jsem neměl co pít a věděl jsem, že další vlak jede až v pět ráno. Ale byly to krásné lovy! Když není z naleziště kam utéct, často se dočkáte překvapení. Některé druhy lítají až k ránu, nebo jen v určitou hodinu. Jindy jsem jel do Křižanovic u Slavkova. Hned na nádraží začal liják a mně nezbylo nic jiného, než čekat než přestane pršet. Po dešti je to vždy špatné, ale vlak zase nejel, tak jsem se na mezi usadil, rozsvítil světlo a i přes ten liják tam přilétlo několik velmi zajímavých motýlů.
Proč se vám nejvíce líbí zrovna bělásci?
Přesně nevím, dostal jsem se k nim také náhodou. Posílali mi je známí z Austrálie i Spojených států. Jsou křehcí a elegantní. Všichni nejsou bílí, třebas v tropech jsou červení, žlutí, černí, strakatí. I když jich oproti jiným čeledím existuje jen 1500 druhů, jejich škála je obrovská. S bělásky je to jako s kaméliemi, ale s tím rozdílem, že kamélie jsou výtvorem lidí, kdežto bělásci jsou původní.
Co vám ještě chybí?
Chybí mi několik druhů bělásků, které bych rád sehnal, ale jsou tak vzácní, že jsem je neviděl nikde jinde, než v knihách. A pak mi chybí čas.
Rodina přijala vaše koníčky? Budete mít nástupce?
Pokud jsem se aktivně věnoval motýlům a jezdil více po republice, tak občas jsem slyšel, že bych měl být více doma. Potom si ale všichni zvykli. Měl jsem dva kluky a ti se mnou jezdili celou noc ve vlaku i na jižní Slovensko. Ale potom je to přestalo bavit. Byl bych rád, abych to mohl někomu povyprávět. Pokračovat by mohl můj tříletý vnuk, ale těžko říct.
Jak odpočíváte?
Jdu na houby. Nebo chodím jen tak venku. Bohužel já jen tak vypnout nemohu, protože i když jdu jen tak na stráň, tak už si říkám, co to tady roste, a tady ten strom, copak to je asi za druh a už si beru kousek větvičky, abych se doma podíval, co to je... Prostě už mě to zase táhne... Moc rád se uvolním u knížky, stále se vracím k některým mým oblíbeným románům, třeba od Jana Procházky.
Čím se v životě řídíte?
V zaměstnání, tedy v péči o park, jsem se vždy řídil jediným mottem – dělat všechno pořádně. A s tím narážíte. Kdo dělá jen proto, aby si vydělal nebo aby byl zaměstnaný, tak toto heslo nemusí vůbec sdílet. V koníčcích není třeba si dávat velké cíle, jsou tu proto, abychom je mohli kdykoliv odložit a zase se k nim vrátit. Proto jsem rád, že motýli nejsou mou profesí.

 Text a foto: Václav Stoupal