MAGION - Vladimír Houdek Galerie města Blanska, 7. 5. – 1. 6. 2011 Narozen: * 1984 v Novém Městě na Moravě
Žije a pracuje v Praze
http://www.vladimirhoudek.blogspot.com Zastupující galerie
http://www.inigallery.cz Studia: od 2007 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér Malba II. – Vladimír Skrepl, asistent Jiří Kovanda
2009 semestrální stáž hostujícího pedagoga v Šalounově ateliéru v Praze – vedení Jan Merta
Samostatné výstavy: 2010
Bezespánek, Galerie Pavilon, Praha
Chlapec Náprstník, Galerie Jelení, Praha
2009
Do nebe bodá hřídel vlasů, Městské muzeum v Bystřici nad Perštejnem
2008
Jsem tvoje nálada, Galerie A.M.180, Praha
Společné výstavy: 2009
Přijďte všichni, Rakouské kulturní fórum v Praze
Laureát Ceny kritiky pro mladou malbu za rok 2010. Tohle opravdu není žádná sranda, pouštění draků na louce. Zase k nám prorostlo jakési sto nebo padesát let staré vlákno, které omotává naši těžce prodělanou zkušenost a moudrost závojem ztemňující a pochybující mlhy, či spíše hmoty v případě váhy navrstvené malby Vladimíra Houdka. O jeho malbách by šlo psát ve verších klimatických posunů a lavinových krust. Pokusím se toho vyvarovat, kdyžtak se omlouvám dopředu.
Houdkovo „školní“ vžívání se do uplynulých uměleckých lekcí je, mám pocit, dílem hledání se a dílem již samotné umělecké, takříkajíc Houdkovy zvěsti. Nejde jen o zabydlování se v organismu malby. Jakoby se tímto reflexívním pohybem vracela dvojí prodělaná zkušenost – ta postmoderní i neomoderní. Strach, který je v posledních obrazech zamalován, však nepramení z kombinace dvou ještě před pár desetiletími nesmiřitelných sil, není to strach ze střetu forem, které mezi sebou svírají negativní magnetické pole. Kdo by se mohl ještě před nedávnem dopustit takové neomalenosti a nevkusu sloučit principy existenciálně založeného informelu a do ideálu zahleděného konstruktivismu. A také proč, když bylo třeba najít obrysy a odlišit cesty.
Ne náhodou mají Houdkovy kompozice dostředivou, vějířovitou či kuželovitou gravitaci. Přenášejí na nás své gravitační zrychlení, jež strhává do propasti ztemnělého existujícího. Jakoby budoucnost byla jen barevná zmrzlina asociovaná geometrickými kužely, dávno ztracená utopie. Sami od sebe bychom tam na procházku nikdy nezašli. Zároveň však tyto hnětené nánosy staví mentální zeď, která je na povrchu strukturována nedávnou linkrustou. Před ni jsou představeny formy – figurativní či abstraktní, které lákají k pohledu za ni.
Z těchto obrazů se dokonce vytratila už tak těžko udržitelná postava jakéhosi funkcionalistického architekta, který nám z minulosti předával obraz o podobě budoucnosti jako něčeho, co si pokrokově a vzletně dokázali představit oni, ale co jen stěží vykonstruujeme v našich hlavách. Tento černobílý konstruktér opustil plátna ve chvíli, kdy barevná hmota samopohybem dosáhla monolitičnosti a barevné homogennosti. Samotná hmota, ve které jsou rozmíchány mnohé příběhy kolektivní a dost možná i ty individuální, zmatněla od neuskutečněných vizí. Byť její pastelová barevnost místy slibuje lepší zítřky, v mase barvy jsou zazděna zřejmě jiná tajemství.
Jistá tragikomičnost ranějších prací se udržuje a je cítit i dnes, za těžkým žonglérstvím forem. Dříve byla naivnější, nalepená na populární mytologické bytosti zvěrolidí, tragické krtky, komické žížaly a kubo-cirkusové zdi. Ty byly odplaveny rafinovanější vrstvou, nad níž, jak už jsme řekli, stále dohlížel fantom inženýra – vizionáře. Po něm v této rozsáhlé sérii obrazů zbyla jen černobílá kruhová spektra vnitřků kuželovitých pestrobarevných kornoutů jeho světa, zatavená do struktury hmoty, která se fatálně pohybuje z obrazu na obraz, pomalu, ale stále. Ty úplně poslední obrazy, které na této výstavě nejsou, se snaží tuto substanci překrýt a zachytit konkrétními výstřižky minulosti a strukturou hodně barevných pásků. Je to přiznaná pošetilost, formální strategie, konstrukce postavená kolem postupující materie. Ta však doteď pohltila všechny jí postavené překážky, včetně těch jakoby z avantgardy vypůjčených fragmentů, ze kterých Houdek stavěl rámy k jejímu zachycení.
Ráda bych nakonec opustila tento vážný elegický tón, jenže to nejde. Tak alespoň jeden nesouvisející wikipedový anagram nakonec: zdravý spánek – zvěrský nápad – prášek navždy.
Edith Jeřábková 2011