Představujeme: Evangelická farářka Lenka Freitingerová

Pochází z Lysé nad Labem, absolvovala gymnázium a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Životní energii dobíjí při toulkách v lesích nebo na běžkách, jejím největším zlozvykem je snad to, že občas chroupá slané chipsy a klade na lidi kolem sebe, jak říká, až přehnané nároky. Sama o sobě tvrdí, že vlastně nemá až tak zajímavý život, že rozhodně nepatří mezi hlasité a zviditelňující se osobnosti. Třiačtyřicetiletá Lenka Freitingerová, farářka Českobratrské církve evangelické ve Vanovicích má ale co předat. Tedy rozhodně mnohem více, než řada vlivných politiků či řada z nás, co prostě často a rádi mluvíme. Naslouchejme tedy slovům klidné a vyrovnané ženy...
Proč jste si vybrala studium bohosloví?
Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, vždycky jsme chodili do sboru a pracovali v církvi. Přijde mi, že jsem snad nikdy v životě ani neuvažovala nad něčím jiným. Vždy jsem k tomu směřovala. Když jsem se rozhodovala, co bych chtěla studovat, bylo pro mě hlavním kritériem, abych si vybrala obor, kde bych mohla sloužit Bohu nebo lidem. Uvažovala jsem o studiu oboru defektologie, kdy bych poté pracovala s postiženými lidmi, jenže v posudku jsem vždy měla napsáno, že jsem věřící, což byl v tehdejší době problém. Nakonec jsem se rozhodla pro teologii.
Žena farářka, to není zrovna obvyklé, nebo se mýlím?
Naše církev umožňuje ženám studovat a stát se farářkou, tak mi to zvláštní nepřišlo. Studenti ani učitelé nám klacky pod nohy neházeli. V našem studijním ročníku nás byla skoro polovička děvčat a polovička kluků. Žen farářek je teď víc, než bylo v době, kdy jsem já začínala. Ale některé sbory mají dodneška problémy s tím, přijmout farářku.
A jak se přihodí manželství dvou kazatelů?
My jsme se poznali na fakultě, já jsem studium končila a manžel teprve začínal. Před studiem byl totiž ještě na vojně a pracoval v civilním zaměstnání. Myslím, že to není žádný div, je to stejné, jako když se berou například učitelé nebo zdravotníci.
Vraťme se na počátek vaší „služby“...
Na první působiště absolventy školy posílala církev. Já jsem měla to štěstí, že jsem šla ke staršímu kolegovi do Nového Města na Moravě, který začínal být nemocný a potřeboval pomoc. Bylo mi 25 let, měla jsem někoho, kdo mně radil a uváděl do té práce. Na další místa se kazatel pak hlásí sám nebo si ho sbory, tedy společenství místních evangelíků, samy vyberou. V naší církvi je to tak, že kazatel musí být tam, kde pracuje, daným sborem zvolen. Je to takové demokratické zřízení. Máme smlouvu na deset let a po deseti letech nás sbor může zvolit znovu.
A jak jste se dostala do Vanovic, jaké bylo přijetí?
V Novém Městě jsem byla rok, pak jsem byla několik let v Olešnici a nyní jsme pátým rokem s manželem ve Vanovicích. Dostali jsme od vanovického sboru nabídku. Jsou dvě kazatelská místa, tak jsme to chtěli zkusit. Přistěhovat se na vesnici je pro lidi z města - a my oba z města pocházíme - docela složité. Přece jen je to svým způsobem uzavřená společnost. Faráři to ale mají jednodušší, protože vždy je tu skupina lidí, která je chce a která na ně čeká. A navíc, my jsme tu spoustu lidí už znali, protože Vanovice nejsou od Olešnice a Prosetína, kde působil manžel, daleko. Trochu větší problém je zapadnout mezi lidi mimo křesťanský sbor. Stále znám některé lidi z vesnice jen od vidění. To ovšem není jejich vina, ale moje.
Dnes jste však i v obecním zastupitelstvu...
Navázali jsme na tradici letních koncertních přehlídek, které v našem kostele organizovala doktorka Kratochvílová z Letovic. Možná to oslovilo pana starostu - a tak, když se blížily volby, přišel s návrhem, zda bych nechtěla kandidovat za nezávislé, abychom společně rozvíjeli oblast kultury. Byla jsem zvolená, dostala jsem (bohužel) na starosti finanční výbor, ale v kulturním výboru jsem také. V loni byla spolupráce s OÚ při přípravě letních koncertů opravdu vynikající. Ale i když jsem svým způsobem vstoupila do politiky, žádná politička ze mě není. Snažím se, aby nám v obci bylo dobře. Nejvíc se cítím být farářkou.
Jak vypadá váš běžný den?
Náš sbor je poměrně velký, diaspora má asi 1100 lidí. Během týdne vedeme několik skupin náboženství, připravujeme biblické hodiny, máme bohoslužby v Letovicích v domě s pečovatelskou službou, převzali jsme patronát nad letovickým stacionářem pro tělesně postižené, kde také děláme pobožnosti. Na to vše je třeba se připravit. Potom vykonáváme návštěvy nemocných a starých lidí, lidé si nás často sami volají. Vytíženost mi vyhovuje, toto povolání jsem si vybrala, počítala jsem s tím, že nebude moc volného času.
Dokážete oddělit civilní život od profesního? Co máte ráda?
Neumím si ani představit, že bych měla pevnou pracovní dobu, vše záleží na mě. Proto musí na sebe být člověk hodně přísný, protože to svádí, když se pracuje doma. Je to práce, která se těžko měří. Navíc je těžké rozdělit, co děláme pro svou rodinu a co pro sbor. Jsme součástí sboru. Když třeba vozím naše tři dcery do hudebky, snažím se to skloubit se svými povinnostmi farářky. Mám pořádnou zahradu, dělám na ní, jen když je čas, naše děti mají králíky, tak musíme sušit seno, to se taky dělá, když je čas. Ráda poslouchám Beatles, ráda čtu Jiráska. Ráda ale chodím i do lesa, kde je klid, tam si odpočinu. A taky ráda chodím na běžky, když je sníh.
Uveďte nějaké špatné vlastnosti nebo své slabiny..
Když se ptáte po špatných vlastnostech, mám ráda chipsy - to jen pro zasmání. Nerada vařím, vlastně vařím jen proto, že člověk potřebuje jíst, nehodlám tomu věnovat extra moc času. A na lidi jsem někdy možná až moc náročná. Mnohým to vadí. A taky neumím rychle reagovat a v důležitých věcech jasně a stručně se vyjadřovat.
Netrpí manžel či domácnost?
Je fakt, že manžel musí dělat některé věci, do kterých by asi normální chlap neměl chuť. On je docela ochotný, třeba vytírá nebo pomáhá, když nestíhám. Je to někdy náročné, protože jsme spolu dvacet čtyři hodin denně. Ale když se dva chtějí domluvit, tak to jde. Když chceme být spolu, musíme si vyjít vstříc.
A jak jste tady ve Vanovicích spokojení?
Nám se líbilo všude, kde jsme byli. Když někde chcete pracovat, nemůžete prostě pořád vzpomínat, jak to bylo jinde nádherné a fajn.
Jaké jsou vaše cíle ve Vanovicích? Řídíte se nějakým krédem?
Já si žádné velké cíle nedávám. Snažím se, aby sbor žil jako velká rodina. Když bychom se v přítomnosti rozhádali a nebylo by nám spolu dobře, jaká by byla asi budoucnost, byť dobře naplánovaná? A krédo? Člověk by se měl chovat k lidem tak, jak by sám chtěl, aby se k němu druzí lidé chovali. Kdyby to tak šlo ve světě zařídit, myslím, že by se spousta problémů vyřešila. Přála bych si, aby to lidé přinejmenším zkusili, třeba by se některým lépe žilo. Snažím se jednat s lidmi na rovinu. To, co říkám, se snažím také žít, ono se totiž pozná, když člověk říká jen nějaké fráze.
Jak připravujete kázání?
Kážu zásadně na texty z bible. Vždy je třeba hledět na to, co ten text říkal v době, kdy byl napsaný a potom hledat, jestli a co může přinést nám. Samozřejmě, že mám na mysli lidi pod kazatelnou. Jsou to lidé různí, s různým životním příběhem a zkušenostmi, a je dobré, aby si každý z nich něco odnesl. Snažím se ukázat, že Pán Bůh je s námi i v naší době i v našem životě, že nás posiluje a že nás neopouští. Ti lidé, kteří chodí na kázání, jsou mu otevřeni a vědí, proč se schází.
Kde získáváte informace? Sledujete média?
Rádio neposlouchám, na internet chodím málo, čtu noviny a teletext. Sleduji televizi, ale vlastně tam není moc pořadů, které bych chtěla vidět. Zajímají mě zprávy, ale je mi líto, že jsou laděny katastroficky. Děje se přece i spousta pozitivních věcí, o kterých by se mělo mluvit.
Chcete, aby vás vaše děti následovaly?
Myslím, že se mají rozhodovat samy. Zatím nevidím, že by některá z nich toužila být farářkou. Rozhodně je nevedu k tomu, aby šly v mých šlépějích, když se ale pro toto povolání rozhodnou, nebudu jim stát v cestě. Jinak budu šťastná, když zůstanou pracovat v církvi jako laici.
Co vám tato profese dává, co bere?
Úžasně mě to obohacuje, dává mi to jistotu, že na tomto světě nejsem zbytečná. Když stojím v nějakém společenství tak vím a cítím, že nejsem sama. Jsem ráda, že jsem se pro ni rozhodla. Nic mi to nebere.
Vstoupili jsme do nového roku, jak toto období prožíváte? V čem je podle vás poselství Vánoc?
Je to poselství o naději a pokoji. Záleží na každém člověku, jak je k sobě nechá promlouvat. Církevní rok začíná adventem. O Vánocích slavím narozeniny - nejen svoje vlastní, ale především svého Spasitele. Silvestr a Nový rok je pro nás něco navíc, já to beru jako další příležitost, kdy se můžeme sejít a poděkovat Bohu za ochranu a poprosit o další péči.
Letos jsme měli skutečně hodně bohoslužeb, bylo to pro mě pracovní období. Trošku jsem záviděla lidem, kteří přijdou jen na bohoslužbu a nechají k sobě zaznívat to slovo a hudbu, prostě přijdou, načerpají celou tu atmosféru a zase pokojně odejdou. Obecně mě trochu mrzí, že lidi dnes kolem Vánoc šílí. Já ty přípravy až tak neprožívám, právě proto, že se neustále připravuji na kázání. Samozřejmě, že máme stromeček, ale že by se u nás nějak výjimečně peklo, vařilo nebo gruntovalo, to mi přijde úplně zbytečné. Podstata je jinde.