Vánoce

V minulosti měli lidé k sobě mnohem blíž, měli více času na vlastní tvůrčí činnost, nestačilo by jim k vyplnění volného času jen dálkově zapnout televizi, video nebo zapnout na počítači internet - už proto, že to neznali.
V mém dětství bylo u nás zvykem, že vždy o Štědrém dni byla u stolu v kuchyni navíc jedna židle, kdyby některý pocestný neměl kam večer jít, aby mohl vstoupit a nebyl v tento den sám. A já sama jsem na vlastní oči viděla, že takový osamocený poutník se našel, a dostal v mém rodišti jídlo a místo. Tehdy jsem si říkala, jak může být někdo v tento den sám. Až časem, kdy i mne mnohé životní nezdary zraňovaly a zlomily, jsem pochopila, že člověk nemusí být jen osamělým poutníkem o Štědrém dni, že se mohou najít i osamělí manželé nebo osamělé děti v rodinách.
"Kdo se dnes posti, hovidi večir zlaty prasátko," řekla dětem na Štědrý den hospodyně. Sama měla v tuto dobu tolik shonu, že neměla ani čas na jídlo. Děti moc chtěly držet půst, ale přece jen bylo v kuchyni tolik dobrot, pekly se koláče a vánočka. A tak nikdo z nich nic večer neuviděl, vzaly si tvarohové nádivky. Běhaly stále k velké vaně, kde poprvé viděli živého kapra. Byl ve vodě mrštný, dětem udělal radost svou přítomností. Hospodyně jim nechtěla udělat bolest, nedokázala jim říct, že večeře bude právě z něho.
Neúnavná selka dokončila práci včas. Na stole v kuchyni ubrus, miska voňavých jablíček, rybí polévka, sváteční nálada. Po večeři hospodář rozdal jablíčka a sám je přepůlil. Všechna půlená jablka měla jadřince zdravé. Pak přepůlil skořápky ořechů, dal do nich malé svíčky a pouštěl v umyvadle po vodě. Lodičky se nepřevrhly, ale ani daleko nedopluly. Hospodyně hned po večeři zanesla jablko ke studánce, pevně věříc, že dar ze svat. večera pomůže zachovat čistý pramen.
Hospodář rozkrájel cibuli na dvanáct dílů, co dílek, to jeden měsíc. Uložil je do suché místnosti, druhý den je prohlédl. Suché značí měsíce bez vláhy, ostatní deštivé.
Až pak teprve zazněl zvoneček a v ložnici děti uviděly rozzářený smrček. Okouzlené oči jen zůstaly viset na této nádheře a do uší jim začala znít jako z dálky prostá vánoční koleda, zpívaná rodiči. Až po chvíli uviděly děti na zemi skromné dárky, vyrobené většinou vlastnoručně rodiči. Dívenka dostala panenku, uháčkovanou ze zbytků vlny a vycpanou starými hadříky a chlapec se vrhl na malý dřevěný vozíček.
Jsou první chudá poválečná léta a Drahanská vrchovina je kraj lesů a kamení, takže bída v této době zde byla také větší.
Ano - vánoce dřív - to byly obyčejné teplé vesnické pokoje, rodina u rozžatého stromečku, kolem děti s rozzářenýma očima zpívaly koledy. Méně honosných dárků, zato víc pohlazení od maminky. Prostor byl naplněn radostí a láskou. Štědrý večer v dětství plný starých zvyků a obyčejů. Dárků málo, stromeček chudobný, ověšený jen jablíčky a ořechy obalenými ve staniolu, ale radosti a zpěvu bylo dostatek. A závěr dne společná cesta na slavnostní půlnoční, na kterou už předem zvali hudebníci v každé části vesnice slavnými fanfárami.
Na Nový rok se navštěvovali sousedé a známí a přáli si zdraví, štěstí, pohodu a Boží požehnání do celého dalšího roku.

Marie Ženatová