SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 5

(pokračování z minulého čísla)

S příchodem jara přišly i práce v poli. Ondra má koně, s kterým denně vyjíždí, a Hanka chodí uklízet rozsáhlé louky. Všechny tři děti si bere s sebou. Sama železnými hráběmi prohrabává krtičince, starší děti sbírají za ní do kbelíku drobné kaménky a Jareček spí v kočárku na louce. Je toho na ni moc. Po náhlé smrti rodičů nemá skutečně v nikom jiném oporu než v Ondrovi. Jenže ten má tolik práce a přece vždy, když vidí Hanku večer utahanou a upracovanou jít do chléva, nedá mu to, aby jí nepomohl. Neštěstí je ještě víc sblížilo. Hanka je při vší nekonečné práci šťastna. Není teď na nic jiného čas, neví, co se děje kolem ní; děti a práce jí vyplňují celé dny. A přece ví, jak dobrého má muže. Nepije, nekouří, má také jen práci a večer si při ní ještě dokáže prozpěvovat. A Hanka s ním. Vždy, jak děti usnou, mají čas pro sebe. Jsou v prostorném stavení sami, někdy si připadají jako Robinson a věrný Pátek. Nikdo za ně nic neudělá, se vším si musí poradit sami a to je ještě víc a víc stmeluje.

Na začátku velikonočního týdne Ondra vymaloval kuchyň, Hanka vydrhla všechen vynesený nábytek do běla i s podlahou. O Zeleném čtvrtku naposledy zvonily zvony. V poledne už procházeli vesnicí chlapci s dřevěnými trakaři, s ručními řehtačkami a dělali velký hluk; zvony byly svázány a lidově řečeno "odlétly" do Říma. Na Velký pátek vzbudila ráno Hanka děti dřív. "Dnes se pudeme homet do potoka. Tento zvek držela babička celé ževot, bodeme v něm pokračovat..."
Ondra byl ještě dopoledne s potahem v poli, odpoledne již nikam nejel, aby se nezmeškala poslední křížová cesta v kostele. V tento den drželi všichni přísný půst, Hanka v poledne uvařila jen trochu zelné polévky.
Slavnost Vzkříšení je pro vesnici největším svátkem. Každý k oslavě Vzkříšení Života nad smrtí chtěl nějak přispět. Snad nebylo nikoho, kdo by na tuto slavnost nešel a neměl alespoň něco nového na sobě, byť by to byly boty. Hanka si oblékla kroj, uchovaný v truhle - slušel jí velice, už málokterá mladá žena si ho oblékala, spíš jen stařenky. Co jí dalo práce nažehlení rukávců, ale výsledek stál za to. Když při Gloria se zvony znovu rozvázaly a vesnicí zazněl jejich zvučný hlas - bylo ho slyšet široko daleko, tak nějak víc, svátečněji. Jakmile průvod rozjásaných barev za zvuků hudby při církevní pobožnosti obešel důstojně celé náměstíčko, stal se skutečným vyvrcholením celé postní doby. Oslava života. Smrt byla překonána a nový Život oslaven.
Ondra po Vzkříšení vyšel na zahradu a třásl některými stromy, aby se dobře probudily k životu.
V neděli odpoledne Hanka donesla schované slupky z cibule.
"Co bodeme dělat maminko?" ptají se jí děti téměř současně.
"Mosime přece nabarvit pár vajiček, určitě k nám přende zétra nekdo na mrskut. Děti, doneste mně ze zahrade nějaky zeleny léstke!"
Po chvíli sourozenci přiběhli s miskou, kde bylo trochu mladých lístků podběle, řebříčku, jetele a hlavně kopřiv. Hanka vzala bílé uvařené vajíčko, přiložila na ně několik lístků, omotala bílým plátnem a upevnila nití. Tak to udělala s několika vajíčky.
"Jak se to bode barvit maminko?" ptá se Pepík.
"Hneď, hneď hovidiš." A už vkládá vajíčka do horké vody plné cibulových slupek, po chvíli je vytáhne a opatrně odmotá nahnědlé plátno. Janička vidí zázrak. Vajíčko je obarvené, ale když se opatrně odstraní i lístky, tak je pod nimi bílá plocha. Dětské oči září. Jedno vajíčko po druhém tak Hanka dovedně předvádí okouzleným očím. A ty se mají nač dívat. Každé vajíčko je jiné, květinové motivy jsou jako upředené pavučinky.
Pepíček se ptá: "Maminko, já take pudo na mrskut?"
"To viš, tatinek tě dnes hoplete prot a pudete k sósedum voba dva. A kdež pomrskáš Janičko, tak tě dá toto pěkny vajičko."
"To já bodo mrskat moc rád," směje se vesele Pepíček na sestru.
Hanka se jen zasněně a teskně dívá z okna. Vidí sebe před mnoha a mnoha roky v malé zástěrce, v které je ukryto malované vajíčko pro tatínka...

Janička začala polehávat. Stěžovala si na bolest hlavy a najednou se do druhého rána celá osypala. Byly to neštovice. Hanka se s hrůzou dívá na dceřin obličej a tělíčko plné neštovic, dokonce jsou některé i ve vlasech. Dostala od lékaře tekutý pudr a nechce to nic jiného než být trpělivá a statečná. Janičku svědí celé tělo, ale ví, že se bolavých míst dotýkat nemůže. Jak jí dělá chladivá mastička dobře. Přesto její ruka se chce alespoň dotknout svědivého místa. Hanka ji stále napomíná, ale v noci ji neubrání. Začala jí vázat i rukavice. Dívá se s obavou, že v obličeji to vypadá právě nejhůře. A není zasažena jen Janička, dostává to od ní i Pepík a malý Jareček není také ušetřen. Ovšem chlapci mají neštoviček jen několik, to je zanedbatelné a jen na těle. Janička, která měla tak hezkou tvářičku, vypadá teď hrozně. Neštovice se jí dostaly i do nosu, úst a uší. Kluci jsou už dávno v pořádku, žádné stopy a Janička? Všechno se zahojilo, ale zůstaly jizvičky. Hanka je nešťastná, vždyť její dcerka byla vždy jako obrázek, za kterým se každý rád otočil. I teď se na ni dívají, ale se soucitem. Hanka se ho bojí, nechce se smířit s tím, že nejhezčí dítě bude poznamenané na celý život. Jde znovu k lékaři a ten jí dává naději, že není nic ztraceno. Chce to jen čas a tvářička bude zase hezká. Ale Hanka si stejně při každodenním pohledu na dcerku v duchu povzdechne. Nedá před ní nic znát, ví, že ji má stále a stále raději a pevně věří jen v Boží dobrotu a smilování. Hledá útěchu i u Ondry. Čeká na jeho laskavé slovo, na naději. Ví, že on ji dokáže potěšit víc než lékař. Neboť jeho slova jí dávají sílu do života plného práce a teď ještě dalšího zármutku nad zjevem drobné a jemné dívenky. Už ji ani neposílá do školky, doma je plno práce a také má obavy, aby se jí snad děti nevysmívaly - to by asi nesnesla. Provází ji jen nadějná myšlenka, že od září, kdy bude chodit do školy, se tvářička přece jen víc zlepší.

Jarních prací je stále mnoho. Příprava polí, setí. Letos dokonce Hanka musela sama nakrájet a připravit brambory k sadbě. Ani neví, jak to všechno stihla, ale zvládla to. Ondra zatím vyvezl všechen hnůj na pole, na které se budou sázet brambory. K této práci si museli pozvat pomocníky, sami by to nebyli schopni zvládnout. Čas je skutečně milosrdný. V práci, v té nekonečné a nikdy nekončící práci vlastně Hanka nemůže podléhat depresi, beznaději, musí žít. A život, to je pro ni denní dřina od rána do noci...

Ale nemá jen práci, také se občas dovede odpoutat. Udělali si nedávno všichni vycházku do sousední vesnice. Byla neděle, pozdní jaro. Šli úzkou cestou rozlehlým lesem. Kolem nich nádherná příroda, tak bohatá a štědrá, že naplňovala všechny smysly. Zlaté pruhy slunce prozařovaly koruny stromů, obzvlášť krásné byly ty modřínové s jemným jehličím, stejně jako bylinné koberce a křoví. Vysoké buky Hanka v duchu přirovnávala ke ztepilým jinochům a jarní květy ke krásným dívkám. A což až vyšli a viděli nádherné aleje rozkvetlých třešní. Zastavili se všichni a okouzlená selka úplně hladí očima ovocné stromy, které se vystrojily do krásných bílých šatů. Připadlo jí, že se v těchto místech zastavil na chvíli čas, ale to skutečně jen v to vyjímečně krásné nedělní odpoledne...

"Zítra se dám do sečení sena!"
"To si mosiš sehnat nejaky pomocnike!"
"Už jsem obešel tři sekáče, dají se do toho se mnou. Snad to brzy zvládneme. Začneme hned brzy ráno, aby nám rosa vydržela dlouho."
Období sečení sena je sice zde krásné, ale velmi namáhavé. Ondra musí všechnu trávu kosit ručně, neboť louky jsou zamokřené a těžko přístupné, takže travní žačka s koňským potahem by mu vůbec nepomohla. Avšak Ondra se na tuto práci už moc těší. To je pro něho ta pravá mužská robota, jít za rosy loukou a stejnoměrně kosit trávu.
Jsou v řadě čtyři. Hanka z dálky poznává Ondrovu mužnou postavu, která jde kousek dál před ostatními sekáči. Nese první den svačinu sama, děti nechala doma.
"Pojďte si chvilko vodpočnót a najest se!" srdečně volá Hanka na všechny muže. Ti už rádi položí kosy na řádky a chvíli si v klidu odpočinou. Hospodyňka vytahuje z košíčku chleba, krájí ho a pokládá na něj plátky slaniny. Ve veliké bandasce má připravenu kávu z melty. Muži se zakusují do silných krajíců chleba s velikou chutí. Hanka si přisedla k Ondrovi a tiše se na něj dívá. I on je rád, že ji vidí, ale je už také pořádně vyhládlý, a tak se zcela soustředí na jídlo.
Dlouhé, rovné řádky trávy se v slunci úplně lesknou. Je jich už posečeno hodně, ale daleko víc je trávy, která ještě stojí. V duchu snad počítá dny, kdy to všechno skončí. Ondra jako by jí četl myšlenky.
"Bude-li nám počasí přát, tak jsme do konce týdne hotovi a ty můžeš hned začít rozhazovat."
"Ondro, te viš, jak mám sena ráda, na toto práco se úplně těšim. Vodpoledne sem zando se všema dětma."
Po chvíli odpočinku bere nádobí od svačiny a vrací se polní cestou k domovu. Sluneční paprsky se už s větší silou začínají opírat o zem a Hanka ví, že sekáči už dlouho pracovat nebudou, rosa bude brzy pryč.
Doma udělala jen to nejpotřebnější, bere kočárek a jedou všichni na louku. Nejmladší Jareček stále potřebuje hodně spánku a Hanka ví, že na čerstvém vzduchu mu bude dobře. Zručnými a rychlými pohyby rozhrnuje posečenou trávu a děti jí rády pomáhají nebo spíš si s travou hrají. Není v lukách sama. Kus dál je sousedka, na druhé straně jsou také lidé. A začíná se to jimi hemžit čím dál víc. Někdo má větší výměru, jiný menší, ale všichni vítají krásné počasí a chtějí mít seno co nejkvalitnější.
Večer je Hanka úplně ubitá, že si až musí postěžovat Ondrovi: "Tak jsem se na tento čas těšela, ale nevim, jak to všechno zvládno. Kdebe bele naši nehomřele, tak nám šlo všecko lip. Přece nám hodně pomáhale a já bech aspoň nemosela brat s sebó na lóko děti."
"Bude to těžké, Hani, ale musíme všechno nějak stihnout. Budeme si asi muset sehnat na sena pomocnici, jinak bychom to skutečně nedostali pod střechu. Zastav se u tetičky Sedlákové, snad nám pár dní pomůže. Já jsem dnes už taky moc utahaný."
"Ještě, že se nám Jareček v noce neprobózi. Kdebech měla ještě v noce k němo vstávat, tak bech se vubec nevespala."
"Ale ty jsi stejně starostlivá, vždyť se na něj chodíš i v noci občas podívat."
"Kdež se vzbodim, tak se podivám, jestle si nevodkopal peřeno, abe mo v noce nebelo zema."
"Tak už si pojď lehnout, ať si trochu odpočineš," s úsměvem ji bere za ruku Ondra. "To viš, že pudo ráda..."
Krásné počasí jako na objednávku přeje senoseči. Brzy ráno se seče, odpoledne suší dříve pokosené. Je teď veselo na lukách. Cesty i silnice se hemží lidmi s hráběmi. Hanka veze s dcerkou kočár, posadila do něho i Pepíka. Hrábě si nechala na louce, dnes jí má přijít pomocnice. Veze svačinu a sama chce co nejvíce udělat. Míjí je vůz s dvěma kravkami naplněný senem.
"Tak ož vám to hoschlo, stréčko?" ptá se vesele Hanka svěžího vesničana.
"Já teho nemám tolik, tak ož so hotové. Toto je posledni vůz."
"Me ještě nevozime dom, dáváme na sošáke, zétra bodem mět konečně všecko posečeny - třeba vedrži ještě pěkny počasi a take dostaneme všecko pod střecho."

(pokračování v příštím čísle)