SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 17

(pokračování z minulého čísla)

První noc ve staně se mi moc líbila a kdo nás všechny vzbudil? Přece maminka. Ještě nebylo úplně vidět a už se ozval její výkřik: "Bouřka!"
Tatínek se jí ptal co se jí zdálo.
"Uhodilo do stanu, doopravdy jsem to slyšela."
"Vždyť neprší," tatínek na to. "Ale abych tě uklidnil, jdu se podívat, co nám spadlo na stan."
Po chvíli se objevila jeho rozcuchaná hlava a v ruce svírá s vítězným úsměvem veliký kus silné větve.
"Proč to dřevo neseš do stanu?" téměř plačtivě se ho zeptala mamka.
"Miláčku, kvůli tobě, abych tě uklidnil. Kus větve nám spadlo na šňůru, kterou je přivázán stan. A vidíš, je pevná, stan vydržel a stojí..."
"Ovšem nevím, nevím, jestli toto bydlení vydržím já," netrpělivě střelila maminka očima po taťkovi.
"A jak se učešu? Vždyť zde není zrcadlo."
"Ale na umývárkách je určitě a malovat se nemusíš, nám se líbíš víc tak, viď Petře."
Přikývl jsem, protože když má maminka své tmavé husté vlasy stažené jen do gumičky, tak mi připomíná Magdu z naší třídy a ta se mi moc líbí.
Ráno byla na programu orientace podle mapy a buzoly, hraní softbalu, střílení z luků na terč. Prostě nabitý den, ale maminka se stačila domluvit se strýcem, aby nám zařídil výměnu stanu za chatky, bude-li to možné...
Správce ji nakonec ujistil, jestli odjedou pětibojaři, kteří tam byli na soustředění dřív, že nám chatku nechá.
Tam bylo věcí k vidění. Bydleli poblíž nás šermíři, mistrovský oddíl volejbalistek a smíšená sportovní třída l3-letých atletů. Trenéři jim dávali zabrat. Jen jsem se po očku díval, to já měl námahu poloviční. Musel jsem je skutečně obdivovat.
V noci si mamka vzala na sebe další teplákovou soupravu. Ráno vyběhla ven a hned zase zpět.
"Venku je mráz!" vykřikla.
"Miláčku, v srpnu ještě nebývá. To je od vody taková rosa," dodával tatínek úplně chlácholivě. "Dnes má pršet, slyšel jsem to v jídelně."
"Máme jet padesát kilometrů na kolách. A co když bude skutečně pršet?" polohlasně pronesla maminka.
Taťka je skutečně za všech okolností galantní.
"Tak my si s Petrem vezmem pláštěnky a já ještě deštník. Pojedu vedle tebe Miláčku a budu ti ho držet nad hlavou..."
Maminka se neovládá tak dokonale jako tatínek a myslím si, že kdyby měla v tu chvíli něco po ruce, tak to po tatínkovi hodila. Nakonec jsme měli pláštěnky všichni, protože skutečně začalo lejt. Jelo nás přes dvacet, cesta lesem byla krásná. Přes Třeboň byla úplná průtrž, na křižovatce jsem vůbec neviděl, ještě štěstí, že té naší koloně dávali přednost.
Ve středisku tekla teplá voda jen dopoledne, museli jsme být, jak si všímáte, všichni hodně otužilí. Zima byla všude, ale byly tam dvě velké sušárny. Dalo se zde chvíli schovat a krásně se ohřát.
Přišla neděle. Rodiče rozhodli, že ten den si dáme od sportování volno a budeme ho věnovat jen Bohu. Hezky jsme se oblékli a šli pěšky do Třeboně. Prochodili jsme si celé městečko, došli až k sanatoriu, podívali se na druhou stranu jeho okolí. V restauraci jsme si dali oběd a večer se zúčastnili bohoslužby v kostele. Šli jsme tam dřív, všechno si prohlédli a měli skutečně hluboký duchovní zážitek. Byli jsme přece v Božím domě. Maminka sice říká, že ona vidí Boha všude, všude kolem nás, že je Boží příroda. Ale zde si to chválila, protože byla moc nachozená. A já zde viděl věc nevídanou. Ministranty nebyli kluci jako u nás, ale děvčata - měla přesně to samé oblečení jako mají naši kluci...
Po příchodu do střediska jsme se dověděli, že druhý den nás čeká sjezd Lužnice. Maminka napřed nechtěla ani slyšet, ale taťka ji samozřejmě přemluvil, že pojedou spolu a on bude makat i za ni. Mě dali dohromady se Zdeňkem - on prý Lužnici sjížděl několikrát - tak se vyzná.
Celou noc se mi honily hlavou sny. Já jsem na kanoi ještě nikdy neseděl. A zdálo se mi - převrhli jsme se, já se napil a dokonce utopil. To všechno jsem viděl ve snu dopředu, by to úplný horor...
Ráno máme odchod na nádraží ve Třeboni. Vláček nás zavezl do Suchdola, kde na všechny čekaly lodě. Jen jsem byl potichu, jak nám instruktorky všechno vysvětlovaly. Vyjíždíme - vody moc není, místy písek, mělčina, kmeny stromů přes vodní cestu, větve, kořeny, nebezpečná zákoutí, to všechno nás čeká a vynořuje se s neuvěřitlenou rychlostí před námi, i když se snažíme jet úplně pomalu. Já ruce ani necítím, sedím na přídi a Zdeněk má se mnou jen jedinou konverzaci: "Pádluj, pádluj, pořádně zabírej!"
Cítím na ruce pátý puchýř, mezitím se stačily převrhnout čtyři lodě, my měli namále alespoň pětkrát; zatím jsme vždy jen zamanévrovali, já téměř přestával dýchat. Před námi je vysoký jez - bereme kanoi, vynášíme na břeh a chvíli klidu využíváme k občerstvení. Zase bereme čluny, snášíme je do vody patnáct metrů od jezu a čekají nás peřeje. Čluny se na nich jen a jen pohupují, teď se zase někdo za námi úplně otočil. Naučil jsem se podjíždět i kmeny. Vím, jak na to, vklouznu do přídě lodi a po chvíli pádluji dál.
"Pádluj!" řve na mě Zdeněk a já, abych mu vyhověl, se řítím do větví stromu, zachycuji se oběma rukama, s větví se pokládám na znak a volám:
"Dál nemohu, tam se neprotáhnu, je tam plno kořenů..."
V panické hrůze se ještě na něho otočím - jeho brýle nejsou průsvitné, ale úplně šedivé.
"No jo," uvědomím si, "teď ho poslouchat nemohu, vždyť on nic nevidí..."
Mávám pádlem vpravo, vlevo a jsme u Rozvodí a já po chvíli stojím vratkýma nohama na pevné zemi. Zdeněk loď nahnul a já si celou cestu šetřil tenisky, měl je upevněné na přídi - teď mi je voda krásně přejela a v tu chvíli jsou promočené. Vynášíme kanoi, čistíme a můžeme si vydechnout. Jsem, žiji, nepokřtěn Lužnicí se stávám "háčkem." A přijíždí i loď, kde je maminka a také prý se nepřevrhli. I mamka překonala jak já sama sebe a asi si pořádně zvedla sebevědomí. Obdivuji ji; je zbitá, ale dnes má pro nás všechny i úsměv. Zvykla si na tu každodenní sportovní dřinu...
"Co bude dnes na programu?" vyzvídá maminka.
"Projížďka na skifu na rybníku Svět. To už zvládneš hravě," usmívá se na ni taťka.
"Včera jsem měla chuť pádlo zahodit, jak jsem byla unavená," ozývá se maminka.
"Dnes to bude hračka..."
Mohlo to tak být. Lehoučká lodička, ale velice vratká. Tatínek se odhodlal první. Přejel půl rybníka a vyklopil se. Pak jsem to zkusil já. Trenér mi pomohl do skifu a ještě trochu poučoval: "Zkus se otočit doleva."
Šlo to.
"Vyzkoušej ještě druhou stranu..."
Zabírám napravo, ale ouha, tento záběr se mi už tak nevede, dělám daleko větší oblouk a tu na mě zakřičí od vedlejšího srubu: "Nevesluj, rozbiješ nám loď!"
"Nemohu to zastavit, poraďte, co mám dělat!" volám zase já.
Kluk vletí na molo: "Podej mi veslo a druhé drž nad vodou." Odtáhl mě veslem od lodi. Nebezpečí je zažehnáno.
"Teď vesluj dopředu!" zavelí. Snažím se tento silný hlas poslouchat, ale dělám pohyb právě opačný - zase na mě křikne a já poslušně otáčím pádla. Blížím se ke břehu, pro jistotu se otočím, jestli mohu bezpečně přistát, a tento pohyb se mi vymstí. Nevím, co jsem udělal, ale cítím, že se nakláním doleva a nohy se mi samy vyzouvají z připevněných sandálů na skifu, které jsem si pro jistotu ani nepřipínal. Představa, že bych si měl pod vodou rozšněrovávat "sandály" byla pro mě neuvěřitelná. Nohy mi samy vyklouzly a tím i celé tělo jde do vody. Vyrážím ze sebe výkřik hrůzy: kluci, kteří jsou na břehu a závodně jezdí na skifu se mým počínáním vesele baví...
"Tak s tím pojď ke břehu!" volá na mě maminka. A já promočen v plavkách a tričku - venku je l8 stupňů - se usmívám, beru loď i s vesly a táhnu ji k okraji. Naposled sedla mamka a dopadla jako ostatní, namočila se přece také.
"Tatínku, co nás ještě čeká ve zbývajících dnech?"
"Orientační běh, windsurfing, atletika, softtenis a možná i něco jiného."
"Víš, co udělám v posledních třech prázdninových dnech, co už budu v Praze?" nenechal jsem tatínka v klidu.
"Napíši dědečkovi moc dlouhý dopis o všem, co jsme zde dělali. A také to, že maminka zde s námi vydržela až do dneška spát ve stanu. Taky mu napíši, že zde v Doubí by mohla být i jeho dcera, jak je tady správná, viď. Věčná škoda, že v Praze zase bude jenom jeho snacha..." dodávám smutně.
"Ale Petře, maminka slíbila, že příští rok pojede s námi na dovolenou zase. A víš kam? Zase sem..."
"Hurá, teď mám skutečně ty nejlepší rodiče!" jásám radostně. A taťkovi šeptám do ucha: "A také nejsprávnějšího a nejmoudřejšího dědečka..."

(pokračování v příštím čísle)