Psaní z cesty - Italské povyražení díl 6

Cestou necestou – den osmý Pesaro
Dnes jsem se věnoval ženě, se kterou se na svých cestách dosti míjím: slečně hygieně. A nejenom tím, že jsem se koupal v moři. Ještě předtím jsem si stihl v parku, ve sladké vodě vyprat svý dvě trička a sandály, takže teďka smrdí o poznání méně. Jinak, velká pohoda. Právě jsem si totiž na benzínce u plastikového stolu dal zdejší pivo Birramoretti. 66 centilitrová flaška za 2,4 eura. Na vinětě se z pořádnýho kriglu chystá napít podivnej pán s knírkem v zeleným klobouku i saku. Trošku myslivec, trošku mutant. Ale aspoň jsem si měl s kým ťuknout.
Jelikož z ravennský výpadovky směr Rimini - Pesaro, poblíž které jsem už včera spal, to do centra byla pěkná šestikilometrová štreka a jaksi jsem si nedokázal představit, že bych ji měl absolvovat ještě jednou, vypravil jsem se raděj´ na vlak. Vyměnil jsem necelejch pět euro za lístek na regionální spoje. Není na něm psáno, odkud je a kam, ale jenom to, že platí devadesát kilometrů a šest hodin od označení. V mentálním převlečení za blbého, nesvéprávného cizince, jsem si ho jaksi zapomněl na nádraží orazit. Kdo to kdy viděl vlastnoručně si štípat lístek na vlak, že ano? Švejkovina, ale zafungovalo to. Průvodčí se totiž celou cestu vůbec neukázal, a tak moje jízdenka postupuje rovnou do dalšího kola. Doufám, že mě na ní Tren Italia odvezou až do Ráje.
Jinak mi dneska bylo dáno spatřit svý první pořádný mořský rybáře v životě. A že teda byli: sekerou otesaní chlapi, přetření barvou spálených kaštanů, se špinavou kšiltovkou, cigárem v hubě a děravým úsměvem. Tloukli dřevěnejma palicema do svejch ubohejch, potrhanejch sítí, aby je narovnali, potom, co jim je jejich dnešní ranní úlovek řádně pokřivil. Tohle dělat každý den: žádná idylka!V moři jsem si dvakrát zaplaval k bílejm šutrům, co vykukovaly po dvě stě metrech z vody, a samozřejmě koukal po ženskejch. Ovšem, žádná sláva. Trošku hezčí česká holka by se tu vyjímala jako perla v planktonu. A přestože pobřeží tu maj´ hezký, jemnej písek, skály, kopce, všecko jak z reklamních letáků, přesto bych tohleto únavný válení na slunci delší dobu nezvlád´.
To se raději trmácet po stopech.

Den devátý - Urbino
Připadám si jako orel.
Párkrát mávnout křídly, obkroužit támhletu románskou věž, dlouze kráknout, sestoupit kousek níž až nad ty flekatý střechy středověkýho města pode mnou, chytit si nějakýho holuba a pak se vrátit sem - do svého hnízda. Jsem úplně nahoře. Až sem mě vyvez´ zcestovalej chlápek, kterej se kdysi odsud dostopoval do Paříže, Amsterdamu, Londýna, a vůbec všude po Evropě. Mimoto zaujatě vyprávěl, jak zrovna před dvěma týdny při služební cestě v Brně (ano, v našem Brně) se proti němu vyřítil traktor a odšmikl mu levý přední zrcátko. Seznamoval mě s dějinama Urbina, třeba jak veleschopný kníže Federico bojoval na straně císaře říše římské proti papežovi.
„Ti lidi tady tehdá neznali nic jinýho než válku,“ říkal. Ptal jsem se, jestli není náhodou historik, on se smál a že ne, ale že se zajímá o ledacos, třeba o našeho Jana Husa a Tábority. To jsem teda čuměl.
A čumím pořád. Tentokrát však pěkně zvysoka, po okolní krajině, která je asi stejně tak rovná jako moře při pořádné bouři, a taky na zdi hradu knížete Federica, které zapadající slunce barví do pomerančova. Pokud by se vzhled města měl hodnotit počtem fotek pořízených za jednotku času, pak by Urbino bylo tím nejkrásnějším, v jakém jsem se kdy ocitl. A myslím, že jím i je.
Typické jsou pro něj především dvě věci.
Začnu nerovnými ulicemi. Každá z nich, a že jsem jich za dnešek prošel, se buď strmě šplhá vzhůru nebo naopak prudce sbíhá dolů, v obou případech se klikatí jako přímka namalována rukou předškoláka. Procházka po Urbinu tak má dost co do činění s vysokohorskou túrou. Řeklo by se, že aby se tu vůbec dalo chodit, musí tu být všude schody. Ale není tomu tak. I zde se lidé kdysi chtěli po ulicích prohánět na koních. A tak většina z nich ze všeho nejvíc připomíná červený, poblázněný tobogán. Nejsou však tak úplně hladké, naštěstí je co chvilku přehrazují miniaturní, tak půl centimetru vysoké cihlové příčky. Drobnost, ale při stoupání i slézání hodně pomůže. Na druhou stranu se kvůli nim zas nedají urbinské ulice za deště sjíždět po zadku. Ačkoliv pokušení to musí být náramné.
Ta druhá věc spočívá v nevídané převaze mladých lidí, jejichž životní náplní je kromě scházení se na Piazza della Republica, prezentování vlastní výjimečnosti, flirtování, brebentění po kafetériích a rozebírání života ze všech stran, i studium na zdejší věhlasné univerzitě. Zabloudil jsem při své potulce na fakultu literatury a filosofie, zvědavej, jak to u nich vypadá a jestli tam nemaj´ záchod. Měli, ale zamčenej. Sakra. Tak jsem tam alespoň zjistil, že seňora docentka Illuminati přednaší Storia della metafysica a seňor docent De Agostini zase Letteratura Francese.
S mým problémem mi to ovšem moc nepomohlo. Zachránila mě až fakulta ekonomická. Uf. Těchto znalostí však použiju alespoň nyní, a to jako oslí můstek pro lingvistickou odbočku. Všude kolem sebe poslední dobou totiž slyším hlavně samohlásky. A, E, I, O, U: to je víc než polovina italštiny. Není náhodou, že se tu lidé halasně zdraví Ciao a někdy dokonce Ciaoe. A než přijdou k dalšímu, tak se s každým písmenkem toho svýho pozdravu dlouze pomazlí. Už jsme se o tom bavili s tím chlapíkem ze včerejšího stopu. Povídal totiž, že prej byl taky v Gdaňsku. „To je něco neskutečnýho, jak někdo může něco takovýho vyslovit: Gdaňsk.“„To nic není. Hele, poslouchej: strč prst skrz krk,“ zašmodrchal jsem před ním. Podíval se na mě nevěřícně, trošku podezřívavě, ovšem s velkou úctou.
Jako bych právě na lyžích skočil čtverné salto s pěti vruty.
Urbino mě definitivně smířilo s půvabem Italek. Včera v podvečer jsem něco kolem hoďky posedával právě zde, na schodech Plaza della Republic. No a v těch hejnech studentek, rojících se kolem mě, jsem spatřil několik opravdickejch markýz, tmavejch a svěžích s očima ještěrek.
Dneska jsem zase pro změnu vlezl do toho zdejšího hradu, do skutečný dominanty městečka Urbino. Uvnitř zdi pevný, krby začouzený, kaple s reliéfy andělíčků na stropě ohavná, ale hlavně výstava Il Rinascimento a Urbino. Zapamatoval jsem si tři obrazy. Jeden - díky výrazu, druhý - kvůli provedení a třetí - skrze námět.
Ten první od otce Carnevala, tady polepili po kontejnerech a jinejch plakátovacích plochách. Už tam jsem si všiml té šíleně smutné panny Marie, které fešácký anděl přišel zvěstovat, že bude brzy chovat. Uměřená práce, odehrávající se na nádvoří střídmého renesančního paláce. Ovšem výraz nade vše. Ten výraz spanilé, ale těžké melancholie dívky, která se zapletla s Bohem, ten člověka zabolí, jaksi sladce zabolí.
Potom shromáždění apoštolů z ruky Lucy Signorelliho. Skvělý, přesný kreslíř a moc hezké jemně kontrastní barvy. Výjimečnej pozorovatel. Vždyť nejen tváře, ale i ruce, lokty, kolena a zvlněná roucha mluví naprosto přirozenou řečí. A navíc, jako bonus k obligátnímu talíři tu maj´ přítomní nad hlavou i takové plamínky, to se mi moc líbilo, ty rudé jazýčky vyjadřující, že tihle lidé hoří posvátným ohněm.
A zřejmá satira Piera della Francesci je tím třetím obrazem, na který se nezapomíná. V popředí bezstarostně žvaní tři generace kupců. Nafrněnej hejsek; narcistní, pečlivě upravenej třicátník; a plešatej, vypasenej bonvián v přepychovém rouchu. Řeší nejspíš, jak by se z toho či onoho dalo vytřískat ještě víc, zatímco za jejich zády bičují perspektivně zmenšeného Krista.
Il Rinascimento neboli raná renesance. No nic. Před chvíli jsem dosnídal salám s houskou, a když se nyní kouknu pod sebe, rázem vím, z čeho budou urbinští holubi dneska žít. Ale to už budu zas někde úplně jinde.