Představujeme: Vladimír Tlamka

Boskovice * Před dvěma týdny byl do síně slávy boskovického sportu uveden Vladimír Tlamka. Sportovec, jenž svůj život zasvětil rozvoji kuželek a bowlingu. Na velké hráčské úspěchy navázal získáním mnoha důležitých funkcí. Stál u zrodu krajské či národní federace, stal se členem olympijského výboru či viceprezidentem světové federace kuželek a bowlingu. Stále přitom neopustil své Boskovice.

Co pro vás znamená uvedení do síně slávy boskovického sportu?
- Je to mé třetí uvádění do síně slávy a vážím si toho asi nejvíc. Boskovice jsou totiž mé město a snažím se je všude propagovat. Ať jsem, kde jsem, vždy nezapomenu podotknout, že jsem z Boskovic. Vím, že to není uděleno za mé sportovní výsledky, ale za funkcionářskou práci, kterou jsem dělal, dělám a budu dělat. Jsem totiž tlačen, abych ve funkcích v republice i třeba v kraji pokračoval. Na mezinárodním poli ale již ne, to nechám těm mladším.

Jaký je pocit být uveden do síně slávy hned jako druhý?
- Myslím si, že by si to zasloužilo mnoho občanů, kteří se zde o sport starají. Nevím, proč jsem byl vybrán zrovna já, ale děkuju za to.

Mrzí vás, že jste ocenění nedostal přímo na galavečeru?
- Já se těchto akcí nerad zúčastňuji, ale tentokrát jsem se musel omluvit, protože jsem byl nemocen a nebylo by to zrovna správné takto být na vyhlášení. Dostat ocenění později od starosty má ale také svou váhu.

Jaká byla vaše funkcionářská dráha?
- Dělal jsem od okresních svazů po krajské, kde budu kandidovat znovu na post předsedy. V České republice jsem dělal od roku 74 již v přímo předsednictvu kuželkářského svazu. Po roce 89, kdy jsme měli samostatnou Moravu, jsem byl její předseda. Když se sloučil se zbytkem, stal jsem se prvním prezidentem národního svazu. Po vstupu bowlingu pod naše křídla jsem byl prvním prezidentem české kuželkářské a bowlingové federace.

Jaký rozdíl je mezi úspěchy na domácí a mezinárodní scéně.
- Je to dosti velký rozdíl. Kuželky jsem hrál pětatřicet let a dostal jsem se do první ligy, kde jsme hráli za moravskou Slavii, protože musely být čtyři dráhy. Pak jsme hráli druhou ligu, kde byl dobrý každý výsledek na špici. Ten sport byl v té době dost populární a byly tam velká města jako Brno, Praha nebo Olomouc. Takže to pro Boskovice byl velký úspěch. Když jsme vzali pod svá křídla bowling, tak jsem ho začal hrát, protože nemohu vést něco, co neumím. Ihned jsme v Boskovicích vytvořili mužstvo a hrála se nejvyšší soutěž. Prvně jsme byly stříbrní, dva roky na to bronzoví. Pak to nabralo trochu pád, protože se všichni naučili, jak se správě hraje. První ročníky jsem i ve svém věku byl v top 10 republikových hráčů. Ale funkcionařina, zejména ta mezinárodní, je mnohem víc. Je v tom i dost diplomacie. Těch dvanáct let, co dělám viceprezidenta světové federace, jsou velkou zkušeností. Jednu dobu jsem zastupoval i prezidenta, jelikož se státy nemohly shodnout na novém. Ale to jsem byl rád, že už zvolili, protože viceprezident byl na mé schopnosti maximum.

Jaký je rozdíl vést český a světový svaz?
- Doma je to trošku lehčí. Problematiku doma znám, protože jsem u ní byl od začátku. Navíc se tu bez problémů domluvím. Mezinárodní pole je trošku složitější. Ruština, kterou bych mohl oprášit, se nepoužívá. Jedna taková perlička je, že když do svazu vstoupili Rusové, chtěli se bavit jen anglicky. Dnes už si něco řekneme i rusky. Už nejsou takoví upjatí a ví, že není jen Rusko a Amerika. Taky jsem jim řekl, ať neblbnou a nemyslí si, že s Amerikou snědli veškerou chytrost světa. Mezinárodní je složitější hlavně v tom, že tu neexistuje žádné kamarádíčkování, ale rozhodují jen schopnosti.

Co byste stavěl z těch mnoha funkcionářských úspěchů nejvýše?
- Nejvýše bych stavěl funkci viceprezidenta světové federace, která byla spojena s působením ve FIU, který sdružuje organizaci kuželky a bowling. Z titulu viceprezidenta jsem ji ve FIU zastupoval. To považuji za maximum, čehož může člověk z této země dosáhnout. Výborná byla i spolupráce se zástupci ostatních států. Jsem členem i olympijského pléna, což je dané přímo z mé funkce. Tady se podařilo prosadit, aby kuželky byly na hrách neolympijských sportů, kde ale teď budeme na Tchai-vanu bohužel chybět.

Stále hrajete. Je to už jen rekreačně?
- Stále hraji soutěže v bowlingu ve druhé lize za Boskovice. Pak již osm let jezdím na mistrovství Evropy veteránů, kde jsem projel kus světa, loni bylo i v Praze. Za měsíc jedeme do Rakouska, z Boskovic nás jede šest, a cíl je být v první polovině startovního pole. Já na svůj věk dostávám už i bonusy. Bude tam více než 800 hráčů, takže taková malá olympiáda.

Jaký je stav kuželek a bowlingu v Boskovicích?
- Bowling hrají všichni, ale soutěže se tu objevují jen amatérské. Profesně hrajeme jen druhou ligu. Raději dnes všichni hrají turnaje a amatérské ligy. Kuželky hrají letos divizi, po dlouhé době postoupily. Budou ale muset zabrat, aby nespadly. Je škoda, že se tu nedělá s mládeží, která tu byla doménou. Ženy a dorostenky hrály nejvyšší soutěže a nejsou vůbec.

Čím to, že třeba Blansko je o kus dál.
- Je to dáno hlavně počtem drah. V Blansku je šestidráha a dají se tu hrát nejvyšší soutěže. Toho využili a mají velkou mládežnickou základnu a třeba ženy letos hrají výborně a s pražskou Slavií budou bojovat o mistra republiky. Věřím tomu, že to uhrají. Je to dáno i tím, že je tam dost lidí, kteří se starají o mládež. Třeba Laďa Musil je státní trenér dorostenecké reprezentace. A další a další.

Bydlíte stále v Boskovicích. Nikdy vás nenapadlo jít třeba do Prahy?
- Je něco pravdy na tom, že v Praze jste dění blíže. V tomto sportu je i úspěch, aby se tam nedostali jen Pražáci. Můj předchůdce byl navíc pan Habřina z Blanska. Morava je funkcionářsky hodně silná. Sekretariát v Praze je schopný, a tak se dorozumím i z Boskovic. Ani mě nenapadlo jít pryč. Nikdy jsem na to neměl chuť, i když jsem třeba dvacet let pracovat v Brně. Kvůli funkcionařině určitě ne.