Představujeme Karel Trefný

Boskovický rodák a patriot, který se může pyšnit celou řadou nevšedních zájmů a koníčků. Tím mužem není nikdo jiný než Karel Trefný. Hrnčíř, který ovšem svou životní cestu a harmonii nalezl až v dalekém Japonsku, a především bojovém umění Aikido. To také s nadšením a láskou vyučuje jiné. A se stejnou intenzitou sobě vlastní se věnuje i dalšímu celoživotnímu koníčku - pěstování bonsají. Které jak známo má opět kořeny na dálném východě. Díky těmto koníčkům měli minulý týden všichni zájemci jedinečnou příležitost navštívit první ročník boskovických Japonských zastavení. Který se i dle ohlasů patřičně vyvedl.

Začněme nejprve u bonsají. Tedy vlastně u počátku toho, co vás přivedlo i k vašim dalším koníčkům, Aikidu a k lásce k Japonsku vůbec. Jaká byla vaše cesta k této, nyní stále populárnější činnosti?
K bonsajím jsem se dostal vlastně úplnou náhodou díky svému tátovi. Když jsem byl na vojně, táta koupil knihu o bonsajích a vsadili jsme se, komu se bonsaje podaří vypěstovat a komu déle vydrží. Tátovi uschly poměrně záhy. No, a mně rostou dodnes. Díky nim jsem se začal zajímat i o japonskou kulturu, grafiky a dřevořezby. Ty mají mnoho společného s dalším obdobím, které mě nesmírně fascinuje, zajímá a odráží se v mé tvorbě, a tím je Antika. Od malička mě také, asi jako každého kluka, fascinovaly meče a bojové sporty. Takže mohu říct, že ač to bývá mnohdy naopak, od bonsají jsem se dostal k japonskému bojovému umění Aikido.
Můžete nám přiblížit, na jakých principech funguje toto bojové umění a pro koho je vlastně určeno?
Začal bych odpovědí na druhou otázku. Jednoduše všem. Opravdu nezáleží na věku, pohlaví, rase ani povolání. Ale pouze na tom, jestli máte chuť si tento sport vyzkoušet a objevit jeho kouzlo. Myslím, že můj příklad by mohl hovořit za vše. S Aikidem jsem začal v devětadvaceti letech. V období, kdy jsem právě hledal novou životní cestu a naplnění. V té době, roku 1994, se v Letovicích rozjíždělo cvičení Aikida, tak jsem se rozhodl to zkusit. Dnes se tomuto umění plně věnuji, jsem členem České federace Aikido a Společnosti pro rozvoj Aikido.
V Aikidu jsem našel určitou životní cestu, vnitřní harmonii, která je podstatou tohoto sportu. Je to nepochybně i o přijetí druhého člověka a odpovědnosti za něj. A samozřejmě to nese se sebou spoustu dřiny a neuvěřitelné práce. Navenek se Aikido prezentuje jako soubor obranných technik, založených na přirozených zákonech kruhu a spirály. Skutečným záměrem je však fyzický a duševní vývoj člověka a mezilidských vztahů. Za cíl si neklade zničení soupeře, ani jeho zastrašení, ale usiluje o obnovení komunikace, rozptýlení agrese a vyhnutí se konfliktní situaci. Skutečná genialita, podle Morieheie Ueshiby, zakladatele Aikido, je umět pozdvihnout soubor fyzických technik na úroveň disciplíny duševní a charakterové. Aikido je cesta harmonie.
Co je podle vás nejtěžší ve výcviku tohoto sportu?
Jak už to tak bývá, nejtěžší je vydržet a překonat období, kdy to prostě nejde. Za dobu, kterou se Aikidu věnuji, prošlo letovickým oddílem okolo dvou set zájemců. Ale jen opravdu málo z nich vydrželo. Mohl bych to přirovnat k cestě. Buď můžeme jít v životě po cestě široké, pohodlné, kde půjdeme pohodlně s davem. Anebo můžeme zvolit cestu druhou. Tedy úzkou, po které čas od času spadneme a naším úkolem bude v sobě najít sílu vyškrábat a dostat se zpět. A to je i cesta Aikida.
Vy jste založil boskovický oddíl. Jaké akce s ním pořádáte?
Boskovický oddíl jsme založili pod patronací DDM před pěti lety. V současné době má okolo padesáti členů, přičemž deset tvoří skalní jádro oddílu. Mohu říct, že pro mě osobně znamená Aikido i partu úžasných lidí. Tu se snažíme držet i mimo tréninky. Pořádáme pro děti různé akce, pochoďáky nebo výlety. Do budoucna chceme připravit i letní tábor. Aikido není soutěžní sport, děti si tu nemusí nic dokazovat.
Vaše záliba v japonské kultuře byla tedy i prvotním impulsem pro Japonská zastavení?
Původně jsem chtěl udělat jen výstavu bonsají, abych se prezentoval i něčím jiným než výstavou keramiky v Galerii Otakara Kubína. Původní nápad se díky spolupráci s Kulturním zařízením města Boskovic rozrostl do větších rozměrů, a vznikl tak první ročník Japonských zastavení, která měla velmi kvalitní a pestrý program.
S prvním ročníkem jste tedy spokojen?
I přesto, že si myslím, že akce byla opravdu úspěšná, musím vyjádřit své zklamání nad tím, že veřejnost o ní nebyla pořádně informovaná. I přes snahu KZMB a paní Věry Opatřilové, která se o chod a koordinaci celé akce dokonale starala, se mělo více dohlédnout na plakátovací plochy nejen po Boskovicích. Jak jsem zjistil, naše plakáty byly přelepeny jinými a mnoho lidí tak přišlo o možnost setkat se s nevšedními osobnostmi, jakými byli například Martin Ašenbrenner či Petr Hron, kteří se zabývají pěstováním bonsají. První z nich dokonce strávil nějaký čas v Japonsku. Zde prošel velmi tvrdou školou pěstování bonsají. Návštěvníci tak mohli dostat rady a doporučení opravdu od osob nejpovolanějších. Stejně tak jako mladý student japanologie David Bradna. Ten studoval v Japonsku, kde se stal zaměstnancem císařské kanceláře a současně studoval Aikido. Úspěch měly jeho přednášky, stejně jako přednáška o japonských mečích a ukázky cvičení Aikida. Všichni jmenovaní i nejmenovaní byli návštěvníkům celou dobu k dispozici poradit či zodpovědět jakýkoliv dotaz, týkající se oboru. Mě osobně samozřejmě potěšil zájem o Aikido a veskrze pozitivní ohlasy na něj. Rozhodli jsme se, že v Japonských zastaveních budeme pokračovat, a to druhým ročníkem za dva roky.
Ráda bych se zeptala i na hlavní obor vaší činnosti, tedy hrnčířství. Co všechno vám vzniká pod rukama?
To, co mě opravdu živí, je právě hrnčířství. Vytvářím prakticky všechno – od hrnečků přes džbány, korbely až po osmdesáti litrové vázy. Nejvíce mě ovšem těší výroba nejrůznějších misek, mís a váz s antickou tematikou. Umění hrnčíře spočívá v tom, že si vše dokážete obstarat sám. Nemusím kupovat například glazury, protože si v lese nakopu nízkotavitelné hlíny, které nanáším na povrch výrobků. U nás na okrese už nás zůstalo poměrně málo. Já se ovšem za umělce ani výtvarníka nepovažuji. Od toho jsou tu jiní, mým velkým vzorem je například pan Růžek z Rudky u Kunštátu. Já bych se rád považoval za mistra bojových umění i bonsají, ale v tomhle uměleckém řemesle bych raději ocenil mnoho jiných.
V neposlední řadě máte doma i několikanásobného šampióna, ze kterého jde opravdu strach…
Ano, všechny návštěvníky uvítá či spíše neuvítá náš čtyřnohý mazlíček Brazilská fila - dvojnásobný šampión České republiky. Je pravým zástupcem svého plemene a zajímavé beze sporu je, že je zapsaný v Plemenné knize v Brazílii. Je to tedy typický představitel svého plemene, který je sice velmi nedůvěřivý k cizím lidem, ale úžasný rodinný pes.