Představujeme: František Havlíček

Boskovice * Na Show Malá Haná, kde se představují modeláři se svými skvosty letadel a vrtulníků, u Sudic měla již třiadvacáté pokračování. Jeden ze zakladatelů a nejznámějších místních osob v tomto sportu, František Havlíček, v následujícím rozhovoru vzpomíná na své modelářské začátky i na minulé ročníky akce.
Jak jste se k modelařině dostal?
-Modelařinu už dělal trochu můj otec, takže mě k tomu dostal on. Ale v té době to nebylo v takovém stavu jako nyní. To byla jen taková letadýlka na házení. Pak přišly draky a dlouho nic. Až jsem se oženil a děti začaly růst, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. Vrátilo se to zpátky.
Čím vás to okouzlilo?
-Asi tím, že stavba letadel je zajímavá. Ale dnes už je to jiné, ovládání letadel je nyní naprosto bezproblémové, takže let se přibližuje opravdové situaci.
Stavíte menší nebo větší modely?
-Teď stavím už obří modely. Největší má rozpětí dva metry deset. Je to maketa Acrobat Z-50, naše nejúspěšnější akrobatické letadlo. Jezdím s ní i na soutěže, ačkoliv letos jsem se na žádnou nedostal. Už o ně není takový zájem, jako dřív.
Jak dlouho už se modelařinou bavíte?
-Tak těch pětatřicet let.
Ptát se na to, kolik jste za tu dobu vyrobil letadel, je asi zbytečné.
-To bude těžké. Když jsem se přistěhoval z Brna, tak jsem si zjišťoval, zda tady nějaký klub. Začal jsem lítat s volnými modely. To mě bavilo, jezdil jsem i po soutěžích. To ještě bylo za komunistů, bylo to pečlivě hlídané, soutěžilo se v různých kategoriích. Samotné lítání bylo hodně náročné, protože letadlo ulétlo tak tři kilometry. Mělo navíc takovou mechaniku, že když uletělo svůj čas, tak spadlo na zem. To bylo fyzicky náročné, tři kilometry tam, tři zpět. Jak se přidalo rádio, tak o modelařinu začal být znovu zájem.
Byl pro vás příchod větší elektroniky nějakým problémem?
-Nebyl. Akorát se musela pochopit stavba. Navíc, když se začínalo, vznikly problémy jako rušení, amatérské soupravy. Byl to hrozný problém. Dnes už je to na úrovni, že když si to člověk hlídá, tak většinou je to bez problémů. Jedinou chybou je pak špatné ovládání. A samozřejmě, čím je větší model, tím složitější je elektronika.
Když model doslouží, co s ním?
-Může se prodat, odstavit, nebo se rozbije. Když už má určité hodiny nalétané, tak už je dost neovladatelný a je potřeba hodně oprav. Někteří modeláři s modely obchodují, to já neumím.
Když ale máte nějaký cennější model, není vám líto se s ním rozloučit?
-Většinou už je postaven nový model a ten je většinou lepší. Může být i horší, vždy se nezadaří, ale stává se to málokdy.
Materiál na stavu modelů si připravujete sám?
-Mám místnost, kde si je stavím. Zabere to hodně místa, ale ani ne tak to letadlo, jako věci okolo. Dnes se dá všechno koupit v obchodě a třeba za týden doma složit. Já si navrhnu nákres a podle něho postupuji.
Za totality byl určitě větší problém materiál získat.
-Co jsme si udělali, to jsme měli. Já to tak mám i dnes. Někdo to má jako spotřební zboží, že si koupí model a pak další. V minulosti materiál nebyl, dneska zajdete do obchodu a máte, co potřebujete. Už to není taková modelařina. To bylo tehdy vidět, kdo co dokáže a co ne.
Jak se od té doby změnil počet lidí, který tu byl?
-To se nemění, udržuje. V klubu je 17 nebo 20 lidí. Různě se to přelévá. Někdo má času více, někdo méně.
Jak vůbec probíhají vaše srazy?
-Show Malá Haná má již třiadvacátý ročník, ale uvidíme jestli bude ještě pokračovat. Trochu to upadá, není takový zájem. Když jsme začínali, měli jsme i padesát stanů. Dnes, když jsou dva nebo tři, tak je to dobré. Lidé ráno přijedou, večer odjedou. Takovýchto akcí je navíc hodně. Na druhou stranu teď mají možnost třeba přijet kluci ze Slovenska, kteří tu nebyli deset let.
Jak se k tomuto koníčku staví vaše rodina?
-Když jsem potřeboval třeba dražší věc nebo materiál, tak jsem musel šetřit a domluvit se na tom. To byl problém s penězi. Dnes už to tak není, ale zase toho už moc nepotřebuji.
Show Malá Haná slaví dvacátý třetí ročník, jak vzpomínáte na začátky?
-Když jsme začínali, tak jsme dopadli špatně. To nás počasí vyplavilo. Postupně to vyšplhalo až na třeba sedmdesát letadel. Začátky byly dobrý, dnes je tomu jinak. Jeden rok jsme nestačili dovážet pití, jaké bylo teplo. Jindy nás ráno probudila jinovatka. Mývali jsme táborák, začínali už ve čtvrtek.
Který ročník se vám líbil nejvíce?
-To asi nejde určit. Jak se čas mění, člověk se na to dívá jinak. Asi byly dobré všechny, když se to tak dlouho drží.
Změnily se nějak organizační nároky za ty roky?
-Celkem to nebyl a není problém. Vždy se najde nějaký sponzor, který do toho půjde. Lidi, které to zajímá, nás podpoří. V práci se snažíme sehnat příspěvky. I vodárny nám třeba vždy poskytnou vodu.
Zvládne letadlo i let v horších podmínkách?
-Létá se na svahu, proti větru. Je to složité, protože se létá až do 25 metrů rychlosti větrů. Letadlo se zatíží, hodí do větru a létají se osmičky, 50 metrů tam a zpět. A třeba za 40 vteřin se nalétá 10 osmiček. To je úžasný. Pak jsme třeba létali, když ještě na letadlu byla vrstva sněhu.
Jaký má o modelařinu zájem mládež?
-Je to pořád stejné. Do kroužku přijde dvacet dětí, zbude pět. Většinou je tam dají rodiče, aby o ně bylo postaráno. Z těch pěti pak u toho zůstane třeba jen jeden.