Petr Hamerský: Tento koníček je velmi náročný na mechanickou zručnost a odborné znalosti

Kdo je Petr Hamerský?
Narodil se: v Olešnici v roce 1950
Je synem malíře krajinomaleb Olešnicka a Vysočiny Karla Hamerského
Povoláním je strojař a chemik, pracuje jako vedoucí čistírny odpadních vod a kanalizací okresu Blansko. Říká o sobě, že je lepší strojař, což je vidět na jeho veteránech.
Vlastní řadu ocenění ze soutěží elegance veteránů
Pochází z Olešnice a ke svému rodišti má vřelý vztah. Rád tam tráví veškeré volné chvíle na chalupě.

Petr Hamerský: Tento koníček je velmi náročný na mechanickou zručnost a odborné znalosti

Olešnice * Historická vozidla dokáže s obrovskou precizností renovovat a stejně detailně zná i historii jednotlivých značek. Sběratel veteránů Petr Hamerský chce, aby mladá generace pocítila hrdost na své předky. I z toho důvodu souhlasil s nabídkou olešnického starosty a zapůjčil pětadvacet veteránů a pětatřicet rodinných obrazů do nově otevřeného muzea. „Málokdo si dnes uvědomí, že mezi válkami v Československé republice fungovalo až osm firem a každá z nich představila jednou ročně nový model motocyklu nebo automobilu,“ posteskl si na úvod rozhovoru Hamerský.
Kdy a jak jste začal sbírat veterány?
První kousek se v mé sbírce objevil téměř před třiceti lety. Nejdříve jsem se zajímal o všechna možná jednostopá i dvoustopá vozidla. Po čase jsem si uvědomil, že se budu specializovat na značky pocházející z československé provenience.
Vzpomínáte si na své začátky?
Když jsem se sbíráním veteránů začal, bydleli jsme ve čtvrtém patře panelového domu v Boskovicích. Motorky jsem ve sklepě rozebral, vyčistil, opravil a jednotlivé již opravené součásti ve sterilní čistotě v ložnici sestavoval. Jsem rád, že to tehdy moje manželka chápala. Teď už je situace lepší, protože mám velkou dílnu na naší chalupě v Olešnici.
Jakým způsobem jste k vozům přišel?
Nejstarší motorka v mé sbírce je z roku 1936 a k tomu, jak jsem ji získal, se váže zajímavá historka. Věděl jsem o tom, že jeden starý pán bydlící ve vesničce na Českomoravské vrchovině má doma starou motorku. Slíbil, že mi ji prodá, ale mělo to háček. Stroj byl schovaný u štítu domu za asi třemi žebřiňáky starého sena. Majitel si ji tam totiž za války schoval, aby mu ji Němci nezrekvírovali.
Se kterým vozem jste měl při spravování nejvíce práce?
Všechny veterány, které se ke mně dostaly, byly ve špatném stavu, takže spravit je, mě stálo spoustu času. Zpočátku jsem získával levnější na renovaci náročnější stroje. Podstatně zachovalejší veteráni byly pro mě v té době finančně nedostupní. Nejvíce práce mi dala asi Tatra 603, která od roku 1968 sloužila v prezidentské kanceláři. Když se ke mně dostala, po havárii měla značně poškozenou střechu a nekompletní motor. Tato vozidla měla již v té době z bezpečnostních důvodů střechu vyztuženou ocelovými profily a klempířská oprava proto nebyla možná. Já jsem ale střechu ve střešních sloupcích odřezal a nahradil přivařením střechy z jiného vozu Tatra 603..
Vzpomínáte si na nějakou temnou chvilku, kdy jste chtěl se sbíráním veteránů skončit?
Dílnu, kterou mám v Olešnici dvakrát vytopila povodeň. Poprvé v roce 2002 jsem měl v dílně sedmnáct veteránů a voda se dostala téměř až do motorů. Druhá byla před čtyřmi lety a vodu jsem tehdy měl po nádrže. Byla to zkáza, bláto bylo všude. Tehdy jsem s nadsázkou pronesl, že veterány naložím do vagónu a pošlu do Číny a oni to zpátky pošlou vyrobené z umělé hmoty. Pak jsem si ale řekl, že Čech z boje neutíká. U některých veteránů jsem musel začít s renovací od počátku a byl to strašný pocit, když jsem věděl kolik práce, úsilí a financí jsem do těchto povodní zničených veteránů musel opět vložit. Ani dnes nemám všechny škody, které napáchala velká voda, odstraněné. I proto jsem rád, že se stroje dostaly do muzea, kde jsou dál od vodního živlu.
Čeho si ve své sbírce nejvíce ceníte?
Nejvíce si cením prezidentského vozu. Automobily, které sloužily prezidentské kanceláři totiž málokdy skončily v rukách běžných lidí. Tatru 603 jsem koupil od bývalého ředitele významného učiliště v Boskovicích, který měl velmi dobré styky na pražských ministerstvech. Tento vůz získal pro studijní účely žáků svého učiliště.
Jaký nejvíce kuriózní kousek vlastníte?
Milovníci starších filmů si mohou pamatovat skútr z filmu Homolka a Tobolka, který rodině Homolkových v roce 1972 ve Špindlerově Mlýně odvážel kufry. Je to skútr švédské výroby a jediný rozdíl oproti tomu, který lidé viděli ve filmu, je jeho barva. Z původní modré barvy jsem ho totiž přelakoval na svou oblíbenou červenou.
Zúčastnil jste se nějakých výstav nebo závodů veteránů?
I když mám málo času, pravidelně jezdíme na závody velorexů, které se konají každoročně v Boskovicích. Letos jsme ale nevyjeli, protože náš hadrolet je vystaven v muzeu, které se právě slavnostně otvíralo. Příští rok moji vnuci budou v tradici pokračovat. Také se zúčastňujeme různých republikových srazů, soutěží a výstav, také v Boskovicích a Olešnici. Při těchto akcích pravidelně vozím „malé zákazníky“, kteří tak mají nezapomenutelný zážitek, což je pro mě odměnou.
Jaké máte na muzeum ohlasy od lidí?
Ohlasy jsou velmi dobré. V muzeu jsme skloubili krásu starých vozidel a romantiku okolní krajiny, což je vhodné spojení pro návštěvu muzea celou rodinou. Romanticky založení lidé se totiž pokochají nad obrazy krajinek, které maloval můj otec a které doplňují sbírku veteránů. Ti, kteří rádi bádají nad technickými věcmi, zase obdivují veterány.
Vystavené vozy představují celou Vaši sbírku, nebo chcete počet exemplářů rozšiřovat?
Mám v plánu sbírku rozšiřovat. Zatím je tu vystavena asi polovina mé sbírky. Pokud se městu podaří získat další dotaci, uvažujeme o rozšíření stávajícího muzea a doplnění mých veteránů vzácným hasičským historickým vozem Tatra, který vlastní olešničtí hasiči.