(Po)krevní sestry - Ludmila Jančová a Jiřina Konopáčová

Jen si to představte. Rok má 365 dní a vy obden otevíráte dveře transfůzní stanice v Boskovicích. Možná bláznivá představa, ale u některých dárců v případě součtu jejich odběrů v žádném případě nereálná. Zvláště když se jedná o dvě ženy, kamarádky, které nastavovaly svoji ruku aby darovaly krev či krevní plazmu většinou ve stejnou dobu. Obě jsou držitelkami Zlatého kříže za více jak 160 odběrů. Možná tak někomu z vás, kdo někdy krev potřeboval, koluje v žilách stopa života Ludmily Jančové nebo Jiřiny Konopáčové.
Není to dlouho, co jsme o práci transfůzní stanice v Boskovicích a o dárcovství psali. A i proto se zrodila myšlenka představit někoho z těch, které můžeme nazvat opravdu zasloužilými dárci. A volba padla na tyto dvě ženy. Ale nechceme zapomenout ani na ostatní, a tak zde „v křesle pro hosta“ s nimi pomyslně sedí třeba i Otto Chromý z Černovic, Vlastimil Pivoňka z malebných Vřesic, Božena Goldemundová z Blanska, Ivo Kraus z Olomoučan, Jindřich Rosenberg ze Šebetova, ale i spousta dalších obětavých lidí, kteří neváhají darovat to nejcennější co člověk člověku dát může – naději, pomoc v těžké situaci, vědomí sounáležitosti. Všem těmto lidem se hluboce klaníme.
Ludmila Jančová a Jiřina Konopáčová, ač přibližují svůj vztah k dárcovství, mluví vlastně tak trošku i za všechny ostatní.
Pro Jiřinu Konopáčovou je letošní rok dobou kulatých šedesátin, její dobrá kamarádka Ludmila Jančová na tuto životní bránu zaklepala před dvěma roky. A pokud jde o dárcovství, působí skutečně jako sestry – obě se přehouply přes již zmiňovaných 160 odběrů, obě musely dárcovství na krátkou dobu přerušit, když se věnovaly mateřským povinnostem a na odběry chodí až na výjimky opravdu společně. „V posledních letech jsme chodily hlavně na odběry krevní plazmy, ta se může darovat v kratších intervalech, její obnova netrvá v těle dlouho. Teď už ale chodíme opět dávat plnou krev,“ uvádí Ludmila Jančová. „Samozřejmě obě budeme dávat dokud budeme moct,“ doplňuje ji Jiřina Konopáčová.
S úsměvem zároveň obě dodávají, že prostě budou chodit, dokud je „nevyhodí“.
Na čem se dámy shodují je přístup, který by lidé k dárcovství a pomoci druhým měli mít. „Nikdy nevíte, kdy budete vy sami nebo vaše děti či příbuzní krev potřebovat. Takže jsou to dvě strany jedné mince – vy pomůžete jiným, ostatní mohou, když je třeba, pomoci vám. Člověk by neměl jen čekat co kdo pro něj může udělat, měl by sám nejdříve podat pomocnou ruku,“ říká paní Konopáčová a její kamarádka jí i v tomto přizvukuje. „Když je člověk zdravý a nic mu v dárcovství nebrání, tak by to měla být normální věc, jít darovat. Samozřejmě ale mnoho lidí nemůže ze zdravotních důvodů.“
Přestože Ludmila Jančová darovala krev i v Brně, jejich takříkajíc domovským přístavem je boskovická transfůzní stanice. „Boskovice jsou v tomhle opravdu perfektní, pěkné prostředí, ale hlavně super personál, příjemné sestřičky. Vztah mezi personálem a dárci připomíná opravdu velkou rodinu. Je to osobní, kamarádské, pozitivní. Pamatujeme spoustu lidí, kteří se už za ta léta na stanici vystřídali. Stejně jsme se ale vždy rády vracely. Vzpomínáme třeba na bývalého primáře pana Meluzína, ostatně teď je primářkou jeho snacha, i tam je ta rodinná stopa poznat,“ usmívají se držitelky Zlatého kříže.
Na odběry se pak těší ještě z jednoho důvodu. „Potkáváme se tam samozřejmě i se známými dárci z jiných koutů regionu, vždy povykládáme, co je u koho nového, jak se kdo má. V tomhle ohledu je návštěva stanice v podstatě jakýmsi duševním odpočinkem,“ shodují se obě dárkyně.
A jaké byly začátky dárcovství? Paní Jančová pochází z Lysic, paní Konopáčová z nedalekých Drnovic. A i nyní bydlí nedaleko od sebe, jedna v části Kunštátu, Hliníkách a druhá dalo by se říct přes kopec, v Rudce. Obě se samozřejmě znají již od dětství. A i zaměstnavatele měly stejného, bývalý podnik Karbo Kunštát. A právě tam potkaly další dárce, s nimiž začaly jezdit také pravidelně darovat krev. A této bohulibé činnosti zůstaly už věrny. Krev tak darují i v době, kdy jsou už obě v důchodu.
V mnoha případech je dárcovství krve rodinnou záležitostí a dědí se z generace na generaci. „Můj tatínek krev daroval asi dvacetkrát, syn také několikrát byl, takže v naší rodinně nejsem jako dárce osamocená,“ přibližuje Jiřina Konopáčová.
U čerstvé prababičky Ludmily Jančové je situace malinko odlišná „Děti patří mezi ty, kteří nemohou darovat krev z různých zdravotních důvodů. Tak třeba vnoučátka převezmou štafetu a budou v tom pokračovat.“
A co si obě pochvalují je fakt, že díky pravidelným návštěvám transfůzní stanice vždy přesně znaly a znají svůj zdravotní stav. „Před každým odběrem je dárce samozřejmě vyšetřen lékařem, udělají vám rozbor krve, změří tlak, prostě udělají kompletní prohlídku. Takže kdyby člověk měl nějaké zdravotní komplikace, je díky dárcovství možné je včas zjistit a zareagovat. Ani jedna z nás nebyla nikdy z dárcovství pro nějaký zdravotní problém na přechodnou dobu vyřazena. To člověka samozřejmě potěší a má z toho dobrý pocit, když ví, že je na tom zdravotně dobře,“ shodují se dámy.
V boskovickém registru dárců je evidováno asi 1600 dárců. Loni přibylo 180 nových. Krve však nikdy není dost. A jak přitáhnout další občany k dárcovství? „Pamatuji na Den otevřených dveří na transfůzní stanici. To byl určitě výborný nápad. Mladí lidé viděli, jak to na stanici funguje, zjistili, že darování krve není nic složitého. Není to nic, z čeho by měli mít obavy. Takové akce jsou určitě pro propagaci dárcovství výborné,“ vyzdvihuje podobné akce Ludmila Jančová.
Obě dámy jsou rády se svými rodinami, pracují na zahrádce, baví se se svými přáteli. Zkrátka jako většina ostatních lidí. Jeden z mála rozdílů je ten, že už pro potřeby zdraví a životů svých spoluobčanů darovaly desítky litrů nejvzácnější tekutiny. Příklad jistě hodný k následování…

Text a foto Ctirad Burget