Neděle 15. července 2007: Krkatá baba

Gratulujeme Egesimu k rannímu vstávání. Po víc jak půl roce urputného boje s časným nedělním ránem se vybatolil z peřin včas a vcelku svěží dorazil na vyjížďku. V případě tohoto pačesatého jinocha nebo možná spíše lenocha to opravdu považujeme za úspěch. Tak hajdy za Krkatou babou.
Oborou sjíždíme k Černému mostu a ve svátečním tempu se po nepoddajné asfaltce probíjíme na Oboru. Lehce oroseni sjíždíme na Huť sv. Antonie a napojujeme se na zelenou. Ta nás svede lesní cestou kolem Rolínkových pískovcových reliéfů až do Bořitova. Ještě před křižovatkou u Černé hory odbočujeme vlevo a podél státní si to štrikujeme po polňačce až ke svážnici, jež je součástí pivní stezky vedoucí odkud jinud než z černohorského pivovaru. Pekelný výjezd v téměř skleníkových podmínkách zakončujeme až na rozcestí, kde už nejsme oroseni, ale spíše slití od hlavy až k patě. Odbočujeme vpravo a začínáme si užívat mírný sjezd po značené cyklostezce s panoramatickými výhledy na černohorské lesy. Idylku narušuje až rušná státní silnice, kterou musíme přetnout, abychom mohli pokračovat dál. Pár úhybných manévrů, trocha neškodného adrenalinu a jsme tam. Před námi je další výhružně se zvedající svážnice. Postupujeme pomalu, ale jistě kupředu. V zádech máme dotěrné mušiny, jež nám napomáhají udržet tempo. Horizont máme naštěstí brzy na dohled a jakmile ho máme i pod koly našich biků, uhýbáme ze svážky doleva na lesní cestu. Dovede nás až na silnici nad Malou Lhotou. Pohybujeme se v protisměru maratónu známého jako Žernovský mazec. Po silnici sesvištíme až do dědiny. U hřiště odbočujeme vlevo a stále si vychutnáváme mazec na obrácený způsob. Táhlé údolí by nás mělo dovést až k červené značce. Na jednom z promáčených úseků se dere Ruda dopředu a v okamžiku, kdy se dostává přede mě, si laškovně povyskočí. Při dopadu jeho naleštěného eRBéčka do kvalitního bahna to jen zamlaská. A pak notná část této hmoty přistává na mé naleštěné Meridě, až doteď čistých lýtkách a čerstvě vypraném dresu. I taková je cyklistika. A jak říká Ruda: „Je to takový drsný, špinavý sport.“ Taky se mi zdá.
Před prvním brodem opouštíme trať Žernovského mazce a uhýbáme doprava na červenou. Další táhlé údolíčko nás vede kolem Krkaté baby. Egesi je asi tímto skalním útvarem tak uchvácen, že ve chvilce nepozornosti sjíždí z cesty. Chvíli hledá něco v houští a pak se k nám opět pokorně připojuje. Projíždíme přes stanový tábor a posléze se objevujeme v Lubě. V zádech máme již pár stovek metrů skupinku dalších bikerů. A že jedou pěkně. Z Lubě je to na Žernovník asi 3 km neúnavného stoupání po silnici. Hermida s Rudem nesnesou nikoho před sebou a tak se tempo stupňuje. Skupinka hobíků to má pěkně našlápnuté, ale naši hoši to mají pod palcem. S jistou rezervou si hlídají záda až do půlky kopce, kde se neznámí jezdci odpojují a my s klidnou duší můžeme dojet, co jsme rozjeli. Závodní zápolení zakončujeme až pod slunečníkem na zahrádce restaurace Ahoj, kde nám pan Zvěřina pohotově s úsměvem na rtech a s neodlučitelným kloboukem na hlavě servíruje lahodná uzená žebírka a obří makrely. Zatímco se přecitlivělý Egesi shání po náplasti na svou zanedbatelnou a lehce přehlédnutelnou odřeninu na holeni, ládujeme do sebe delikatesy zdejší kuchyně a doplňujeme tekutiny. Posedíme, poklábosíme, nafasujeme prospekty na Žernovský mazec a s plnými žaludky spokojeně vyrážíme k domovu.
S bikerským pozdravem Kassici