Před sto lety se narodil malíř Alois Hejl

V Sudicích nedaleko Boskovic se 28. října 1909 narodil Alois Hejl. Pocházel z velmi chudobné rodiny. Ve dvanácti letech pozbyl otce, matka jen těžce sháněla obživu pro pozůstalou rodinu. Proto Hejlova touha stát se malířem se zdála zcela neuskutečnitelnou. Alois se v Boskovicích vyučil malířem pokojů a divadelních kulis. Roku 1937 odešel do Prahy, kde se stal žákem na Akademii výtvarných umění u profesorů Loukoty a Nejedlého. Během studia se živil prodejem novin a mytím schodů. Vysokoškolská studia přerušila okupace, proto absolvoval až roku 1946 u prof. Nejedlého. Jeho obrazy se však objevovaly na výstavách už od roku 1940. Charakterizoval je autorův živý vztah k námětům, autor do nich vkládal svůj život a své sny, neúprosně hledal ve svém nitru pravdu s přímo introvertní analýzou vlastního já. Jejich menší formáty nevynikají formální rafinovaností, ale obsahovou hloubkou a pravdivostí. Umělcova pozdější tvorba se soustřeďuje na zobrazení jeho protestu proti bídě, fašismu, diktatuře a všemu násilí. Tento vývoj vrcholí v zobrazení apokalyptického běsu války, kdy se na stále větších formátech obrazů objevují prvky až šílené fantastiky. Obrazy stále více vzrušují kombinacemi ostrých barev, vášnivou linií, která expresivně zvýrazňuje fantaskní malířovy vize a v goyovských deformacích zachycuje lidského jedince a společnost. Na plátnech se objevují různé symboly doby, ve které žijeme - raněný kůň, vzpínající se a zápasící o svobodu – to je symbol trpícího, ale bojujícího malířova nitra. Epik baladické sevřenosti sbíral ve svých posledních letech síly k vyřešení problémů, které mu nedopřávaly klidu. Uprostřed této nedokončené práce jej 8. ledna 1977 v Praze zastihla smrt. Už se nedočkal přislíbené jubilejní výstavy, i když rozhodujícím důvodem byl jeho odmítavý postoj k okupaci naší vlasti v roce 1968, který vyjádřil ve svém obraze vzpínajícího se koně uvázaného ke kůlu, jenž se marně snaží osvobodit.
Hejlovo dílo je rozptýleno mezi mnoha sběrateli. Autor odkázal Sudicím několik olejů a čtyři desítky kreseb, které jsou často studiemi k definitivnímu provedení v oleji, ale i z nich proniká Hejlovo myšlení a cítění i jeho výtvarná řeč, jíž divákovi sděluje svou životní filozofii.
Hejl byl členem SVU Aleš v Praze. Poprvé vystavoval roku 1944 s akad. malířem Janem Mehlem ve výstavní síni skupiny olomouckých výtvarníků v Praze soubor 21 obrazů. Téhož roku vystavoval v Galerii Fondu českých výtvarných umělců v Praze 99 kreseb z let 1938 až 1958. V roce 1958 vystavoval v malé galerii Domu umění v Brně 99 kreseb. V roce 1970 v Galerii bratří Čapků vystavoval 45 prací, vesměs olejů. V Boskovicích vystavoval roku 1972 (přes sto olejů a kvašů), podruhé už po jeho smrti uspořádal Klub přátel Boskovic Hejlovu výstavu obrazů a kreseb roku 1997.
Kromě samostatných výstav se účastnil více než čtyřiceti výstav kolektivních v Brně, Praze, Rakovníku, Zlíně atd.
Dalibor Chalupa, rovněž sudický rodák, napsal o Hejlově výstavě roku 1958: „Inspirace Aloise Hejla je často literární, básnická, ovšem ne proto, že tak výtvarník mluvit chce, ale že tak mluvit musí. Musí takto burcovat, varovat a bojovat, musí ukázat člověku zlo v jeho nejstrašnějších podobách, aby se za ním mohla tiše prodírat roucha krásy a štěstí, duha pokoje pro příští lidský rod.“

PhDr. Jaroslav Bránský
Boskovice, říjen 2009