KDO NEMÁ RESPEKT, RISKUJE ŽIVOT

Zkušený jeskyňář a záchranář Roman Šebela říká, že speleologie je hlavně o poznávání dosud neobjeveného podzemí a získávání přátelství.

Pochází z Rudice, historické obce v samotném srdci Moravského krasu, jejíž podzemí skrývá dvanáct kilometrů dlouhý jeskynní systém. Není tedy divu, že k bádání v jeskyních to náčelníka Speleologické záchranné služby a starostu obce Rudice Romana Šebelu vždycky táhlo. Z klukovské zvědavosti se stala zajímavá záliba a koníček. Ve starém větrném mlýnu, pod kterým vede podzemní jeskyně, vzpomíná na své zážitky z jeskyní.

Náčelník speleologické záchranné služby - post, o kterém sní nejeden kluk. Čím jste chtěl být, když jste byl dítě?
Chtěl jsem být vším, o čem tak malí kluci sní, třeba kosmonautem. Vždycky mě ale lákaly dálky, takže jsem chtě být také cestovatel, nebo něco podobného.
Jak a kdy jste zjistil, že to pravé pro Vás je jeskyňářství?
Jako dítě jsem vyrůstal v Rudici, takže k jeskyním jsem měl vždycky vztah. A protože jsme byli, stejně jako všechny děti, zvědaví, všude jsme vlezli, tak nám to nedalo a načerno jsme se dostali do Rudického propadání, což je druhý největší jeskynní systém v České republice. Samozřejmě nás tam přistihli jeskyňáři a dopadlo to tak, že nám řekli, že na nás buď budou žalovat ve škole, nebo se staneme jeskyňáři, tak jsme se raději stali jeskyňáři. (smích). Od roku 1984 jsem členem České speleologické společnosti.
Vzpomínáte si ještě na zážitky ze své první výpravy do jeskyně?
Určitě jsem si ze své první výpravy odnesl obrovské množství dojmů, které si pamatuji dodneška. Pamatuju si, jak jsme sestupovali do jeskyní. Vyrostl jsem na foglarovkách, takže naše výprava byla ve stylu Rychlých šípů, kdy jsme si vše zapisovali do kronik. A první dobrodružství v jeskyni zůstalo asi hluboko ve vzpomínkách všech, kteří se ho účastnili.
Od řadového speleologa k náčelníkovi „jeskynních záchranářů“ je to přece jen kus cesty. Jak jste se dostal k záchranářům?
V roce 1994 v republice fungovala Speleologická záchranná služba ve čtyřech stanicích Moravský kras, Český kras, severní Morava a Plzeň. Tehdy vznikl takový jakoby generační problém, protože ji tvořili převážně starší členové. Měla tedy projít určitou obměnou, tak jsem se stal velitelem záchranného družstva stanice Moravský kras, tam jsem působil několik let. Posléze v roce 2004 jsem se stal náčelníkem Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti. Ta v nedávné době prošla určitou restrukturalizací, takže má dvě stanice, stanice Čechy a Morava, s tím, že centrum je v největší krasové oblasti, což je Moravský kras, protože je zde nejvíce jeskyní i jeskyňářů a také se tady stane nejvíce úrazů.
Jaké máte jako náčelník Speleologické záchranné služby úkoly?
V současné době jako náčelník řídím dvě stanice Speleologické záchranné služby, kdy každá z nich má svého velitele. Dávám dohromady celou Speleologickou záchrannou službu a vystupuji navenek. Jsme jednou ze spolupracujících složek integrovaného záchranného systému, takže v případě potřeby také jednám s jednou ze složek, jako je policie, hasiči nebo zdravotníci. Když bych to shrnul, tak moje úkoly jsou ve získávání peněz, kontaktů a spolupráce. Dále řídím samotné záchranné akce, účastním se mezinárodních jednání. Musím ale také zvládat to, co zvládá samotný záchranář, tedy klasickou speleologii i záchranu v jeskyni.
V čem spočívá činnost organizace, kterou vedete?
Dá se říct, že jeskyňáře zachrání zase jeskyňář. Speleologická záchranná služby je vytvořena Českou speleologickou společností hlavně pro řešení problémů členů České speleologické společnosti, protože do nepřístupných jeskyní by neměl mít normální člověk přístup. Ale stává se samozřejmě i to, že se do jeskyně nelegálním způsobem dostanou lidé, kteří nemají se speleologií nic společného a i v tomto případě, protože jsme členy integrovaného záchranného systému, musíme zasahovat. Záchranáři Speleologické záchranné služby jsou vlastně jeskyňáři, kteří mají speciální výcvik. Každý měsíc jsou takzvané cvičné akce a jednou za rok se koná cvičení všech záchranářů dohromady a cvičí se v jeskyních v Moravském krasu nebo v jiných lokalitách záchrana osob a pomoc osobě v extrémních podmínkách a uzavřených prostorách. Připravujeme se na případ, že dojde ke zranění v jeskyni a cvičíme zajištění první pomoci v těžko přístupném prostoru, zajištění zraněného a jeho následný transport na povrch.
Jak probíhá záchrana v jeskyni a používáte při ní nějaké speciální vybavení?
V čele záchrany jsou jeskyňáři, kteří jsou vyškolení zdravotníci, ti zajistí zdravotní stav zraněného, zafixují ho do speciálních nosítek. Pak už nastupují družstva se speciální výstrojí, která záleží na typu jeskyně. V jeskyni může být voda, úžiny, vertikály nebo šachty a na to všechno se musí připravit výstroj. Pak už následuje transport zraněného v co nejkratší době na povrch. Přitom se třeba musí potápět, takže při záchraně musí být přítomní speciálně cvičení jeskynní potápěči, občas se musí střílením rozšiřovat úžiny, protože zraněného člověka nelze vyprostit na povrch klasickou cestou. Při práci určitě používáme speciální vybavení. Každý záchranář má svoji jeskyňářskou výstroj. Dále používáme například speciální nosítka a zdravotnický materiál.
V kterém ročním období zasahujete nejčastěji?
To se nedá specifikovat, protože v jeskyních je většinou stálá teplota celoročně. Ale spíše na podzim přichází velká voda a zvyšuje se nebezpečí pobytu v jeskyních, protože se vzedmou spodní vody. V poslední době dochází k úmrtím v podzemí právě z těchto důvodů. Ale Speleologická záchranná služby má i funkci prevence, takže v rámci České speleologické společnosti děláme semináře zdravovědy, lezecké dny, kde se snažíme učit nebo ukazovat a dát rady našim členům. V neposlední řadě také pomáháme bezpečně vystrojit jeskyně.
Jak často Speleologická záchranná služba zasahuje?
Můžu říct, že za poslední čtyři roky bylo asi devět zásahů a nedošlo při nich k úmrtí, což je veliká úspěšnost, protože v předešlých letech byl tak jednou za rok smrtelný úraz. Může to být z různých důvodů, ale podle mě je v tom z části i ta prevence.
Věnujete se kromě záchranářské práce i bádání v jeskyních?
Určitě ano, každý člen Speleologické záchranné služby je aktivní jeskyňář, takže záchranáři jsou především členy jeskyňářských klubů a jejich hlavním posláním je, že bádají. To, že jsou záchranáři a mají speciální výcvik, tak mají velkou cenu, protože znají danou jeskynní lokalitu a je pro ně snazší se v jeskyni orientovat.
Která Vámi prozkoumaných jeskyní byla nejzajímavější nebo nejhezčí?
Jsem odchován v Rudickém propadání, což je krásná vodní jeskyně, která v sobě, zaplať pánbůh, skrývá ještě několik tajemství a každých sto nebo deset metrů je v současné době velký objev, protože Moravský kras je relativně malý, ale pořád jsou tady možnosti objevů. A co se týče dalších lokalit, tak v Moravském krasu je spousta pěkných jeskyní, například Amatérská jeskyně nebo jeskyně Společňák, kde se dá ještě ledasco objevovat a ledasco vidět. V zahraničí jsem hodně jezdil na velké expedice, například v roce 1995 jsme sestoupili do tehdejší nejhlubší jeskyně na světě Gouffre Jean Bernard ve Francii, která měla 1602 metrů a kde jsme udělali český hloubkový rekord 1466 metrů. Ten už byl ale nedávno překonán našimi kolegy z Moravského krasu, kteří ve spolupráci s ruskými a ukrajinskými speleology překonali světový rekord na Kavkaze, kde pokořili hranici dvou kilometrů. Účastnil jsem se expedicí do mexických hor Siedra Madre de Orientál do jeskynního systému Cheve hlubokého 1386m nebo speleopotápěčské výpravy do nádherných zatopených jeskyní nacházející se v džungli mayského poloostrova Yucatan taktéž v Mexiku.
V roce 1994 jste byl jedním ze zakladatelů sdružení Kóta 1000. Za jakým účelem tato skupina vznikla?
Jako členové České speleologické společnosti v Moravském krasu jsme se chtěli zaměřit i na hlubší jeskyně než ty, které jsou v Moravském krasu. Tehdy jsme podnikali výpravy do Slovinského krasu v Julských Alpách, tam vznikla myšlenka založit sdružení Kóta 1000, kdy se sdružilo šest lidí, kteří jezdili do těch hlubokých jeskyní. Název Kóta 1000 vznikl jako parafráze volného sdružení himalájských horolezců Quota 8000 kolem Josefa Rakoncaje a Polenzy. Překonání hranice minus tisíc v jeskyni už je poměrně náročná aktivita, která vyžaduje dobré psychické, fyzické i technické předpoklady. Dodneška se v rámci této skupiny, která už je mezinárodním týmem, už se nezaměřuje na hluboké sportovní sestupy, ale spíše na objevování v jeskyních. Nejposlednější objev je přes devět set metrů hluboká jeskyně ve slovinském Kaninu, kterou tehdy Slovinci nazvali Češka jama a která je jedním z největších objevů Koty.
Byla nějaká výprava, při které jste měl sám o sebe strach?
Určitě ano. Ono se říká, že kdo se nebojí, ten se zabije. Strach nebo respekt z těch jeskyní by v sobě měl mít člověk jaksi zakódovaný, protože bez respektu může dojít k porušení některých pravidel, která v jeskyni člověk musí dodržovat. Ale vždycky se ale najde okamžik, kdy člověk musí přemýšlet, jestli ano nebo ne.
Musí mít člověk, který v jeskyních objevuje nepoznané, nějaké speciální předpoklady?
Především musí mít dobré fyzické a také psychické předpoklady, protože je to náročné na psychiku. Člověk stráví několik dní v podzemí za nepříznivých podmínek, jako je voda, chlad, tma. Takže člověk musí být docela otrlý. Musí mít speciální vybavení na strojování, lezení po laně. Protože vchody do jeskyní jsou většinou v horách, tak člověk musí být připraven také na zimní podmínky, na bivakování v horách ve sněhu. Je to hodně o vztazích, vzniká tam dobrá týmová spolupráce a přátelství.
Jaký máte vztah k jeskyním?
K odpovědi na tuto otázku použiji motto sdružení Kóta 1000. „Neutuchající touha poznání žene člověka neustále za novými, dosud neobjevenými "světy". Tvor, jenž ještě před pár desítkami tisíc let uměl sotva chodit, dnes opouští rodnou Zemi, aby své nutkání rozptýlil ve vesmírném prostoru. Ale na zemi se nachází ještě jeden svět, dosud neobjevený a velice těžko přístupný - svět věčné tmy a netknutého prostoru, kde čas jakoby se zastavil. Svět propastí nacházející se i více než tisíc metrů pod povrchem zemským. A to je asi ta hlavní motivace pro ty jeskyňáře.
Máte nějaký sen, co se týče objevování jeskyní, který byste si chtěl splnit?
Máme tady neustále nevyřešený problém tak zvané Staré řeky, kdy už generace, třeba jeskyňáři v Rudici, se snaží objevit neobjevené. Víme, že to tam je, snažíme se k tomu už několik desítek let dostat, protože to jsou původní přítoky rudického propadání. A co se týká jeskyňářských snů mimo Moravský kras, tak těch je více, ale nerad bych je prozrazoval.
Co na Vaši trochu nebezpečnou práci a zálibu říká Vaše rodina?
Nezbývá jí zatím nic jiného, než ji respektovat. Moje přítelkyně, která se stala mojí manželkou, není jeskyňářka, ale moji zálibu sdílí. Před několika měsíci jsme posvětili náš svazek na dně propasti Macocha.
Kdybyste nebyl jeskyňářem, čím byste byl? Jaké je vaše povolání?
Po základní škole jsem vystudoval střední průmyslovou školu, obor konstruktér, několik let jsem také jako vývojový konstruktér nebo projektant pracoval v továrně na grafické stroje. V roce 1998 jsem odcestoval do Spojených států amerických, protože jsem chtěl zlepšit svoji jazykovou výbavu. V USA jsem při univerzitě v Minneapolis tři roky studoval angličtinu, pracoval a cestoval.
Kromě toho, že jste náčelník Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti, jste také starostou obce Rudice. Jak se Vám daří skloubit tyto na první pohled odlišné práce?
Už bohužel nemám tolik času na ty velké expedice, které probíhaly. Ale člověk musí některé věci umět slučovat. Mimochodem Speleologická záchranná služba má svůj centrální sklad pro Moravu tady v Rudici, takže myslím si, že podpora ze strany obce tu je a díky tomu je naopak Speleologická záchranná služba ochotna obci pomoci nejenom v těch kritických krizových situacích. Loni například jeskyňáři obci pomohli zvětšit rezervoár podzemní přehrady, ze které Rudice čerpá pitnou vodu. Myslím si, že všechny obce v Moravském krasu jsou s tím podzemím jaksi spojeny a myslím, že spolupráce je tu na místě.
Co Vás baví více - práce starosty nebo práce jeskyňáře?
Dá se říct, že jeskyně jsou a byly vždycky víceméně můj životní styl a také trochu koníček. Práce starosty je něco jiného, je to práce pro lidi a s lidmi, kdy se spíše snažím něco vybudovat, něco posílit, něco přinést. Je to obrovský komplex činností, které jsou od jeskyňářství trochu odlišné. V jeskyních člověk, i když pracuje v týmu, tak musí být především sám za sebe tak, aby byl schopen zvládnout náročnost fyzického i psychického vypětí, takže se to do jisté míry doplňuje.
Stíháte ještě kromě práce náčelníka a starosty nějaké jiné záliby.
Velice těžce, což mě mrzí, protože si myslím, že člověk by si měl umět najít na určité věci čas, ale stíhám. V poslední době je mým velkým koníčkem manželka a potápění a ostatní věci jsou spíše rekreačně, jako horská kola, lyže. Až to, co člověk ztrácí, tak si většinou uvědomuje, co to pro něho znamenalo. Takže se k tomu časem vrátí a je schopen porovnávat a uvědomí si, jak jsou pro něj některé věci cenné.