Vznik soukromých strojírenských firem v regionu po roce 1989 a jejich perspektiva

O tom, že v Blanenském i Boskovickém regionu hrálo a hraje strojírenství významnou roli nebylo snad nikdy pochyb.
Stačí zmínit jen několik velkých podniků: ČKD Blansko, Adast Adamov, Minerva Boskovice…
Chceme se však v následujících článcích zmínit o vzniku a vývoji soukromých strojírenských firem, které vznikly po roce 1989 jako důsledek svobodného podnikání a též jako důkaz schopnosti a šikovnosti lidí, kteří tyto firmy založili.
Strojařina je tak náročná na odborné znalosti, praxi i vybavení, že málokdo si na tento obor troufne. A přesto těchto firem vyrostla v našem regionu celá řada, jako málokde v republice.
Co je k tomu vlastně potřeba? Po fyzické stránce odpovídající prostory, stroje, nářadí, po stránce odborné odpovídající vzdělání v oboru, několik let praxe a velikou trpělivost. K tomu nastudování potřebných právních předpisů, protože i pro velmi malou firmu o jednom pracovníkovi platí předpisy téměř jako pro velký podnik. Jen na okraj: kromě řízení firmy, organizace práce, kontrolu kvality, dodávek materiálu, oprav strojů nebo shánění nářadí, musíte dbát na bezpečnost práce, mít od všeho příslušné revize, zpracované odpadové hospodářství pro životní prostředí, požární ochranu, hygienické předpisy a rozhodně musíte něco vědět i o účetnictví a zákoníku práce.
Aniž chci snižovat práce v jiných oborech, tak po stránce odborné je strojírenství určitě náročnější než například prodávat na tržnici. Zahrnuje totiž celou řadu profesí, z nichž každá sama o sobě vyžaduje vysokou kvalifikaci.
Stačí uvést příklady: soustružení, frézování, broušení, lisařina, elektroerozivní obrábění, tepelné zpracování a povrchové úpravy kovů, slévárenství a řada dalších, z nichž jednotlivé profese se zase dělí na další. Třeba broušení. Existuje broušení na kulato, na plocho, na otvory, ostření nástrojů. A to jsou jen základní druhy broušení. Kapitolou samou o sobě je potom „nástrojařina“. Tento obor je naprostou elitou strojírenství, kde se vymýšlí a vyrábí speciální nástroje a přípravky nezbytné pro obrábění budoucích výrobků.
Jak jsem již uvedl, je nutné odborné vzdělání a praxe. Každý strojař potvrdí, že než o sobě někdo prohlásí že je „strojař“, tak se v tomto oboru pohybuje a neustále vzdělává 10 let i déle.
A učíte se pořád, protože za poslední roky strojírenství prodělává revoluci díky stále lépe vybaveným číslicově řízeným strojům a to samé se týká i nástrojů.
Náročnosti tohoto oboru napovídá i to, že se strojařině zatím celkem úspěšně daří odolávat obrovské konkurenci z Číny. Určitě nenapíši nic nového, že čínská konkurence již téměř zlikvidovala textilní i obuvnický průmysl nejen u nás, ale i v Evropě.
Proč tomu zatím nenastalo ve strojírenství, když obchodní domy jsou plné levného nářadí a nyní začínají i s obráběcími stroji?
Odpusťte mi nyní, že zaběhnu možná až do zbytečných podrobností, ale musím uvést pro představu několik příkladů.
Odpovědˇ je právě v náročnosti na kvalitu a odbornost. Čínské nářadí, i když je okopírováno po vzhledové stránce velmi pěkně a jsou jimi zaplaveny obchodní domy i tržiště, tak pro profesionální práci je zatím nepoužitelné. Jistě zde nemusím znovu popisovat případ „Blata“, kde zmíněné firmě okopírovali Číňané minibike i s ojetými pneumatikami.
Já se zase zmíním o vlastní zkušenosti, kdy jsem před pár lety koupil stolní vrtačku a divil se, proč každý vrtaný otvor má jinou hloubku, až jsem zjistil, že držák dorazu hloubky vrtání je gumový!!! Opravdu byl z gumy, to není omyl. O dalších chybách, jako prohnuté vrtací desce, chybějících unášecích perech na řemenicích ani nemluvě. To se týká i jakostí materiálů, ze kterých Čína vyrábí. Byl jsem svědkem prasknutí svěráku, který frézař utahoval pouze ruční pákou. Odborníci potvrdí, že ve „fabrikách“ se do těchto ručních pák tlouklo kladivem, aby se dosáhlo větší upínací síly a nepamatuji případ prasknutí svěráku. Ještě jeden případ, který určitě potvrdí i kutilové, kteří mají utahovací vrtačku vybavenou utahovacími bity. Utahovací bit od značkového výrobce vydrží 10.000 utažení i více, čínský bit koupený na tržišti zpravidla praskne již při prvním utažení…
O „nástrojařině“, jak se mezi odborníky říká strojírenské elitě jsem zatím o Číně neslyšel, i když i Číňané jsou jistě nuceni přípravky a speciální nástroje používat. Tyto záležitosti řeší převážně nákupem.
Tolik asi o současné čínské konkurenci, která nemusí být za pár roků pravdou, protože jak víme, Číňané se rychle učí a kvalita se určitě postupně bude zvyšovat.
Tento článek vychází v době, kdy strojařina v našem regionu zažívá mimořádnou konjunkturu, v tomto oboru je minimální nezaměstnanost a naopak poptávka po odborných pracovních silách.
Tímto úvodním článkem bych chtěl trochu více strojařinu v regionu čtenářům přiblížit a snad i popularizovat.
Určitě budou zajímavé i rozhovory s pracovníky Úřadu práce, protože mají nejlepší přehled o vývoji zaměstnanosti v tomto oboru a též s představiteli učňovského školství v obrábění kovů, protože již nyní pociťujeme nedostatek kvalifikovaných mladých lidí a snad jim těmito články přiblížíme perspektivu budoucího povolání.
Přes veškerou náročnost podnikání ve strojařině je to do budoucna určitě jeden z nejjistějších oborů, který člověku poskytuje slušné finanční zázemí a též vnitřní uspokojení ze zvládnutí této odborné práce.

Jaromír Petřík
Boskovice