Představujeme: Milovník oblíbených velorexů Tomáš Kostík

Každý z nás má jistě nějakého koníčka. Ovšem jsou i tací, jimž koníček přeroste do celoživotní vášně či údělu. Možná nám ostatním nezbývá než závidět jim jejich odhodlanost, vytrvalost a pestré zážitky, které díky svému koníčku mohou zažít. Přesně jako Tomáši Kostíkovi z Boskovic, který se už čtrnáct let intenzivně věnuje svým Velorexům. Díky němu a jeho přátelům se v Boskovicích už po několik let konají srazy těchto zajímavých vozítek. Ten nejbližší čeká všechny příznivce a fanoušky netradičních vozítek už 4. května.
Jak jste se ke svému poměrně neobvyklému koníčku vůbec dostal?
Všechno to začalo před čtrnácti lety díky bratru Ladislavovi, který si ve Valchově koupil svého prvního Velorexe. Do té doby jsem neměl příliš tušení, co to je vlastně za stroje. Zajímaly mě spíše vozítka typu VW brouk. Jenže sehnat v té době brouka bylo téměř nemožné a hlavně velmi nákladné. Takže když bratr přivezl totální vrak svého prvního Velorexe, vznikla při jeho renovaci naše nemoc, jak tomu říkáme. Propadli jsme tomu oba a drží nás to dodnes.
Můžete nám toto vozidlo trochu popsat? K čemu vlastně sloužilo a proč se začalo vyrábět?
Velorexy se začaly sériově vyrábět v roce 1951 a původně byly určeny invalidům. Historie vozítek je ovšem velice pestrá a obsáhlá. Světlo světa spatřily díky bratrům Stránským, Františku a Mojmírovi, kteří původně chtěli vyrábět levné vozidlo, které mělo zaplnit mezeru mezi motocykly a automobily a být vozidlem zejména pro mladé a méně majetné. To bylo ve 30. letech minulého století. V roce 1943 bratři Stránští postavili první zkušební tříkolku, jejímž základem byla trubková konstrukce potažená tenkým duralovým plechem, mechanické části pocházely z bicyklu. Tak vznikla první „kára na ose“ OSKAR. Po dalším zdokonalování začali uvažovat o sériové výrobě. Ovšem té doba nebyla nakloněna. Řada automobilek v Československu se rušila a motocykly měly být produkovány pouze továrnami JAWA a ČZ, automobilová výroba byla soustřeďována do Mladé Boleslavi a Kopřivnice. Tehdy prosadili koncepci tříkolky, jako levného dopravního prostředku pro invalidy. Výhodou bylo nulové daňové zatížení a levná pořizovací cena.
Co bylo s Velorexy dál?
Bratři Stránští se přestěhovali do Solnice v Orlických horách a začala výroba Velorexů ve velkém. Bohužel jeden z bratrů, František, tragicky zahynul a Mojmír musel kvůli tehdejšímu režimu Solnici opustit. Velorexy se ovšem vyráběly dál, například v roce 1959 závod v Solnici produkoval rekordních 120 tříkolek měsíčně. V sedmdesátých letech se začala vyrábět i nová čtyřkolová vozítka pro invalidy. V průběhu výroby docházelo stále k různým úpravám, které byly důsledkem častých závad a konstrukčních chyb. Pro tyto nedostatky bylo družstvo nuceno výrobu tohoto typu v roce 1973 ukončit a s tím vlastně definitivně skončila veškerá výroba slavných Velorexů.
Vraťme se zpět do Boskovic…Vy jste jedním ze zakládajících členů Velorex teamu Zlatá růže, který zde pořádá tradiční srazy Velorexů.
Ano, tento rok se příznivci Velorexů sejdou v Boskovicích už po jedenácté. Srazy ale samozřejmě nejsou prací jednoho člověka, ale podílí se na nich okolo čtrnácti členů našeho týmu. Pořádáme je vždy první víkend v květnu. Chtěli jsme tímto navázat na tradici, která byla v Boskovicích za minulého režimu. Na prvního Máje se zde totiž sjížděli členové Klubu invalidů ve svých Velorexech. Námi pořádané srazy jsou hojně navštěvované, v minulých ročnících se zde sjelo i okolo dvou set velorexářů z celého světa – Maďarska, Holandska, USA i Austrálie. Kostra srazů je vždy stejná, mění se jen jejich náplň. V sobotu nás všechny vždy čeká celodenní závod, kdy se plní nejrůznější úkoly. Letošní trasa povede do Moravského krasu. A v neděli bude již tradičně jízda městem ulicemi Sokolská, Nádražní, Komenská, náměstí TGM a zpět na parkoviště ke Zlaté Růži, kde se celý sraz vlastně koná. Zde je také taková malá galerie věnovaná Velorexům. Nutno dodat, že i Muzeum Boskovicka připravuje právě na 5. května zahájení výstavy o Velorexech. Místní obyvatelé jsou také srazům velmi naklonění, což nás moc těší.
Kam jste se se svým vozítkem dostal nejdál?
Před dvěma lety jsme se vydali se dvěma kamarády na Saharu. Cesta tam i zpět nám trvala pětadvacet dní a ujeli jsme přitom 8.320 kilometrů. Nejvíce se mi líbilo asi v Maroku, kde jsme trávili i šestnáct hodin denně za volantem a projížděli horami a malými vesničkami. Dokonce kvůli nám místní zastavovali i provoz, takže z vedlejší silnice na hlavní jsme se dostali úplně bez problémů. Díky Velorexům jsme si mnohdy mohli dovolit i to, co by jindy neprošlo. Například ve Španělsku nebyl problém zajet s vozítkem na pláž a přespat tam. Policie nás vždy nechávala být. Můžu říct, že leckde jsme způsobovali i dopravní zácpy nebo zpomalení provozu, když jsme zastavili na odpočívadlech.
Kolik máte v současné době doma vozítek?
Teď mi stojí v garáži pět strojů. Kupuji vždy zásadně jen vraky, které kompletně renovuji. Nyní jsem rok pracoval na vozítku pro svého syna, které je kompletní šedesátiprocentní zmenšeninou skutečného Velorexu. Celé vozítko je zcela funkční a může se ovládat i dálkově. Rám je svařený jako skutečný Velorex z trubek, všechno je ručně ohýbané. Bratr mi ušil plachty a sedačku. Nechybí zde nic, startér, světla, spojka, brzdy ani klíček zasunutý v zapalování.
Můžete říct, co vás na Velorexech nejvíc baví a jaký byl váš nejlepší zážitek s nimi?
Je to můj celoživotní koníček, možná i úděl. Těší mě, když se po celém dni v práci můžu projet, dodává mi to totiž spoustu energie a je to fantastický relax. Přál bych všem, aby se jednou ve Velorexu projeli, pak by určitě pochopili. A nejlepší zážitek? To jsou všechny příjemné cesty a také návrat domů.