Sběratel minerálů - Václav Stoupal

Narodil se na samotě mezi Míchovem a Bačovem, kde se neřekne jinak, než na „Podbačově“. Po mlýnu jeho otce a dvouapůlhektarovém rybníku, přes nějž v dětství na pramici převážel obyvatele nedalekého zámečku Hodiška, dnes nejsou nikde ani stopy. Po šedesátiletém Václavu Stoupalovi však bezesporu něco zůstane. S trochou nadsázky lze říci, že to bude pořádná halda kamení. O tom, kterak se tento vášnivý amatérský sběratel minerálů dostal ke své životní lásce, se dovíte z následujícího povídání.
Čím jste chtěl být v dětství?
Traktoristou. Narodil jsem se dva roky po válce, v padesátých létech začalo JZD a na dědině se objevily první traktory, tak z nich byl každý kluk uchvácený, všichni chtěli být traktoristou. V deváté třídě jsem si podal přihlášku na zemědělskou školu s tím, že budu pracovat v zemědělství. Jenže na okrese byl nějaký pan Odehnal, který měl na starosti umisťování absolventů základních škol, a ten řekl, že nejmladší z rodu Stoupalů bude jezdit v JZD s koňským povozem, i kdyby měl samé jedničky. Doba potřebovala dělníky a ne studované lidi, proto nesměla být moje přihláška odeslána a zůstala v šuplíku v ředitelně školy ve Svitávce.
Takže jste nejezdil s traktorem ani s koňmi...
Nejezdil jsem ani s jedním. Naštěstí moje maminka řekla, že když nemůžu být rolník, že budu horník. To se mi zalíbilo, v té době to bylo prestižní povolání. 3. září 1963 jsme sedli do vlaku do Havířova a ještě ten den jsem byl přijat na hornické učiliště, po němž jsem pokračoval na hornické průmyslovce v Ostravě.
Kolik let jste strávil fáráním? Co vám to dalo a vzalo?
Nejprve jsem měl v úmyslu setrvat deset let, abych se vyhnul vojně, nakonec z toho bylo ale celkem 26 a půl roku. Z toho jsem víc než šest let fáral černé uhlí na Ostravsku, zbytek pak byly uranové doly v Příbrami a Dolní Rožínka u Bystřice nad Pernštejnem. Musím říct, že mi to vzalo zdraví, ale také jsem se tam hodně naučil. Získal jsem soběstačnost nad svým životem, což v té době nebylo zrovna jednoduché, získal jsem tam svého životního koníčka a řadu přátel, už jen kvůli tomu, že v této profesi život jednoho závisí na těch ostatních. Lidé jsou tam přímí, nechytračí.
Takže láska k minerálům začala v dolech?
Někteří kamarádi z dolů už minerály sbírali. Takovýto sběr byl vlastně i dobrodružstvím. Doly tehdy hlídali ruští poradci, kvůli utajení uranového průmyslu pro západní svět se nic nesmělo vynášet. Kameny jsme tedy balili do kapesníků, nosili jsme je pod oděvem, popřípadě si je házeli přes plot, aby to nikdo neviděl. Jednou po šichtě jsem jel s přáteli na Vysočinu sbírat záhnědy po orbě na poli. Co jsem našel, to jsem jim dal. Při druhé takové výpravě jsem našel svůj první „minerál“, který se mi velmi líbil. Byl jsem celý nadšený, že něco mám, ale ukázalo se, že to je vyschlý zaječí bobek. Sklidil jsem za to patřičný posměch a další mé sběry pokračovaly až po prostudování patřičné literatury. To už jsem nacházel lepší vzorky.
Jak dlouho vlastně minerály aktivně sbíráte?
Už to bude pětatřicet let. Některé roky byly na sběr velmi bohaté, to se mi podařilo získat až padesát nových druhů minerálů, jiné byly slabší, ale pod patnáct nových to nikdy nešlo. Před pětadvaceti lety začal můj kamarád Andrej Sučko pořádat známé mineralogické burzy v Tišnově i se zahraniční účastí. Za komunismu se minerály nesměly prodávat, bylo možné kameny pouze měnit. Takové burzy pak byly dobrým zdrojem dalších minerálů.
A jak se vlastně minerály hledají?
Nenáročný sběratel si vystačí s chozením po polích a sběrem na povrchu. To jsem praktikoval prvních pár let. Zkušenější chodí po stejných polích, ale podle průvodního materiálu odhadnou výskyt daného minerálu. Potom záleží na jeho zdatnosti, zručnosti, ale také na štěstí, aby se dopracoval k pěkným vzorkům. Může to být v hloubce padesáti centimetrů, může to být v metru, zarytí buldoci kopou až do hloubky třech metrů. Někteří sběratelé najedou na pole i těžkou technikou a bagrují až do šesti metrů. To však není můj styl.
Z takových výprav musíte mít spoustu zážitků.
Zážitků by bylo opravdu na knihu... Jednou jsme byli s kolegou Václavem Kinclem kopat záhnědy na Vysočině. Václav našel pěkný vzorek křemene, ale měl pocit, že je třeba jej upravit. Vzal jej do ruky a kladivem místo kamenu vší silou trefil svůj palec. A aby toho nebylo málo, šli jsem sbírat hříbky. To zase Václav uviděl ztrouchnivělý pařízek a chtěl jej ukopnout. Jenže to nebyl pařez, ale zavrtaná vrtací tyč ze železa. To už měl Václav zlomený palec a poté, co si při prohlídce vodní turbíny málem přivodil otřes mozku, odjížděl z výpravy téměř jako invalida.
Ovšem vždy to není zrovna legrace, že?
Sběratelství minerálů rozhodně není tak bezpečné jako třeba sbírání známek nebo odznaků. Tak například jednou jsem kopal kalcity v dutině pod velkým balvanem. Byl jsem vlastně v noře pod tím balvanem, ten balvan byl tři metry dlouhý. Protože jsem byl unavený, vylezl jsem na svačinu. Najednou něco zašustilo a balvan se do nory sesunul. Kdybych neměl hlad, našli by mě až jako fosílii.
Kolik minerálů vlastně máte, nebyl problém s jejich skladováním?
Začínal jsem s dvěmi stovkami vzorků, které jsem měl nejprve vystavené v obývací stěně doma ve Vískách. Mimo to se mi začaly hromadit krabice ve sklepě a až to bylo neúnosné, vyrobili jsme čtyři velké vitríny asi na 2 tisíce minerálů, které jsem instaloval na verandu. Časem bylo i to málo, takže jsem na půdě vybudoval speciální místnůstku, kde jsem měl svůj svět minerálů. Tam bylo dva a půl tisíce vzorků plus dva metráky dalších kamenů v depozitářích.
To už byl jen krůček k muzeu?
Na půdě to bylo opravdu nepraktické. Každou chvíli se u nás zastavil nějaký známý nebo nadšenec do minerálů. Navštěvovali mě také studenti vysokých škol, ale i výlety malých školáků, pro které byla půdní místnůstka opravdu těsná. Poté, co se ve Vískách postavil zbrusu nový obecní úřad, se ukázalo, že by v jeho prostorách bylo možné zřídit samostatnou expozici. Díky vstřícnému přístupu starosty a zastupitelstva obce se tak v roce 2005 opravdu stalo.
Co je možné v muzeu vidět?
Je tu asi dva tisíce minerálů ze všech koutů světa, některé jsou z povrchu země, jiné až z hloubky čtyř kilometrů. Vybíral jsem je podle vzhledu a podle vzácnosti výskytu. Lidé často žasnou, jak je svět minerálů barevný a rozmanitý, jak umí příroda čarovat. Fascinují je fialové ametysty, zelené malachity, broušené acháty, barevné krystaly. Mimo to jsem vyčlenil zvláštní sekci fosílií s trilobity, zkamenělými rybami a krytolebci, ale třeba i stolička mamuta a zuby z prehistorického žraloka. V sekci moře pak mohou návštěvníci vidět pravé perly a perlorodky, hvězdice, korály, kraby nebo mořského koníka. Něco málo si mohou lidé odnést i s sebou na památku.
Který minerál máte vy sám nejraději a proč?
Nejraději mám takový, který si najdu sám. Musí mě zaujmout a musí se mi líbit. A to jsou všechny ve sbírce. Nějak to nerozlišuji. Minerál, který je sice vzácný, ale je možné ho vidět jen pod spektrálním mikroskopem, mi nic neříká. Jinak mám rád křemeny, protože krystalizují téměř ve všech barvách: bílé, žluté, fialové, hnědé, červené, zelené i černé.
Učarovalo vám něco v životě tak jako minerály?
Příroda, v ní rád pracuji i odpočívám. Prostě houby, ryby a zahrádka, to je moje.
Na co se nyní těšíte?
Určitě na jarní výpravu na Vysočinu, kde už mám několik osvědčených lokalit a jednu novou z doslechu, kde bych rád našel aspoň jeden hezký vzorek do sbírky.