Učitelka na cestách - Genna Hegyeshalmy

Narodila se v Maďarsku, léta žila v Dánsku, nakonec se přestěhovala do Austrálie. Přestože je nyní, jak sama říká, velmi spokojená, vydala se po létech znovu na cesty. Aby našla sama sebe a aby pomáhala ostatním. Sedmapadesátiletá Genna Hegyeshalmy je nesmírně vitální žena, ze které její optimismus a chuť rozdávat sebe sama doslova sálá. „Mám krásný život, miluji cestování a potkávání nových lidí. Nyní zažívám vše, o čem jsem kdy snila,“ netají se Genna, kterou životní pouť zavedla také do našeho regionu. O svém tříměsíčním působení na Boskovicku, jež se rychle chýlí ke konci, o životních změnách, cestě k rovnováze a osobních zkušenostech se více dovíte z následujícího rozhovoru.
Jak jste se dostala do Austrálie a jak se vám tam žije?
Maďarsko, kde jsme s manželem žili, jsme opustili po revoluci, která proběhla 23. října 1965. Tehdy jsme vycestovali do Dánska, kde jsme zůstali až do roku 1974. Potom jsme se přestěhovali do Austrálie, kam už v roce 1949 odjel můj bratranec. Ten nám neustále říkal, jak je překrásná, že je tam příjemné teplo a spousta práce, protože tam nežije tolik lidí. A tak jsme tam jeli. Musím říct, že je to opravdu krásná země. Žiji v hlavním městě Camberra, které je dvě hodiny cesty od největšího města Austrálie Sidney, dvě hodiny to mám na pobřeží moře, kde se mohu v létě vykoupat, a dvě hodiny je to také do hor, v nichž se dá v zimě lyžovat.
Co vás tedy přimělo vydat se znovu na cesty?
Potřebovala jsem změnu. Poslední dobou jsem na tom byla špatně se zdravím. Denně jsem běžně pracovala dvanáct hodin i o sobotách. Bylo toho prostě příliš, musela jsem z práce odejít. Pracovala jsem pro vládu jako designérka internetových stránek. To je velmi těžká práce, člověk při ní vydá hodně energie, vezme mu to spoustu času a je to i dost stresující, když je třeba neustále psát hlášení mnoha lidem. Potřebovala jsem najít sama sebe, porozhlédnout se po tom, co bych vůbec chtěla dělat. A tak jsem si udělala certifikát, abych mohla vyučovat angličtinu jako cizí jazyk, a rozhodla se, že přestanu pracovat a že pojedu na jiný kontinent učit jako dobrovolnice.
A to bylo tak jednoduché?
Jedna má spolupracovnice studovala ve Francii, kde v tu dobu studoval také Pepa Bareš ze Skalice. Když se ta dívka vrátila zpět do Austrálie a bavili jsme se o tom, že bych chtěla jako dobrovolnice vyučovat angličtinu, okamžitě mi řekla, že zná někoho, kdo takové projekty dělá. Dostala jsem e-mail na Pepína a napsala mu. A on hned odpověděl: „Přijeď, dělám workcamp v červnu.“ To jsem nemohla, takže on na to, abych přijela později na Festiválek, který pořádá, a že se určitě najde něco, co bych mohla dělat. A tak to začalo.
Vaše cesta začala 13. června, věděla jste, do které země půjdete?
Nevěděla. Plánovala jsem jen návštěvu své sestry v Itálii, věděla jsem že chci jet do Egypta a také do Thajska. Chtěla jsem vidět i Belgii. Vše ostatní bylo naprosto otevřené stejně jako moje mysl. Chtěla jsem jít tam, kde budu potřebná, kde o mě budou lidé stát. Nepožaduji žádný plat, jen místo na přespání a možná někdy něco k snědku. Dala jsem do toho své peníze a užívám si, co dělám. Má cesta začala 13. června. Zatím jsem byla v Belgii a Itálii. Do České republiky jsem přijela 13. srpna, neznala jsem žádné české slovo, jen „Ček“. A je to vůbec poprvé, co jsem v zemi, jejíž mateřštinu neznám. Teď umím jen úplné základy jako děkuji, prosím, dobrý den a podobně.
Jak vypadá váš běžný den, co tu vlastně děláte? Liší se skutečnost s předchozím očekáváním?
Jsem ubytovaná ve Skalici a můj den je velmi rušný. Nikdy předtím jsem neučila, toto je má první zkušenost. A je krásná, fantastická! Užívám si každou minutu, protože děti to velmi zajímá, i když také mají své špatné dny. Každé ráno od pondělí do pátku pomáhám učitelkám angličtiny ve školách ve Skalici a v Sulíkově. To jsou malé vesnické školičky s mladými dětmi, co chodí do druhé a třetí třídy. V pondělí a ve středu odpoledne jezdím ještě na ZŠ 1 v Boskovicích, kde připravuji pro děti dobrovolnou konverzaci. S Pepínem jsme se totiž vydali za sekretářkou školy, zda bychom mohli pomoci dětem s angličtinou pomocí her. Ona souhlasila. Přihlásilo se hned 80 dětí a najednou to byl problém, protože 20 dětí ve skupině je příliš. Pepíno mi tedy pomohl a rozdělili jsme třídy na půlky. Ve dvou zvládneme čtyři třídy po desíti dětech v pondělí a stejný počet ve čtvrtek. Některé starší děti ale chtěly více, tak jsem řekla proč ne, přijdu ještě ve čtvrtek. Někdy skončíme po dvou hodinách, někdy i později. Bylo to veliké překvapení, vidět najednou tolik zapálených dětí. Jak říkám, dělám to dobrovolně, žádné peníze z toho nechci, přesto jsme dali jako vklad symbolických 100 korun, které jdou zpět na organizaci dalších workcampů, aby se pro děti mohlo dělat více. Mimo to chodím procvičovat angličtinu za dětmi, které jsou v nemocnici.
Jak hodnotíte znalosti našich školáčků a jejich učitelů? Co chcete dětem předat?
Myslím, že děti mají velmi dobrou slovní zásobu. Slovíčka prostě znají, ale neumějí mluvit. Je to problém, protože nemají možnost mluvit s anglicky hovořícími lidmi. Učitelé, co jsem potkala, jsou také velmi dobře vybavení, musím říci, že mají mnohem lepší výslovnost, než jsem si myslela. Ovšem ve třídách mají hodně dětí, to je pak těžká práce. Já jsem tu proto, abych přiměla děti mluvit. Je v pořádku mluvit anglicky, i když to není zrovna spisovně nebo stoprocentně správně. Nebát se mluvit, protože učitel je tu od toho, aby nás opravil. Člověk se učí ze svých chyb, proto je třeba mluvit a ne mlčet. Děti často mlčí, protože si myslí, že to řeknou špatně.
Co si vůbec myslíte o Češích?
Češi jsou velmi společenští, velmi přátelští. I když neumím česky, tak jsou na mě milí. Ti starší znají ještě základy němčiny, kterou kromě italštiny, francouzštiny, dánštiny a maďarštiny mluvím také. Vždy najdeme společnou řeč. Hlavně v menších městech a na vesnicích. Tam to mám nejraději.
Co váš volný čas, Genno, máte nějaký?
Hmmm, ve volném čase připravuji pro děti další hry a slovní cvičení, zjišťuji od učitelů, co je třeba procvičit... A jinak ráda jezdím a poznávám. Byla jsem na mnoha místech v České republice, byla jsem v horách na severu, zjistila jsem, že Praha je plná turistů. Krásné budovy, vše krásné, ale když jsem se tam v srpnu vypravila, bylo to hrozné, tolik lidí tam bylo. Vydáte se na Karlův most a nevidíte nic jiného, než moře lidí. Na mě je to moc přeplněné město. Podívala jsem se také do Německa a do Maďarska. Pepíno mi jen dá tip, já si najdu trasu a jedu. Jsem tu sama.
Jdete teď sama také životem?
Ano, nyní žiji sama. Před třinácti roky jsem se rozvedla a jsem spokojená, zažívám skutečnou svobodu. Mám syna, který se svou partnerkou nyní žije v mém domečku v Austrálii a starají se o mého psa. Totálně jsem změnila svůj život. Zklidnila jsem se, dělám, co mě baví. A až se vrátím do Austrálie, ráda bych zase učila děti.
Většina lidí u nás volí jiný život než vy... Lpí na tom, co vytvořili a téměř nikdo nedělá nic jen tak.
Ano, to je pravda. Ale to je stejné všude na světě. Jsem ráda, že mohu ukázat, že to jde. Také Pepíno Bareš je příkladem toho, jak jeden člověk může zapálit jiskřičku, která pak působí jako magnet pro ostatní. Lidé se honí za věcmi, které za to vlastně ani nestojí.
A vaše další zastávka?
Pojedu do Itálie k mé sestře, kde strávím měsíc. Poté Egypt, kde bych se zkusila poohlédnout opět po nějaké práci a nakonec ještě Thajsko. Přitahují mě Egypťané, jejich kultura, život v období faraónů a také Sahara. Ráda bych viděla poušť, ráda bych jela na velbloudu. Nelákají mě Sfingy, protože, jak už jsem říkala nemám ráda masový turismus. Ráda chodím postranními uličkami, hledám normální lidi, se kterými se snažím mluvit.
Po návratu se opět vrátíte ke své původní profesi?
Ne, nechci už vytvářet internetové stránky a sedět v kanceláři. Pokusím se domluvit s australskou vládou, s oddělením pro emigraci, kde jsem pracovávala, abych mohla učit děti v emigrantských táborech. Toto bych dělala ráda.