Neděle 26. září 2007: Macocha

Po bezmála dvouměsíční pauze rozjíždíme opět společné nedělní vyjížďky. Dopřáváme si hodinku spánku navíc a namísto deváté se scházíme až v deset hodin. Je vidět, že mnohým tento čas svědčí mnohem více. Žádné pomačkané tváře, žádná opuchlá víčka, žádné pozdní příjezdy. Všichni svěží a zdá se i schopni větších pohybů.
Krásné babí léto. Obloha jak vymetená, jen ranní teploty už nejsou, co bývaly. Alespoň návleky na kolena a na ruce se zdají být v chladném ránu nezbytné. O nutnosti užití těchto doplňků není přesvědčen jen Jokinen, který přijíždí vyletněn v kraťáskách a dresu s krátkým rukávem, nejspíš rozhodnut začít otužovat své tělo. Nicméně jeho lehký oděv mu budeme zanedlouho závidět.
Každý z nás má letos jistě touto dobou nějakou tu tisícovečku kilometrů v nohách. Sezóna končí a s ní i pomalu honba za kilometry a překonáváním osobních rekordů. S najetými kilometry není už takový problém držet zvolňující se tempo a dokonce se najde i čas porozhlédnout se po kraji a všimnout si koutů a hlasů přírody, které zůstávali skryty za kapkami potu, nevyslyšeny v přehlušujícím lapání po dechu a nezastiženy při snaze dojet unikající spolujezdce. Kouzlo podzimu. Vše utichá. Příroda si začíná pomalu, ale jistě chystat lůžko k zimnímu spánku Než jí paní Zima připraví buclatou peřinu, nastele si pod sebe hromadu pestrobarevných listů. A než si je nastele, zdobí jimi samotné listnáče, které barví podzimní krajinu nespočetným množstvím odstínů různých barev. Dalo by se říct mistrovské dílo.
„No může být něco hezčího?“ zazní do ticha Hermidův hlas. „To je nádhera,“ dělí se s námi o své pocity při výjezdu na Domanku a my nemůžeme jinak než souhlasit. Za závorou pokračujeme kousek po svážnici a po chvíli odbočujeme doleva na cestu, která nás vyvede ven z lesa a podél něj pak do Němčic. Napojujeme se na žlutou, projíždíme kolem opuštěného rybníku a za chvíli se neznaje strachu řítíme oblíbeným sjezdem do Sloupu. Žlutá značka nás vede do Pustého žlebu a dále až ke Koňskému Spádu. Malé zastaveníčko, fotečka a pokračujeme dál. Asi po 200 metrech opouštíme žlutou, která vede ke spodnímu můstku propasti Macocha. Na neznačené stezce se potýkáme s větvemi a chvojkami, které musíme překonat s bikami na ramenou, ale zanedlouho sedíme opět v sedlech a ocitáme se na horním můstku Macochy. Neodpustíme si pohled dolů a vyhladovělý Lubik si neodpustí hned dva párky v rohlíku.
Žádné lelkování. Možná nadlouho poslední slunečnou neděli si musíme pořádně užít. Ale že to podzimní sluníčko má ještě grády. Kdo může, shazuje přebytečné kusy oděvů a kdo nemůže jen závidí našemu lehkooděnci Jokinenovi, který si lebedí ve svých svršcích. Malou oklikou se dostáváme zpět na žlutou a stejnou cestou se vracíme do Sloupu. Nikomu se ještě nechce domů, a tak bezostyšně sabotujeme rozpis a pouštíme se údolím k Vlčí skále. Plni elánu se vrháme po modré do technicky náročnějšího úseku plného různých přírodních nástrah a prokličkováváme až k Oborskému dvoru. Cyklistické nadšení nepolevuje, a tak ještě mlsně zabrousíme na Suchý. Kiosky zejí prázdnotou a s otevřenou náručí nás tu vítá jen suchovský rybník. No, ale zas takové teplo není. Jeho ledového objetí se dobrovolně vzdáváme.
Mnozí máme doma ještě nějaké povinnosti, a proto je čas ukončit melancholické rozjímání nad půvabem dnešního dne. Ze Suchého sjíždíme po zelené do Boskovic a jen na otočku se stavujeme k Markovi na zahrádku na jednoho plešatého nealkoholického Bernarda, vzájemně se utvrdit o tom, že dnes to opravdu nemělo chybu. A hajdy domů.
S bikerským pozdravem Kassici