Zakladatelé Nového sdružení zdravotně postižených - Alena a Bořivoj Rašovští

Život není jednoduchý. Každodenně se potýkáme s množstvím menších či větších problémů, které musíme řešit. Nad některými z nich můžeme jen mávnout rukou, kvůli jiným prožijeme mnoho bezesných nocí. Osud nám totiž klade do cesty různé překážky. Záleží jen na nás, jak se k nim postavíme. Skutečná síla člověka se pozná v okamžiku, kdy si myslíme, že už nemůže být hůř. Právě takový zlomový okamžik svého života zažili manželé Alena a Bořivoj Rašovští z Letovic. „Ze dne na den se vám změní celý život, celý svět,“ znějí slova Aleny Rašovské.
V průběhu dvou let oba manželé onemocněli. Nejprve Bořivoj Rašovský, kterému diagnostikovali nádor na páteři, o rok později se dozvěděla zdrcující zprávu i paní Alena. Zpráva zněla rakovina prsu a poté i lymfom v krvi, tedy poškození bílých krvinek. Od té doby oba manželé nepřestali bojovat. A to nejen se svými nemocemi. Sami se totiž rozhodli roku 2002 založit Nové sdružení zdravotně postižených v Letovicích a pomáhat tak všem lidem, kteří se potýkají se zdravotními i psychickými problémy.
Paní Aleno, můžete nám popsat svůj život před tím než jste onemocněli, a tedy i před vznikem vašeho sdružení?
Původně jsem pracovala ve zdravotnictví. Nejprve v ordinaci obvodního lékaře v Letovicích, poté na dětském oddělení nemocnice v Boskovicích. Odtud jsem přešla do Dětské léčebny pohybových poruch v Boskovicích. To byla opravdu překrásná práce. Děti se k nám vracely a vy jste tak mohli sledovat jejich pokroky a radovat se s nimi. Práce je to ale velmi psychicky i fyzicky namáhavá, protože málokteré z dětí bylo schopno pohybovat se samo. Právě zde mi začaly první potíže se žaludečními vředy a slinivkou. Situace došla až do takového extrému, že mi bylo doporučeno, abych ze zdravotnictví odešla. Tato práce s sebou nese opravdu velké vypětí. Já ji ale vykonávala s láskou, tak jsem se jí nechtěla jen tak vzdát. Našla jsem místo v Babicích v plicní léčebně. Věděla jsem, že zde nebudu muset vykonávat fyzickou práci. O to horší to ale bylo po stránce psychické. Starat se o pacienty, jimž neustále hrozí smrt udušením bylo snad to nejhorší, co jsem do té doby zažila. Zde jsem si skutečně uvědomila, jak malicherná často bývá honba za penězi a majetkem. Práce mě navzdory tomu velmi bavila a naplňovala.
Dá se říct, že jste ve svém pracovním životě byla na vrcholu sil, pak ale přišla nečekaná rána.
Myslím, že spouštěcím mechanizmem mé nemoci byla zřejmě psychická zátěž, kterou jsem zažívala v práci. Tím se asi nemoc ve mně probudila. Začala nádorem na prsou a poté onemocněním krve. Téměř ve stejnou dobu onemocněl i můj manžel, diagnostikovali mu nádor na páteři. Než jsme se dozvěděli, zda je zhoubný či nikoliv, prožili jsme si peklo. Naštěstí se ale nejhorší obavy nepotvrdily. Manžel prodělal dalších pět operací, které jej měly zachránit před ochrnutím nohou. Prožíval obrovskou bolest. Nakonec mu byl do těla voperován přístroj, který přerušuje kontakt nervů s mozkem. Díky tomu muž neprožívá urputnou bolest.
I přesto, že nikdy nemůžete vědět, kdy nemoc opět udeří, nejhorší okamžiky jste zvládli. Co následovalo dále?
Postupně jsme zjišťovali, jak velmi těžkou situaci mají zdravotně postižení u nás. Začali jsme se zajímat o sociální příspěvky a způsob, jakým stát postižené podporuje. Prostě jsme se začali zabývat tím, na co máte za zákona nárok, jen o tom nevíte. Ze začátku jsme se setkávali i s tím, že třeba na úřadě nám ani nechtěli podávat informace, protože by s námi měli práci navíc. To už se ale výrazně zlepšilo. Začali jsme také docházet do Zdravotně postižených v Letovicích. Zde nás ale zarazilo to, že bychom s manželem museli absolvovat například nejrůznější cvičení a léčbu odděleně kvůli tomu, že máme odlišný způsob postižení. A my jsme zvyklí být spolu. Rozhodli jsme se tedy, že založíme vlastní sdružení.
Na jakých principech vaše sdružení funguje a co je hlavní náplní vaší činnosti?
Tak především jsme nezisková organizace, což je nutné zdůraznit. Stále se ještě setkáváme s názory, že jsme založili sdružení proto, abychom se nějakým způsobem obohatili. Což je nesmysl. Poskytujeme pomoc tělesně postiženým, onkologicky nemocným, ale i seniorům či lidem se smyslovými a psychickými poruchami. Rozhodli jsme se vydat takzvanou cestou sociální rehabilitace. To znamená, že našim hlavním úkolem je starat se nejen o fyzickou, ale i psychickou podporu a pohodu nemocných. Snažíme se jim umožnit návrat do běžné společnosti zdravých lidí. Provádíme i poradenskou činnost právně zajištěnou spoluprací s JUDr. Hutařem, který se orientuje na problematiku zdravotně postižených. Práce ve sdružení nás neuvěřitelně naplňuje a těší. Vždy totiž musíte být o krůček napřed před vaší nemocí. Přesto, že je práce ve sdružení mnohdy náročná, je to můj hnací motor.
Kolik má vaše sdružení členů a jaké aktivity se svými členy pořádáte?
Když jsme sdružení zakládali, bylo nás pět. Další den už naše sdružení mělo sto čtyřicet členů a v současné době je nás tři sta třicet. Každý rok pořádáme pro naše členy dva ozdravné pobyty se zaměřením na fyzický i psychický rozvoj osobnosti. Několikrát do roka organizujeme letní i zimní setkání pro členy našeho hnutí. Ty jsou vždy spojeny s kulturním programem, který zajišťuje letovická Základní umělecká škola a také přednáškami na nejrůznější téma. Jednou měsíčně vyrážíme na poznávací zájezd po nejrůznějších koutech naší republiky. Několikrát do roka vyjíždíme do Blanska, kde zdravotně postižení mohou strávit rehabilitační odpoledne. Jednou týdně se také scházíme při rehabilitačním cvičení. Spíše hravou a pozvolnou formou se snažíme naše členy rozpohybovat. Při setkání si vždy všichni popovídáme a v legraci říkáme, že jsme jedna velká rodina.
Velkou zajímavostí je bezesporu i to, že vy sami jste se vrhli na charitativní činnost.
Spolupracujeme s Nemocnicí Milosrdných bratří, kam členové našeho sdružení docházejí potěšit nemocné. O Velikonocích, Vánocích či ostatních svátcích chodíme za nemocnými, kteří zde už leží i několik let a moc lidí je nenavštěvuje. Napečeme jim perníčky, zazpíváme a popovídáme si s nimi a potěšení je oboustranné.
Jakým způsobem získáváte peníze na všechny vaše aktivity?
Naše sdružení by nemohlo fungovat bez podpory sponzorů a také spolupráce s městem nebo například místními hasiči. Velmi nás těší, že nás v současné době začali oslovovat sponzoři i sami. První dva roky jsme museli velmi bojovat proti názorům, že z činnosti sdružení finančně těžíme. Ono by to ani nešlo. Funguje zde pětičlenný výbor a tříčlenná revizní komise, která přesně sleduje, jak se získanými penězi naložíme. Každý člen sdružení také platí členský příspěvek, což je sedmdesát korun za rok.
Zlepšuje se tedy situace ve společnosti ohledně chování ke zdravotně znevýhodněným spoluobčanům?
Určitě, během let se to určitě změnilo k lepšímu. Nejdůležitější je si uvědomit, že ke zdravotně postiženému se nemusíme chovat nijak zvláštně, je špatné v nich vidět „něco nenormálního.“ Zaslouží si hlavně úctu. Málokdo ze zdravých lidí si dokáže představit, čím vším si zdravotně postižení museli už ve svém životě projít.