Žáci Zelené v Terezíně

Na základě učiva a v zimních měsících absolvovaných besed s pamětnicemi holocaustu, paní Erikou Bezdíčkovou a Martou Kottovou uskutečnili žáci ZŠ Boskovice, budova na nám. 9.května, ve středu 10. června 2009 exkurzi do Památníku Terezín.
V posledních dnech před plánovanou exkurzí si žáci 7. a 9. ročníku prošli pod vedením svých učitelů a pracovníků Muzea Boskovicka židovské město, navštívili synagogu, rituální lázeň, seznámili se formou práce ve skupinách s každodenním životem židovských rodin a dokonce si vyzkoušeli svatební obřad, při němž si i zatančili podle židovského obyčeje.
Takto „vyzbrojeni“ dojmy i vědomostmi se vydali na dlouhou cestu, během níž si ještě mohli prohlédnout řadu písemných i fotografických materiálů, které jim zapůjčil knihovník Židovské obce z Brna pan Petr Žák. Ten je pak také ochotně a zasvěceně provedl celým areálem terezínského památníku: od Muzea ghetta, kde žasli nad spoustou dopisů, obrázků a dalších věcí obyvatel ghetta z let 1941-1945, přes ulice pevnostního města s typickými čtvercovými budovami kasáren z doby Josefa II., Magdeburské kasárny s expozicí vězeňských ubikací, ale i výtvarných, hudebních a literárních děl osobností vězněných v ghettu, tajnou modlitebnu, kolem radnice, posádkového kostela, domu, v němž byla vězněna p. Kottová, až k Židovskému a Národnímu hřbitovu a Malé pevnosti, kde měli možnost srovnání, jaké podmínky měli vězňové z počátku 20. století, když si tu odpykával doživotní trest atentátník na následníka trůnu Františka Ferdinanda, mladý srbský student Gavrilo Princip, a za nacistů, kdy sem přivezli dr. Miladu Horákovou, jíž byl trest smrti změněn na doživotí (o život ji připravil až komunistický monstrproces v 50. letech). Nezapomenutelný pro všechny bude jistě pohled do cel samovazby, chvíle ticha u nádobek s prstí přivezenou z různých koncentračních táborů, v nichž zahynuli mnozí terezínští vězni, a dlouhý pochod tmavým tunelem končícím u popravčí zdi a dodnes dochované šibenice. Pak ještě zastávka u železniční vlečky, jejíž koleje byly za války pro mnohé prvním a posledním, co v Terezíně viděli, a pohled na poklidně tekoucí řeku Ohři, v jejíchž vodách se rozplynul popel z více než třiceti tisíc terezínských obětí. Jaká úleva, že dnes se v nich čile prohánějí jen nejrůznější vodní živočichové.
Nakonec všichni zamávali všudypřítomným vlaštovkám, které pilně krmily potomstvo v hnízdech přilepených snad na každém domě, aby tak oslavili dnešní svobodný život a vzdali znovu hold těm, kteří se o něj svými oběťmi zasloužili.