Víte, že .....

Jedenáct let. Tak dlouhá doba uběhla od posledního titulu boskovických hokejistů v krajském přeboru. Letošní triumf se v mnoha ohledech podobá tomu předešlému, stejně tak se v mnoha věcech liší.
I při prvním titulu se podařilo postavit tým, který stál na zkušených hráčích. S mladíky se tato soutěž vlastně ani vyhrát nedá, jak ukazuje historie. Své soupeře prostějovská parta přehrávala chytrostí a elegancí. Stejně, jako současný tým.
Další souvislost můžeme hledat v konečném výsledku. Pokaždé byl totiž titul koncem sezóny a boj o druhou ligu se Boskovic netýkal. Ať už kvůli tomu, že sami vlastně nechtějí, nebo kvůli tomu, že pravidla jsou poněkud zvláštně postavená.
Jeden velký rozdíl však oba tituly dělí. Za těch jedenáct let se boskovický zimní stadion změnil k nepoznání. Zastřešení, opláštění, stavba zázemí. To vše stihly Boskovice za ta dlouhá léta dobudovat. Je tak velká škoda, že ani návštěva na nejdůležitější zápasy nepřipomíná tehdejší vyhrocené bitvy.
Lukáš Lorenc

Byrokratické kolečko kolem Isarna
Každý má v podvědomí, že v Letovicích existuje nějaká keltská osada, někdo si dokonce vzpomene na to, že se jmenuje Isarno. Ale většina lidí řekne, že tam ještě nebyla. Tedy, co se týká lidí v mém okolí. Ještě v pátek dopoledne jsem patřila mezi tuto skupinu. Ale tomu odzvonilo, do Isarna mě totiž přilákal sběr informací pro článek. V tomto případě se jedná o majetkové nesrovnalosti a kopu byrokracie, které mohou doslova zabít to pravé nadšení přiblížit lidem pravěký život, protože Isarno může zmizet z povrchu zemského.
Zakladatelé skanzenu Simona Hrušková a Aleš Olesov nám přinášejí svědectví o tom, jak naši keltští předkové žili, slavili i bydleli, a to už deset let. Svědectví o tom nepřináší jen autentické stavby, ale i kulturní program. Ale jestli se lomem v Letovicích rozezní v létě pokřik či keltské rytmy, to záleží jen a jen na snaze úřadů a pořadatelů o zachování Isarna. My zvědavci, co jsme se tam ještě na žádný z programů nevydali, můžeme doufat, že dostanou zelenou.
Petra Havlíčková

Reforma. To je slovo, které nyní slýcháme stále častěji. Slovo, které v sobě nese zdání zásadního zlomu zastaralého ne/řádu a vidinu lepších a jednodušších zítřků pro všechny. Neustále se dovídáme, že zdravotnictví, školství, veřejná správa, finance a pojišťovnictví, důchodový systém nebo daně nejsou tam, kde by si to mnozí přáli. Nepřišlo to však najednou a nečekaně, jako například živelná katastrofa, přesto bude-li se konečně hledat skutečné řešení, následky pocítíme všichni a dlouho, ačkoliv s utahováním opasků začal už začátkem devadesátých letech Václav Klaus.
Zejména díky houževnaté práci novinářů a zpravodajů se v těchto dnech po létech mlčení a mlžení dovídáme, že jakési nenasytné černé díry odčerpávající veřejné finance byly i v nejvyšší státních úřadech a ministerstvech. A když k tomu člověk vidí, jakým kocourkovským způsobem je předkládána například reforma DPH, budeme nejspíš za pár dní čekat na návrh reformy, která reformuje reformu původní. V této souvislosti se mi zdá, že reformovat je třeba především politickou kulturu, parlament a vládu!
Václav Stoupal